KDE DOMOV TVŮJ? - Reportáže z cest - Pepe

    Stříbro - Teplá

    neděle 17.května

    Už v sobotu odpoledne bylo pěkné počasí a protože to vypadalo, že v neděli bude ještě lépe (a bylo), vydal jsem se na cyklovyjížďku, nasbírat opět nějaké kilometry do KDT. Minule jsme skončili ve Stříbře a tak jsem tam chtěl navázat.

    Samozřejmě jsem se musel do Stříbra nějak dostat. Zvolil jsem nejkratší cyklocestu přes Křimice, Vochov, Vejprnice, Ulice, Sulislav a Sytno. Z hornického města Stříbra tentokrát předkládám foto místního pivovaru a restaurace „U rybiček“ (foto č.1). Následovalo rozhodnutí, kam a kudy dále. Rozhodl jsem se pro cílové místo klášter a město Teplá v Karlovarském kraji. Takže další cesta vedla přes Únehle a Erpužice do Trpíst. Jelikož zámek byl v minulých reportážích, tentokrát padla fotovolba na smírčí kříž stojící na jižním okraji obce (foto č.2). Vyjel jsem serpentinový stoupák do Pernarce a pokračoval do Krukanic. V Pernarci a blízkém okolí stojí čtvero sloupkových kamenných božích muk (foto č.3). Sjel jsem ke Křelovskému potoku, projel Rozněvice (za obcí stojí u silnice kamenný kříž - foto č.4) a dojel k Šipínu. Středověké hradiště leží na ostrožně obtékané Úterským potokem. Stojí na něm kostel sv. Barbory a zajímavý kamenný sloup zakončený křížem (foto č.5). Poté jsem se vydal po cyklotrase č. 2114 přes Pakoslav (také vás svádí myšlenka o vzniku tohoto názvu ve smyslu, že tam nějaké pako něco slavilo?) a Ostrov u Bezdružic ke Starému Mlýnu na potoce Hadovka. Jelikož cyklotrasa odbočovala do dost strmého kopce, raději jsem pokračoval po silnici přes Novou Ves do Bezdružic. Barokní zámek, viditelný ze širokého okolí, je prohlídkový (foto č.6). Ovšem času nebylo nazbyt a tak jsem po nezbytném doplnění pohonných hmot (rozuměj TVN) vyrazil dále přes Řešín, Pačín a kolem téměř zříceného bývalého hospodářského statku Smrčí Dvůr (foto č.7), který patřil jako ostatně většina vesnic a dvorů v okolí tepelskému klášteru. Ostatně od dvora je již premonstrátský klášter Teplá vidět.

    Založil jej český šlechtic Hroznata jakožto náhradu za zproštění jeho účasti na třetí křížové výpravě. Pověst vypráví, že dvakrát do roka naplnil Hroznata kamennou mísu penězi a postavil ji před okno kláštera, aby si z ní každý z poddaných vzal svoji mzdu. Nikdo si prý nevzal více, než kolik mu náleželo (to by mne zajímalo, jak si to spočítali, když neuměli). Hroznatova mísa se dokonce zachovala a je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Nedělám si iluze, jak by tento systém odměňování dopadl dneska. Myslím, že by se ani mísa nezachovala. Klášter je proslulý svojí obrovskou knihovnou (přes 100 000 svazků), druhou největší u nás. V rozsáhlém klášterním komplexu (foto č.8 a 9) fungoval i pivovar. To je mi docela sympatické zjištění. Horší zjištění bylo, že už nefunguje. Takže jsem zamířil za osvěžením do města Teplé. Hezké místo – kostel sv. Jiljí, sloup Nejsvětější Trojice ( foto č.10) a naštěstí také menší penzion v historické budově. Točili Chodovar. V Teplé skončila oficiální část trasy, započítáno 59 kilometrů.

    Zbývalo ještě dojet zpátky do Plzně. Přes Heřmanov jsem přijel do Úterý. Jeho původní jméno bylo Nový trh, který se zřejmě konal vždy v úterý a proto ten nezvyklý název. Městečko je známé jako fiktivní Svatý Štěpán ze seriálu ČT Zdivočelá země. Byl jsem tam již několikrát a pokaždé se mi tam líbí (foto č.11 a 12). Jednou jsem se tam ocitl i uprostřed probíhajícího natáčení, kdy vše na náměstí bylo oděno do poválečného stylu. Následovalo táhlé stoupání přes Světec a Dolní Jamné ke karlovarské silnici, potom průjezd Chudčí, Čestětínem, Březínem a Nečtinami do Manětína. Manětín je právem nazýván barokní perlou západních Čech. Reprezentační barokní zámek (foto č.13) patřil po 300 let rodu Lažanských, kteří se snažili nejen zámek, ale hlavně město vyzdobit sochami od význačných umělců. Vznikl tím unikátní soubor barokních plastik, kterých je v Manětíně kolem 80. U zdi kostela sv. Jana Křtitele jsou opřeny tři kamenné desky s kříži (foto č.14). A světe, div se, Informační centrum bylo otevřené! Skoro jsem slzu uronil. Po nezbytném doplnění tekutin jsem dojel přes Vladměřice, Dražeň, Lozu a Horní Břízu do Plzně. Celkově najeto 125 kilometrů.

Pepe z Plzně

Popisky k obrázkům:
 01 - Stříbro - pivovar a restaurace „U rybiček“
 02 - kamenný kříž na začátku Trpíst
 03 - kamenný kříž za Rozněvicemi
 04 - sloupková kamenná boží muka u Pernarce
 05 - kamenný sloup zakončený křížem na Šipíně
 06 - bezdružický zámek
 07 - ruiny Smrčího Dvora
 08 - areál premonstrátského kláštera Teplá
 09 - zdobený vstupní portál opatského kostela Zvěstování Páně
 10 - sloup Nejsvětější Trojice a kostel sv. Jiljí v Teplé
 11 - městečko Úterý - fiktivní Svatý Štěpán ze Zdivočelé země
 12 - historické n áměstíčko v Úterý
 13 - barokní zámek v Manětíně
 14 - kamenné desky s kříži u kostela sv. Jana Křtitele v Manětíně

    Plzeň Vinice - Plánice

    Ve druhém květnovém prodlouženém víkendu jsme se zúčastnili s dalšími turistickými kolegy jako pořadatelé oslav 120 let časopisu Turista v Mlázovech u Klatov. S kamarádem Jirkou jsme tam jeli na kolech. Spočítal jsem si, že část trasy až do Plánice se vejde do koridoru 30 kilometrů od trasy Plzeň – Písek.

    Vyrazili jsme v devět hodin z Plzně po cyklotrase číslo 31, která vede od plzeňského fotbalového stadionu ve Štruncových sadech podél řeky Radbuzy (foto č.1) přes Doudlevce, Čechurov (kolem Čechurovské hospody na blbým místě – tak se jmenuje, fakt!) a Koterov do Starého Plzence. Infocentrum zavřené, jak jinak. Pokračovali jsme přes Šťáhlavy (foto č.2), Nezvěstice, Žákavu, Zdemyslice a Vlčice do Blovic, kde jsme se zastavili na TVN v hospodě Na Čabardě, kde mají venku velký kamenný stůl. Další cesta vedla přes Hradiště s muzeem Jižního Plzeňska v místním zámku (foto č.3), Ždírec, Srby. A to už se objevila silueta zámku Zelená Hora u Nepomuku, známého z románu Černí baroni od Miloslava Švandrlíka (foto č.4). Kopec jsme raději objeli přes Klášter kolem barokního Červeného mostu. Měli jsme sraz v Nepomuku a dalším cyklistou, který nám přijel naproti z Mlázov. Společně jsme po nutném občerstvení (foto č.5) jeli přes Soběsuky, Neurazy, Bližanovy, Lovčice a Kvasetice do Plánice, rodiště vynálezce Františka Křižíka (foto č.6). To bylo celkem 61 kilometrů, které se daly započítat do KDT. Další kilometry byly už mimo povolený koridor.

    Jen krátce k dalšímu dění celé akce. Dojeli jsme do Mlázov přes Brod a Vlčkovice. Následovalo ubytování nás pořadatelů v Pohádkové chalupě (foto č.7). Tam jsem ještě nespal. Potom porada, podvečerní příprava akce, značení doporučených tras pro sobotní účastníky a večerní posezení v místním saloonu. Do toho přišla rychlá šumavská bouřka, ale ráno už nás probudilo opět sluníčko. Oslavy 120 let probíhaly po celou sobotu. Dostředný pochod a cyklojízda, dřevorubecké soutěže, autogramiáda Vladimíra Čecha (foto č.8), opékání špekáčků, poslech country hudby, vnější prohlídka pohádkového hradu Troškov (foto č.9) soutěže pro děti, večerní turistická zábava na místním zámku. Dost dobrá akce, lidiček nepočítaně, TVN též.

    V neděli kolem poledního jsme odjeli opět na kolech směrem na Plzeň. Až do Plánice prakticky po stejné trase zvlněným Pošumavím (foto č.10). Z Plánice jsme si zajeli podívat na kostel Narození Panny Marie do Nicova. Skutečný skvost barokní architektury (foto č.11) postavený podle projektu K.I.Dienzenhofera (tehdy pouze třicetiletého). Zajímavé je, že sice stojí na kopci, ale protože je tam vysoká hladina spodních vod, stojí na zaražených pilotech (v tomto případě nikoliv na překvapených příslušnících letectva). Dále jsme zamířili přes Lovčice, Blížanovy a Neurazy do Žinkov, kde stojí u rybníku pohádkově vyhlížející romanticko pseudoslohový zámek (foto č.12). Abychom nejeli stejnou trasu jako v pátek, rozhodli jsme se pro směr na Přeštice, kam jsme po zdolání několika pěkných kopečků a malých vesniček (foto č.13) v pozdním odpoledni dorazili. Další cesta vedla přes Horní Lukavici a Chlumčany do Dobřan. Tam je kromě známého psychiatrického ústavu (rčení stejně jednou přijdeš do Dobřan je v kraji velice populární) také soukromý pivovar Modrá hvězda, který jsme samozřejmě v rámci objektivního průzkumu speciálních místních piv navštívili (foto č.14). Následovalo posledních 20 kilometrů do Plzně přes Lhotu a kolem přehrady České údolí. Zpáteční jízda měřila stejně jako příjezdová 85 kilometrů.

Pepe z Plzně

Popisky k obrázkům:
 01 - Plzeň – budova Západočeského muzea
 02 - značně zchátralý zámek ve Šťáhlavech
 03 - zámek Hradiště – muzeum Jižního Plzeňska
 04 - zámek Zelená hora – dějiště románu M.Švandrlíka Černí baroni
 05 - nepomucká restaurace U Švejka
 06 - Plánice – rodiště vynálezce Františka Křižíka
 07 - Pohádková chalupa v Mlázovech
 08 - autogramiáda Vladimíra Čecha
 09 - pohádkový hrad Troškov
 10 - žánrový obrázek z Pošumaví (konkrétně okolí Kolince)
 11 - Nicov – kostel Narození Panny Marie
 12 - romantický zámek Žinkovy
 13 - znak vesničky Dolce
 14 - areál pivovárku a restaurace Modrá hvězda v Dobřanech

    sobota 2.května

    Jičín – Nová Paka a Nová Paka - Vidochov

    O prvním květnovém víkendu jsme byli navštívit ženy rodiče v Jičíně, pohádkovém rodišti Čtvrtkova a Pilařova loupežníka Rumcajse. A aby nezůstalo jen u té návštěvy, vydali jsme se v sobotu do Nové Paky, kde se konala turistická akce Cestami Cyrila Boudy. Pro nevzdělance – malíř a ilustrátor.

    První část cesty, dopravu do Nové Paky, jsme se ženou absolvovali na kolech, samozřejmě půjčených, takže žádné moderní vychytávky s odpruženým čímkoliv, ale stará poctivá kovářská práce. Vyjeli jsme po ránu z Rumcajsova - místo nádraží, které jsem zapoměl vyfotit, ale jak jinak bychom do Jičína přijeli, že? nabízím pohled na jičínské náměstí z Valdické věže (foto č.1) - směrem k Valdštejnské lodžii u Valdic (foto č.2), zatočili na Studeňany (foto č.3), v pozadí Valdická věznice a kopec Zebín). Při průjezdu mne zaujala dřevěná upoutávka na místní významné rodáky na čele autobusové zastávky (foto č.4). Pokračovali jsme přes Dřevěnici známou proslulým volejbalovým turnajem. Tam jsem se nechal přesvědčit, ať vzhledem k časové tísni dojedeme do Paky (jak se zde říká) po hlavní silnici. Toho jsem brzy trpce litoval. Proud smradlavých vozítek, šílenej kopec, nic k focení. Odjeto 20 kilometrů.

    Konečně jsme tam byli, přihlásili se na akci, setkali se se zbytkem rodiny, který přijel autem a vyrazili pěšky na krátkou trasu. Pěší reportáž začíná u vlakové zastávky Nová Paka (foto č.5). Prohlédli jsme si městečko a navštívili místní muzeum v Suchardově domě (foto č.6), pojmenovaném po uměleckém rodě Suchardů – výtvarnému umění se věnovali přes 200 let. Na tomto domě přímo ve sgrafitové výzdobě odpověděl stavitel Antonín Sucharda packým občanům na kritiku výzdoby domu slovy „Komu se nelíbí stavení za peníze mé, ať si postaví jiné za peníze své“. Dost dobrá odpověď, hodila by se i do dnešních časů. Kromě klasických muzejních místností (foto č.7 – na tomhle kole jsem do Paky opravdu nepřijel) tam byla i výstava 90 let historie turistiky na Novopacku, kterou jsme si se zájmem prohlédli. Pokračovali jsme k pavlánskému klášteru s chrámem Nanebevzetí Panny Marie s krytým přístupovým schodištěm (foto č.8). Další cesta vedla po zelené značce rozkvetlou přírodou, ob as po silnici lemované stromořadím (foto č.9).

    Zelená značka nás vyvedla po delším stoupání na vrcholek kopce Kozince (foto č.10), odkud jsou solidní výhledy k blízkým Krkonošům. Vrcholky byly ještě místy pokryté sněhovou čepicí. Výhledy byly o kousek dále umocněny kovovým stožárem stejnojmenné rozhledny (foto č.11). Sice tam byl na vstupní mříži zámek, ale přelézt se dá cokoliv. Následoval sestup do vesničky Vidochov, kde se sice nalézaly dva penziony, ale jeden byl zavřený a druhý obsazený. Občerstvení jsme nalezli až v bufetu při hlavní silnici. Pohledem na celý Vidochov (foto č.12 – já tam tedy náves nenalezl) končí pěší část trasy, protože potom jsme se vrátili loukami zpět přes Vrchovinu do Nové Paky a kilometry zpět se nepočítají.

    Protože zpátky do Jičína jsme jeli na kolech jinudy než ráno, podělím se s případnými čtenáři i o tento zážitek. Počasí bylo neskutečně pěkně a tak jsme se vydali přes Zápříčnici (tak je to v mapě, na ceduli u obce je napsáno Příčnice) a Brdo ke kopci Kumburk, takové místní krajinné dominantě (je po něm nazvána novopacká dvanáctka), na které stojí stejnojmenný hrad, nazývaný též Goldenberk (foto č.13). Vstup je zdarma, hrad opravuje Spolek pro záchranu hradu. Docela pěkná rozsáhlá zřícenina s dalekými výhledy. Spolek zaváží na vrch kromě suvenýrů i lahváče – chvála jim!

    Po krkolomném sjezdu z Kumburka jsme se zastavili v oblíbené hospůdce, vlastně motorestu Klepanda. Hroznej vzhled, ale pivo a jídlo dobré a cyklistů jako much. Pokračovali jsme přes Ploužnici a Chlum pěkným stoupákem na Tábor – restauraci a rozhlednu na kopci stejného jména (foto č.14). Před časem byl celý objekt opraven a znovu otevřen. Ceny celkem slušné, pivo 24, vstup na rozhlednu 15, výhledy vynikající. Dokonce jsem sklidil obdiv odpočívajícího kolegy cyklisty, když uviděl, na čem jsem na vrchol vyjel. Dolů už to šlo jako po másle – Chlum, Ploužnice, Bradlecká Lhota, Železnice a opět Valdice s věznicí pro hodně zlobivé a hodně nepřizpůsobivé občany (foto č.15). Valdicemi prochází i naučná pěší stezka Po stopách bojů z roku 1866 (foto č.16), kterou kříží cyklotrasa s podobnými stanovišti a stejným námětem. A potom už zpátky do Jičína a odložit do sklepa zapůjčené kostitřasy, na nichž jsme 45 kilometrovou jízdu přežili.

Pepe z Plzně

Popisky k obrázkům:
 01 - pohled z Valdické věže na jičínské náměstí, vlevo je zámek
 02 - statek patřící k Valdštejnské lodžii
 03 - vzadu kopec Zebín (sopka) s kapličkou, vpravo Valdice
 04 - originální připomenutí místních slavných rodáků ve Studeňanech
 05 - vlaková zastávka Nová Paka – start pěší části trasy
 06 - Suchardův dům – muzeum v Nové Pace
 07 - opravdový kostitřas v muzeu, přijeli jsme přece jen na mladších exemplářích
 08 - kryté schodiště k pavlánskému klášteru v Nové Pace
 09 - silnička s dosud neolistěným stromořadím
 10 - rozcestník na vrchu Kozinec
 11 - rozhledna Kozinec – klasický ocelový stožár
 12 - skoro letecký pohled na Vidochov – v levém dolním rohu zavřený penzion
 13 - zřícenina hradu Kumburk
 14 - rozhledna Tábor s restaurací
 15 - brána bývalého kartuziánského kláštera – dnes věznice ve Valdicích
 16 - jeden z panelů naučné stezky bojů z roku 1866 – bitva u Jičína

    neděle 26.dubna

    Plzeň Vinice – Hořovice

    Na letošní třetí cyklovyjížďku jsme vyrazili ve čtveřici – já se ženou a kamarádi Jirka a Zdeněk od Lochotínského pavilonku pod Vinicemi (foto č.1). Projeli jsme Plzní od západu k východu kolem Hlavního nádraží ČD a pivovarů Prazdroj a Gambrinus na Doubravku po cyklotrase č.3 a pokračovali přes Červený Hrádek, Kyšice (foto č.2) a Ejpovice do Rokycan. Tam jsme se zastavili na náměstí u Mariánského sloupu z roku 1770 (foto č.3) a pokračovali dál po staré Pražské silnici přes Svojkovice, Holoubkov (se zastavením v hotelu Holoubek), Mýto a Kařez. Trasa kopírovala hřmotnou dálnici D5 a do boku nám foukal občasný protivítr. V Kařezu jsme odbočili podjezdem pod dálnicí na Zbiroh.

    Zastavili jsme v místní části Pětidomí, kde stojí u plotu rekreační chaty vysoká kamenná deska s reliéfem kříže (foto č.4). Městu Zbiroh vévodí novorenesanční zámek (foto č.5), původně gotický hrad. Byl bohužel donedávna využíván armádou a jeho bývalá sláva se teprve postupně obnovuje. Zajímavostí je hradní studna hluboká 164 metrů, jedna z nejhlubších v Evropě. Po občerstvení v místním hostinci spolu s partou dalších cyklistů jsme pokračovali přes Týček a křivoklátskými lesy se blížili k hlavnímu cíli trasy – hradům Žebrák a Točník. Právě z místa příjezdu se naskýtá krásný výhled na tuto dvojici (foto č.6). Menší, ale starší Žebrák se pyšní opravenou hlavní věží, která je vlastně hradní rozhlednou (foto č.7). Podle rozsáhlosti zříceniny to musel být mohutný hrad. Větší a mladší královský Točník, který založil jako reprezentační sídlo král Václav IV., syn Karla IV., se tyčí na kopci nad ním. Pro Klub českých turistů jsou oba hrady zajímavé i tím, že byly v roce 1923 zakoupeny od hraběte Mansfelda za úhrnný obnos 10 000 korun. Ovšem dnes patří státu.

    Současnou stavební zajímavostí na Točníku je replika dřevěného jeřábu, postavená středověkou technologií, která je namontována na fasádu Královského paláce (foto č.8). Dobře jsou vidět oběžná kola, ve kterých se muselo ve dvojicích šlapat. S pomocí jeřábu se opravuje krov (foto č.9) a po dokončení zůstane na Točníku (foto č.10) jako funkční exponát. Po zakoupení vizitek z obou hradů jsme se občerstvili v Hostinci u Václava IV. výtečným březnickým Heroldem, zvláště řezané nám zachutnalo (foto č.11). Následoval odjezd do města Žebráku a dále do Hořovic k zámku (respektive nádraží), kde minulá cykloreportáž končila (foto č.12). To bylo po ujetí 60 kilometrů. Ovšem nám trasa ještě zdaleka nekončila, protože jsme pokračovali přes Osek, Komárov (známé železárny Buzuluk), Zaječov, Těně, Strašice, kolem hranic Vojenského újezdu Brdy na Dobřív, Hrádek, Rokycany, Ejpovice, Kyšice a Červený Hrádek zpět do Plzně. Takže dohromady 113 kilometrů, což je slušná cykloporce.

Pepe z Plzně

Popisky k obrázkům:
 01 - start u Lochotínského pavilonku pod Vinicemi
 02 - památník osvobozemí v Kyšicích
 03 - Mariánský sloup v Rokycanech
 04 - křížový kámen v Pětidomí
 05 - dominanta Zbiroha – zámek
 06 - na dohled u Žebráku a Točníku
 07 - hrad Žebrák
 08 - Královský palác na Točníku – vlevo jeřáb
 09 - dřevěný jeřáb na Královském paláci
 10 - znak obce Točník
 11 - občerstvovací stanice – Hostinec U krále Václava IV.
 12 - před zámkem v Hořovicích

    sobota 25.dubna

    Planá u Mariánských Lázní ČD – Michalovy Hory

    Turistický pochod Plánská 50 je známé shromaždiště vyznavačů chůze. Zúčastnili jsme se ho letos kolektivně s partou kamarádů a příbuzných. Část dvacetikilometrového okruhu, přesněji 14 kilometrů, se dala použít i do podmínek KDT. Zahájili jsme na nádraží ČD v Plané u Mariánských Lázní (foto č.1 a 2), kam jsme se přepravili z Plzně vlakem a výlukovým autobusem. Planá je známá z historie těžbou stříbra a mincovnou (hornické muzeum ve štole Ondřej Šlik). Po odstartování poblíž náměstí (foto č.3) a doplnění něco málo tekutin na cestu v očekávání suché trasy jsme došli po modré značce k rozhledně Bohušův vrch tyčící se nad tímto starým hornickým městem. Pokračovali jsme stoupáním na Kříženec. Kousek nad Planou je vedle silnice tzv. smírčí kamenný kříž (foto č.4), trošku v houští zarostlý. Podle jedné pověsti zde byl zavražděn Žid, podle druhé se posekaly dvě žárlivé děvečky navzájem srpy. Za Křížencem jsme začali klesat do kaňonovitého údolí Kosího potoka. Původní záměr přejít přímo na zelenou značku se nezdařil, protože bylo oproti mapám přeznačeno a museli jsme dojít až na bývalý Caltov, kde bylo lahváčové občerstvení. Slunce pálilo a těch lidí co šlo po cestě (a převážně mladých), to bude účast! Doplňující informace – účast byla 1583 pěších a cyklistů.

    Po doplnění tekutin a posezení u občerstvení jsme přešli na druhý břeh a konečně se vydali proti proudu Kosího potoka směrem do Michalových Hor. Kolem cesty krásně kvetly stromy a kytky (kromě uschlého bolševníku, ten má na svoji expanzi ještě čas - foto č.5) a tu najednou – Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný! A není to náhodou Solitér? Je to Solitér! A s Květou. Pilně bodíky sbírají, kilometry hltají, holoubci. No, na nějaké dlouhé povídání nebyl čas (žízeň je žízeň) a tak jen nezbytné foto s klubovou vlajkou (foto č.6) a jde se dál každý svým původním směrem.

    Konečně jsme dorazili do Michalových Hor (foto č.7). Malá ospalá bývalá hornická osada a uprostřed starý hostinec obležený žíznivými pochodníky a cyklisty (foto č.8). Ve středověku se v místě dobýval sfalenit, argentit, galenit, stříbrné a měděné rudy, později olovo, nikl a kobalt. Těžilo se v šachtách se zajímavými názvy – např. Staré štěstí s radostí a Nové štěstí s radostí. Dnes už je po radosti a po těžení. Pro radost je na čepu Chodovar. Po jeho vytěžení jsme došli zpět do Plané a autobusem a vlakem se dopravili zpět do Plzně.

Pepe z Plzně

Popisky k obrázkům:
 01 - u nádraží ČD Planá u Mariánských Lázní
 02 - rozcestník u nádraží
 03 - na startu Plánské 50
 04 - u kamenného smírčího kříže nad Planou
 05 - zatím uschlé bolševníkové plantáže
 06 - setkání se Solitérem na Kosím potoku
 07 - rozcestník v Michalových Horách
 08 - občerstvení před hostincem v Michalových Horách

    neděle 19.4.2009

    Praha Smíchov ČD – Hořovice ČD

    Druhá letošní cyklovyjížďka vznikla spojením příjemného s užitečným. Měl jsem plánované jednání na ústředí KČT na Lužinách v Praze a tak jsem vzal kolo sebou. Vystoupil jsem v mlze a chladu z vlaku na smíchovském nádraží (foto č.1) a vydal se hledat cykloznačení. Sice jsem ho nakonec nalezl, ale u barrandovského mostu začalo záhadné pražské zkratkovité značení, které bohužel nesouhlasí s čísly cyklotras na internetu. Po něm jsem se sice projel pod mohutným viaduktem klenoucím se nad údolím Dalejského potoka (foto č.2), ale vzápětí jsem značení ztratil a šplhal se celkem zbytečně do kopce skoro až do Slivence. Raději jsem se spolehl na klasickou mapu a orientaci. Sjel jsem do Prokopského údolí a panelákové mraveniště se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo na krásné přírodní scenérie (foto č.3). Potom už stačilo kolem Malé a Velké ohrady dojet ke stanici metra Lužiny, kde sídlí sekretariát KČT a mít za sebou prvních 11 km cesty.

    Pokračování trasy začalo až odpoledne za sluníčka a tepla. Vymotal jsem se pomocí dálkové cyklotrasy Praha – Karlštejn přes Řeporyje k Ořechu (název obce se sympaticky promítl do jeho znaku - foto č.4) s kostelem Stětí sv. Jana Křtitele (foto č.5). Cesta pokračovala přes Chýnice (foto č.6), Kuchař, Trněný Újezd a Mořinu (nedaleko jsou vápencové lomy Velká Amerika, Malá Amerika a Mexiko) dlouhým lesním sjezdem ke Karlštejnu. Přijížděl jsem od Penzionu pod Dračí skálou, takže se mi naskytl slušný pohled na gotický královský hrad bez obvyklého davu turistů (foto č.7). Ovšem ukrutné davy turistů se motaly na pěší zóně pod hradem. Přímo silnička hrůzy. Stavěl jsem se v místním IC, ale výběrem, přístupem a vůbec systémem tohoto IC jsem byl dost zklamán. Většina pohledů z Prahy, IC je propojeno s prodejem nepotřebných kýčů a nějakou drahou občerstvovnou, prostě fujtalbl.

    Raději jsem se moc nezdržoval a vyjel podél řeky Berounky směrem k Berounu. Trošku silný autoprovoz na můj vkus, zřejmě začala předčasně sezóna. Konečně v Srbsku jsem mohl odbočit náročným stoupáním na Hostim a hlavně Svatý Jan pod Skalou, kde už jsem nebyl pěknou řádku let a chtěl se znovu podívat. Historickému místu dominuje barokní kostel sv. Jana Křtitele s jeskyní poustevníka sv. Ivana a vápencová Svatojanská skalní stěna vysoká 210 metrů (foto č.8). Světec Ivan, údajně syn polabského knížete Gostimysla zřejmě opravdu v původním jeskynním kostele žil, jak prokázalo zkoumání kosterních pozůstatků (nebo alespoň syn někoho jiného, který se skutečně živil rostlinnou stravou, jak se na správného poustevníka sluší a patří). Po prohlídce okolních zajímavostí (například znaku obce foto č.9) jsem se vrátil do Hostimi a občerstvil se v hostinci U Krobiána (náhodou se mnou jednali slušně).

    Následovalo vystoupání na hřebenovku s pěknými výhledy na panorama Českého krasu s protékající Berounkou (foto č.10) a sjezd do Berouna. IC v sobotu a neděli zavřené, rodinný pivovar Berounský medvěd naštěstí otevřen (foto č.11). Docela slušné pivo a krásná stylová pivovarská hospoda - doporučuji návštěvu. Jelikož odpoledne už pokročilo, byl čas uvažovat o návratu. Dojel jsem přes Králův Dvůr do Zdic (foto č.12), vyfotil pro Alpa sluneční hodiny na radnici a přes Libomyšl a Lochovice s nenápadným šedivým zámkem dojel do Hořovic. Dominantou města je rozložitý krásný barokní zámek, samozřejmě večer už zavřený (foto č.13). Potom již zbývalo jen dojet na nádraží a po posezení v nádražní putyce odjet do Plzně. Celkem ujeto 75 km. Městský přejezd mezi Hlavním nádražím v Praze a Smíchovem jsem nechal k dispozici dalšímu zájemci.

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.

Popisky k obrázkům:
 01 - nádraží ČD Praha Smíchov
 02 - viadukt překonávající údolí Dalejského potoka
 03 - skály v Prokopském údolí
 04 - znak obce na náměstí v Ořechu
 05 - kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Ořechu
 06 - znak obce Chýnice
 07 - gotický hrad Karlštejn
 08 - Svatý Jan pod Skalou – kostel sv. Jana Křtitele pod vápencovou stěnou
 09 - znak Svatého Jana pod Skalou
 10 - výhled na Český kras a Berounku
 11 - rodinný pivovar Berounský medvěd
 12 - znak města Zdic na radnici
 13 - barokní zámek v Hořovicích
 14 - nádraží ČD v Hořovicích

    neděle 12. dubna 2009

    Plzeň Vinice - Stříbro (Plzeň Vinice)

    Na první letošní delší cyklovyjížďku odjíždíme v krásném nedělním ránu se ženou Šárkou a kamarádem Jirkou od Lochotínského pavilonku pod Vinicemi (foto č.1). Projíždíme městskou částí Radčice a kolem křimického empírového zámku, vráceného rodině Lobkowiczů (foto č.2). Vyšlapeme kopec Horničku a pokračujeme přes Vejprnice kolem barokního kostela svatého Vojtěcha (foto č.3) a Tlučnou.

    Obec Tlučná má docela zajímavý znak (foto č.4) s krokodýlem. Ten se tam dostal z jedné legendární ostudy, když místní střelci omylem likvidovali v rybníce potopený trakař v domnění, že jde o krokodýla. Někdo jiný by se snažil na tuto trapnou událost velice rychle zapomenout, ovšem tlučenští mají zřejmě velký smysl pro humor a tak si celou věc pro jistotu připomínají rovnou znakem.

    Další cesta pokračovala přes Nýřany a Horní Sekyřany, kde je u kapličky zakomponována kamenná deska s reliéfem keltského kříže (foto č.5) a do Kladrub. Bývalý benediktinský klášter (foto č.6 a 7), založený českým králem Vladislavem I. je ozdobou městečka. Zrovna se tam konal velikonoční jarmark. Po posilnění v místní osvěžovně jsme si prohlédli kamenné kříže stojící před kostelem svatého Jakuba (fotoč.8). Jsou to většinou transfery z okolí, ale v Kladrubech získaly pěkné společné místo. Mimochodem v okolí Kladrub se v lesích nalézají ještě čtyři další kamenné kříže.

    Z Kladrub jsme zamířili do Brodu u Stříbra. Lesní komplex mezi obcemi Brod, Výrov, Tuněchody a Staré Sedlo je rájem hledačů kamenných křížů, je jich tam schováno celkem osm. Šest z nich známe a chtěli jsme podle popisu místního znalce nalézt ještě dva. Po docela krátkém hledání jsme je objevili blízko sebe. Jsou to klasické kamenné kříže, oba s vyrytým mečem (foto č.9 a 10). Následoval návrat do Brodu, zapití nálezu v místní hospůdce a přes Kladruby se zastávkou u lesa Mastník, kde je poničený kamenný kříž (foto č.11) do Stříbra na náměstí. Nádraží bylo vyfoceno v minulé reportáži a tak se nabízí prostor pro renesanční radnici s krásnými sgrafity (fotoč.12). Informační středisko uzavřené, ještě není sezóna. Jako by turisté neměli sezónu po celý rok.

    Stříbro bylo krajním bodem vzdálenosti od Plzně, ujeli jsme do té doby 50 km, potom už následoval návrat přes Kšice, Trpísty s trošku zanedbaným barokním zámkem (foto č.13), Pernarec, Písek, Město Touškov a Radčice do Plzně. Tam jsme již dojížděli se zapadajícím sluncem v zádech (foto č.14).

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.

Popisky k obrázkům:
 01 - výjezd od Lochotínského pavilonku pod Vinicemi
 02 - empírový zámek v Křimicích, ta nevzhledná dřevěná bouda ukrývá jezdeckou sochu sv. Jiří v souboji s drakem od významného plzeňského sochřa Lazara Widmana
 03 - Vejprnice - kostel sv. Vojtěcha
 04 - znak obce Tlučná s krokodýlem
 05 - kaplička u Horních Sekyřan s kamennou deskou s keltským křížem
 06 - v areálu bývalého benediktinského kláštera v Kladrubech
 07 - objekt klášterního kostela postaveného podle návrhu stavitele Santiniho
 08 - čtyři kamenné kříže před kostelem sv. Jakuba v Kladrubech
 09 - první kamenný kříž se signaturou meče v lese u Brodu u Stříbra
 10 - druhý kamenný kříž s rytinou meče
 11 - poničený kamenný kříž v lese Mastník, patří do katastru obce Láz
 12 - renesanční radnice ve Stříbře na náměstí
 13 - sice zanedbaný, ale přesto stavebně krásný zámek v Trpístech
 14 - vracíme se na kolech v záři zapadajícího slunce (kýčovité, ale efektní, že?)

    neděle 5. dubna 2009

    Plešnice ČD - Stříbro ČD a Plzeň Hlavní nádraží ČD - Brněnská 43

    Krásné nedělní ráno. Trošku zima, ale vypadá to, že by mohlo vykouknout sluníčko (v rádiu sice hlásí déšť, ale nakonec se ukáže, že se jako obvykle spletli). Vyrážíme s Kačkou (dcera) a pár kamarády na vlak do Plešnic na 6. etapu Putování s Poselstvem z Čech až na konec světa - viz citát z reportáže č. 3.

    Přijíždíme do Plešnic, kde je start na nádraží. Málem to tam nepoznávám, protože se tam staví železniční koridor a krásné malebné nádražíčko ze starých časů (foto č.1) již pomalu patří minulosti. Je neobsazené a jeho místo postupně zabírá betonová protihluková stěna. Hnus fialovej !!! Jdeme po silnici (foto č.2) směr Jezná kolem místního kostela (foto č.3) dále do Pňovan. Máme štěstí, protože tam otevíráme hospůdku Na rohu (foto č.4), kde je hostinskou moje známá z Křimic. Mají dobré pivo Chodovar a dršťkovou polévku. Co víc si na začátku cesty přát, že ?

    Další cesta nás vede kolem Beraního dvora leseními cestami až pod viadukt trati Plzeň - Cheb (foto č.5) a k přehradě Hracholusky. Pokračujeme do Vranova (foto č.6), kde jsme trošku zaskočeni změnou otevírací doby místní hospůdky. Bohužel až od 14 hodin. Protože je teprve půl jedné, po krátké přestávce pokračujeme dále. Scházíme ke Mži, jedné ze čtyř řek, které tečou do Plzně a pokračujeme po jejím pravém břehu. Doufám, že zde nemusím složitě vysvětlovat, že řeka teče do Plzně, tudíž její pravý břeh je vlastně pro nás břehem levým, protože postupujeme proti proudu (no, právě jsem to stejně vysvětlil). Po cestě míjíme řadu ŘOPíků z tvz. Plzeňské čáry (foto č.8). Jsou dokonce součástí Naučné stezky těžební činnosti (a zřejmě i jiné činnosti) v okolí města Stříbra (foto č.7), kam vede naše cesta.

    Na Čeveném mostě pod městem Stříbrem se setkáváme se starostou města (foto č.9), následují oficiální fotky předání štafety, jsme současně u Hornického skanzenu - dolu Prokop (královská dědičná štola, foto č.10) a pokračujeme po Naučné stezce (foto č.11 - na znaku města Stříbra je patrné, že důlní činnost se promítla i do něho. Mimochodem místní minipivovar U Rybiček vaří i takové skvosty jako je Duchmaus - hornický skřítek z minulých časů) kolem dalších vchodů do štol. Je to trošku náročná cesta (foto č.12), ale jsou tam dobré výhledy na starodávné hornické město (foto č.13). Nakonec docházíme na nádraží ČD do Stříbra, kde je cíl naší cesty a hlavně otevřená celkem sympatická hospůdka (foto č.14). Odtud odjíždíme do Plzně na Hlavní nádraží ČD. Celkem ušlapáno 20 km.

    A jelikož mne ještě napadlo spojit nádraží s mým oficiálním bydlištěm na sídlišti Vinice, tak po krátké zastávce na Svijanské jedenáctce (foto č.15) jdeme ještě pěšky po tzv. toboganu (foto č.16) k bráně pivovaru. Potom přes řeku Radbuzu (foto č.17, mimochodem soutokem Radbuzy, do které předtím přitekla Úhlava, se Mží, která nás provázela celou dnešní etapu a která se právě pod fotbalovým stadionem vlévá do Radbuzy, vzniká Berounka) a přes řeku Mži přicházíme pod sídliště Vinice (foto č.18). Tento název sídliště vznikl z nápadu bývalého plzeňského purkmistra Martina Kopeckého (že by příbuzný MK ?), který Plzni vládl v letech 1828 - 1850 (foto č.19 - jeho busta pod pavilonkem). Chtěl tam totiž vybudovat lázně a nad nimi vinice po vzoru Karla IV. Bohužel zůstalo jenom u nápadu, malého pavilonku a lesoparku. A v časech budoucích se mocipáni města rozhodli sídlištní ulice pojmenovat podle moravských měst, aby to ladilo s těmi Vinicemi. Proto já bydlím v ulici Brněnské (foto č.20). Tím pádem jsme si přidali ještě 4 km, takže celkem 24. A to je vlastně vše.

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.

Popisky k obrázkům:
 01 - železniční stanice Plešnice - ta krásná stará
 02 - odcházíme po silnici a červené značce z Plešnic směr Jezná
 03 - kostel v Jezné
 04 - hospůdka Na rohu v Pňovanech
 05 - průchod novým podchodem pod železničním koridorem Plzeň - Cheb
 06 - Vranov - holky čůrají jinak
 07 - Naučná stezka - pozůstatky důlní činnosti v okolí Stříbra
 08 - jeden z ŘOPíků na Plzeňské čáře
 09 - setkání se starostou města Stříbra
 10 - Hornický skanzen - královská dědičná štola důl Prokop
 11 - znak města Stříbra ovlivnila důlní historie
 12 - s kolem po Naučné stezce je to trošku náročné
 13 - panorama historického města Stříbra
 14 - nádraží a nádražní hospoda ve Stříbře
 15 - hospoda u Hlavního nádraží v Plzni - i s vlakem
 16 - pohled z toboganu na město Plzeň
 17 - řeka Radbuza
 18 - na pařezu pod Vinicemi - jeden z objektů jsem já - Pepe
 19 - busta purkmistra Martina Kopeckého u pavilonku
 20 - a jsme doma

    Neděle 29.3.2009

    Rožmitál – Kasejovice

    Je nedělní zamračené dopoledne a právě přijíždíme autem s kamarády do středočeského Rožmitálu pod Třemšínem. Vydali jsme se podpořit akci KČT „Putování s Poselstvem z Čech až na konec světa“. Cituji z oficiálních propozic:

    Poselstvo je vysláno z podnětu Jihočeského kraje ve stopách historického putování Lva z Rožmitálu. Odstartuje ve dvou místech, ve kterých pan Lev žil, z Rožmitálu pod Třemšínem a z Blatné. 28. března 2009 převezme Poselstvo průvodní glejty od ministrů zahraničních věcí zemí EU, kteří se sejdou na zámku Hluboká. Cesta Poselstva projde od 29. března do 13. dubna 2009 ve 13 etapách čtyřmi kraji Čech do Německa a dále do Holandska do Belgie tak, aby 26. června téhož roku Poselstvo dorazilo do Bruselu.

    Po přivítání na radnici místostarostou města panem Marouškem a krátkém posezení vyrážíme před půl jedenáctou za drobného deště v menší skupině turistů směrem na Třemšín. Vystoupali jsme k Voltuši, kde roku 1815 v padesáti letech ukončil dobrovolně svůj život významný hudební skladatel a učitel Jakub Jan Ryba, autor České mše vánoční „Hej mistře“. To vědí snad i zarytí hudební ignoranti. Má tam postavenu pěknou mohylu s kamenným křížem. Další cesta v poměrně silné vrstvě rozbředlého a později zmrzlého sněhu se stává březnovým zimním výstupem na Třemšín. Inu, je to přece jen nejvyšší vrchol jižních Brd – 827 mnm. Těsně před závěrečným strmým trhákem jdeme kolem kapličky, která je upravena jako útulna pro kolemjdoucí. Opravená, uvnitř lavice a kamínka připravená k použití. Samozřejmě otevřená. Je to milý záchytný bod v případném nečase.

    Dřevěná rozhledna na vrcholku Třemšína nevypadá zrovna bezpečně, navíc z ní není skoro nic vidět. Pan místostarosta nás ubezpečuje, že už je vybrán projekt rozhledny nové a brzy se začne s výstavbou. Následuje sestup směrem ke Starému Smolivci. Sněhu neubývá, ale přibývá vody z odtávajícího sněhu. Kloužeme, boříme se ve sněhu, čvachtáme v blátě a padáme do potoků. Prostě krásná procházka. Podle toho také vypadáme. Hostinská ve Starém Smolivci (u hřiště, protože na zámečku je zavřeno) z nás musí mít radost. Po potřebné konzumaci energetických nápojů plných vitamínu P pokračujeme již krajinou rybníků do Metel. Když se dívám na vesničku postavenou přímo pod hrází obrovského rybníka, tak se vůbec nedivím, že ji to v roce 2002 spláchlo opravdu důkladně. Už si postavili novou a kde myslíte? No samozřejmě pod novou hrází, kde jinde.

    Poslední úsek cesty do Kasejovic je bohužel vytyčen přes rozbahněné pole, kde se ztrácí i modrá značka, která nás věrně vedla už z Třemšína. Do cíle v Kasejovicích – restaurace „U Adamců“, přicházíme opět jako skupina rolníků, která právě ukončila náročný pracovní den. Ještě že odjíždíme autem, z osobní vlakové přepravy by nás asi vykázali. Shrnuto – zatraceně poctivých a zasloužených 28 km a napojení na Džapovu trasu.

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.

Popisky k obrázkům:
 01 - znak města Rožmitálu
 02 - skupinka zatím čistých a veselých turistů před radnicí
 03 - odpočinkový kámen na dvorku radnice
 04 - rožmitálský zámek
 05 - mohyla J.J.Ryby u Voltuše
 06 - začínají sněhové pole
 07 - kaplička pod Třemšínem – poutnická útulna
 08 - povídání o Třemšíně
 09 - nějak jsem se nevešel do snímku – asi krátké ruce
 10 - hostinec na zámečku ve Starém Smolivci měl bohužel zavřeno
 11 - krajinotvorný prvek před Metlami
 12 - pomníček povodně z roku 2002
 13 - novodobější pojetí sochy sv. Vojtěcha v Újezdě
 14 - vzorek cesty před Kasejovicemi
 15 - kostel sv. Jakuba v Kasejovicích
 16 - konečně cíl – restaurace „U Adamců“

    Neděle 22.3.2009

    Nýřany ČD – Rochlov

    V Rochlově se konalo Jarní setkání turistů Plzeňského kraje. Měl jsem v plánu tam vyrazit se skupinkou turistických kolegů. Protože jsme sebou měli i děti, délka plánované trasy se odvíjela podle jejich pěších výkonů, které zatím nejsou nikterak veliké.

    Začali jsme tím, že jsme se ráno vláčkem přemístili do Nýřan. Po ujití zhruba 300 metrů jsme narazili na otevřenou restauračku. Otevírala vlastně až v 9 hodin, ale už v 8,40 bylo otevřeno. Po vstupu jsme pohledem na hosty okamžitě zjistili, že je otevřeno ne už, ale ještě. Ale vzhledem k tomu, že další konzumace turisticky vhodných nápojů se měla konat až v Rochlově, tak jsme si sedli a též konzumovali.

    Další cesta vedla napojením na žlutou značku. Prošli jsme Nýřany a dostali se do Kamenného Újezda, zkráceně Kameňáku. Pokračovali jsme do lesa, přesněji polesí zvaného Harabaska. V tomto polesí stojí na různých místech čtyři kamenné kříže, také nazývané smírčí. Jsou to památky povětšinou na místa spojená s násilnou smrtí. Někdy bylo postavení kříže jen připomenutím této události, někdy dokonce součástí trestu. V plánu jsem měl ukázat kolegům tři z nich. Na začátku lesa stojí ten největší, je dokonce součástí neudržované a špatně značené naučné stezky.

    Po nezbytné fotodokumentaci jsme pokračovali k rozcestníku U červeného kříže. No, červený tedy určitě není. Další malý kamenný křížek stojí přímo u značené cesty, kdyby stál ještě kousek dál, tak už by se o něho člověk skoro přerazil. Vzhledem k tomu, že čas pokročil a nejmenší účastníci již brblali, že by si chtěli odpočinout, vynechali jsme třetí kamenný kříž a došli do Rochlova na místo setkání.

    Probíhalo na opravovaném zámku a přilehlých hospodářských prostorách. Je to náročná práce, opravovat zámek, který předtím dlouhá desetiletí „udržovalo“ místní JZD. No, ještě je co opravovat. Součástí setkání bylo vystoupení skupiny Plzeňští střelci s ukázkami střelby z ručních palných zbraní a kanonů. Zbraně vydávaly docela slušné pecky a návštěvníci měli možnost si osobně vystřelit. Čehož jsme pochopitelně využili a dcera Kačka skoro sama odpálila menší dělo. Dobrý zážitek, sice jen 8 km, ale počítají se. Vzhledem k tomu, že jsem neviděl kolegu MK, tak doufám, že nebyl a tato reportáž bude z trasy jediná.

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.

Popisky k obrázkům:
 01 - nádraží v Nýřanech
 02 - kostel v Nýřanech
 03 - první kamenný kříž
 04 - rozcestník U červeného kříže (tedy, červeného ???)
 05 - druhý kamenný křížek
 06 - zámek v Rochlově - cíl trasy
 07 - střelba z ručních palných zbraní
 08 - Katka odpálila menší kanon

    Sobota 14.3.2009

    Praha Smíchov – Praha Hlavní nádraží ČD

    Tak tato první trasa, no, spíš minitrasa byla zaznamenána vlastně až poté, co jsem si přečetl reportáže úspěšnějších kolegů na webových stránkách. Měl jsem odpolední jednání v Praze a jak je mým dobrým zvykem, jel jsem tam již ráno ve snaze spojit příjemné s užitečným, krátkou procházkou po Praze rozmnožit sbírky suvenýrů. A tak jsem i učinil. Vystoupil jsem na Smíchově a pěšky vyrazil směrem na Staré Město. Davy turistů (bylo zrovna dost pěkné počasí) jsem se prodral po starých zámeckých schodech až k Hradu a Loretě. Chyběla mi z ní kartička Cesty ke hvězdám. Následoval sestup ke Karlovu mostu, náročné probití se zúženou historickou památkou (právě se opravuje) a kličkování uličkami směrem k Václavskému náměstí a Národnímu muzeu. Odtud k Hlavnímu nádraží ČD (pro razítko do záznamníku). Potom jsem se ještě byl podívat na Vinohradskou vodárenskou věž, vysílač na Žižkově (návštěva už stojí 150,-Kč) a pomocí metra do Chodova na místní rekonstruovanou tvrz. A právě teprve po návratu a přečtení reportáží jsem si uvědomil, že jsem vlastně začal neplánovaně plnit akci ujitím těch 7 km mezi nádražími (další km samozřejmě nepočítám) a navíc se mi povedlo vyfouknout Pražákům jejich „domácí“ úsek. A to mne tak potěšilo, že jsem o tom napsal.

Pepe – Josef Sýkora, Plzeň.