KDE DOMOV TVŮJ? - Reportáže z cest - L+L

    Sobota 6.6. 2009

     Žďár nad Sázavou – Sklené nad Oslavou (23 km)

    Tato etapa budiž nazvána „přes louky a háje“

    Po večerním sledováním medarda jsme si vybrali tuto trasu, protože ji bylo možné ujít do deště, který měl přijít kolem druhé hodiny.

    Ráno jsme vyrazili od hotelu (obr.1) přes náměstí ve Žďáru (obr.2), směrem k nádraží ČD (obr.3). To byla na dlouho jediná cesta městem. Pak nás už čekalo jen šlapání lesem (obr.4), kolem rybníků (obr.5) a polem (obr.6). Po té, co jsme minuli kapličku (obr.7) na okraji lesa před obcí Březí nad Oslavou, začalo pršet.

    Na štěstí šlo jen o přeháňku, a v Březí si Lu mohl nerušeně vyfotit vývěsní štít místních hasičů(obr.8), kterému nemohl odolat. Vesnicí (obr.9) jsme pokračovali po silnici (obr.10) do Ostrova nad Oslavou (obr.11).

    Z Ostrova jsme šli po červené značce (obr.12) lesem (obr.13) na rozcestí nad obcí Laštovičky (obr.14). Tady jsme zjistili, že nám do odjezdu jednoho vlaku ze Skleného zbývá něco málo přes hodinu a druhý jede za tři hodiny. Měli jsme před sebou ještě 6,5 km, tak jsme museli přidat do kroku, s myšlenkou, že třeba stihneme ten první.

    Kolem mraveniště (obr.15) jsme lesní kamenitou cestou (obr.16) přiběhli ke trati. Zjistili jsme, že nám do odjezdu vlaku zbývá jen 13 minut a po cestě bychom museli do vesnice a pak zpět k nádraží. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme přeskočili příkop plný vody, prošli jsme polem s pěkně vzrostlým obilím, které sahalo až po kolena. Nakonec jsme spěchali pěšinkou kolem kolejí k nádražní budově ve Skleném (obr.17). Ještě jsme měli chvilku vyblejsknou nástupiště (obr.18) a vlak přijížděl do stanice.

    Bylo fajn, že jsme vlak stihli, protože do hotelu jsme dorazili suchou nohou a déšť, který záhy přišel, nám už nevadil.

L+L

    Pátek 5.6. 2009

     Vlkov – Sklené nad Oslavou (24 km)

     Tato etapa budiž nazvána „mravenčí“

    Udělali jsme si prodloužený víkend a vyrazili jsme už v pátek. Měli jsme před sebou velký cíl, dokončit trasu Brno – Svatý Kříž.

    Podle předpovědi nás čekal víkend plný deště, ale pátek byl slunečný. Rozhodli jsme se, že začneme napojením na Montainera ve Vlkově.

    Z Vlkova u Tišnova (obr.1) jsme šli po silnici do Osové Bítýšky, kde nás zaujala žába na prameni před místním kostelíkem (obr.2). Pokračovali jsme po modré, no spíše jsme chtěli pokračovat po modré, ale jak se nám již několikrát stalo, odbočku značky jsme před Třídvorským velkým rybníkem (obr.3) přehlédli.

    Na mapě jsme zjistili, že to zas až tak moc nevadí a šli jsme polní cestou (obr.4) přes Tři Dvory k lesu, odkud byl výhled zpět na Osovou Bítýšku (obr.5). Lesem (obr.6) jsme pokračovali do Ronova (obr.7).

    Za Ořechovem jsme překročili železniční koridor (obr.8) a dostali se mezi rybníky. Lu se kochal pohledem na vodní plochu (obr.9) a Akim celou cestu do Svin běhal mezi námi (obr.10,11).

    V Kozlově jsme minuli kapličku (obr.12) a dále pokračovali po silnici. S překvapením jsme stanuli před nádražím v Křižanově (obr.13). Byli jsme ohromeni velkou točnou pro autobusy a prostranstvím před nádražní budovou. Vypadalo to, jako by se sem sjíždělo minimálně šest autobusů najednou, ale přitom tu nebylo živáčka. Budovu nádraží zdobila plastika rybářů (obr.14), která nejspíš patřila k místním rybníkům.

    U ukazováku v Jívovém (obr.15) opouštíme turistickou značku a vydáváme se naučnou stezkou Šebeň. Na orientační tabuli se dočítáme, že jsme na území, kde se nachází nejvíc mravenišť v ČR. Je jich zde asi 1000 o objemu 300 m3. (obr.16,17) Opravdu tu jsou mravenci všude.

    Z naučné stezky to byl už jen kousek na nádraží ve Skleném nad Oslavou (obr.18).

L+L

    Neděle 31. 5. 2009

     Babice – Stříbrná Skalice (23 km)

    Tato etapa budiž nazvána „a pro změnu bláto“

    Od naší perníkové chaloupky v Babicích jsme vyběhli na náves (obr.1) a přes Babičky šli do Mukařova. Kolem kostela (obr.2) a po rušné silnici (obr.3) jsme spěchali do Svojetic. Kolem ranče (obr.4) jsme se konečně dostali do Voděradských bučin (obr.5). Čím hlouběji jsme byli v lese, tím větší bylo bláto (obr.8).

    Solitére, vůbec jsme netušili, že jsi na některých trasách připravil i kontroly. Raději jsme si tedy orazítkovali itinerář (obr.7).

    Bláto opravdu bylo eňo ňůňo (obr.8).

    Dokonce jsme viděli jak můžou vypadat ukazováky po 23 letech provozu (obr.9). I přes jejich stáří jsme se na nich dočetli, že jsme u Mlecích kamenů (obr.10).

    Cestou jsme několikrát prováděli zatěžkávací zkoušku místních lávek (obr.11,12), které i přes naše klubové postavy dopadly na štěstí pro lávky i pro nás na vítečnou. Došli jsme k rybníku Propast se stejnojmennou restaurací (obr.13,14).

    No a konečně došlo na nejobávanější úsek cesty - Blátivou rokli, ale ejhle, ta jako jediná byla ve skutečnosti bez bláta (obr.15).

    Z rokle jsme vylezli rovnou na silnici u cedule Stříbrná Skalice (obr.16). Byla nám nějak povědomá, že by ji měli ve své reportáži zdokumentovánu i jiní účastnici KDT? Ani ve Skalici jsme se bláta nezbavili, náměstí před radnicí bylo poněkud rozkopáno (obr.17).

    Aby se mi po blátu nestýskalo, vezla jsem si ho i jako vzpomínku domů (obr.18).

L+L

    Pátek 29. 5. 2009

     Slaný – Kralupy nad Vltavou (22 km)

     Tato etapa budiž nazvána „a zase prší“

    Včera nám to nestačilo a tak pokoušíme Medarda na internetu, jestli nám prozradí na kterém úseku tras KDT bude nejsušeji.

    Vypadá to na Slaný, tak vyzvedáváme auto v servisu a tradá do Kralup, kde jsme Olinku nechali před nádražím na parkovišti.

    Vystupujeme z vlaku ve Slaném (obr.1) Jen slabě poprchává, tak se vydáváme přes město (obr.2).

    Po silnici za již silnějšího deště přicházíme na okraj Knovíze (obr.3). Vypadá to, že se asi brzy setmí, ale po cestě do Podlešína se to trochu zlepšilo.

    Chtěla jsem si cestu po silnicí trochu zpestřit. Co myslíte, že je nejlepší dělat, když prší? No přeci lézt po kluzkém břehu do potoka pod starý železniční mostek pro kešku (obr.4,5) Lu jen čekal kdy do toho potoka zahučím, ale tu radost jsem mu neudělala.

    V Podlešíně jsme obdivovali místní viadukt (obr.6), který je technickou památkou.

    Měli jsme štěstí, že jsme narazili na nově zbudovanou cyklostezku (obr.7,8) která nás dovedla až do Zvoleněvsi. Pak už nás opravdu čekala jen silnice a skoro všude pěkně rozkopaná (obr.9).

    V Kralupech jsme si prohlédli místní most TGM ze spodu (obr.10) a po nábřeží se vydali pro další keš (obr.11). Chvíle hledání a napětí (obr.12) se proměnila v radost z nálezu (obr.13).

    Pak jsme už pokračovali k nádraží (obr.14) abychom se napojili na Soliterovu etapu z Prahy.

    Co myslíte, kdo byl na tom tento den líp? Kačer (obr.15) nebo mi ubozí turisté nakažení SOBem? (obr.16)

L+L

    Čtvrtek 28. 5. 2009

     Malá Skála – Lomnice nad Popelkou (22 km)

    Tato etapa budiž nazvána „po červené zlaté stezce II“

    Hrůza, zjistila jsem, že mi Váleček „vyfoukl“ pohodlnou cestu kolem vody na posledním kousku ke spojení trasy LBC-HK. Před Lu jsem nedala nic znát a říkám „ Válečka obejdeme, použijeme variantu číslo 2“ což znamená, že polezeme celý den po kopcích.

    Je ráno a já v duchu reptám, že se mi do toho strašného kopce nechce a asi to bylo na mně znát protože Lu po mně pořád pokukoval.

    Auto jsme měli stále v servisu, tak jsme sedli na vlak a vystoupili v Malé Skále (obr.1). Kousek od nádraží jsem se dozvěděla, že do kopce půjdu 10,5 km (obr.2) po červené značce a to po Zlaté stezce Českého Ráje. Ale ani to mi náladu nezpravilo.

    Zatím co já jsem nadávala, Lu se kochal výhledem na Pantheon (obr.3). Lu mne ten den rozčiloval svým optimismem, kterým hýřil i po cestě do kopce (obr.4) na rozdíl ode mne (obr.5).

    Po výstupu na první kopec hledám nějakou oporu, ale poblíž byl jen ukazovák (obr.6), který mi moc radosti svými údaji nedělal.

    V Koberovech jsem zjistila co mne ještě čeká (obr.7). Při výstupu na Hamštejnský hřeben jsme krom Trosek (obr.8) zmerčili, že se na nás valí déšť(obr.9). Cestou po hřebeni jsem si sice odpočinula, ale pro změnu mne otravoval vítr s deštěm (obr.10) který nás dohnal.

    Těsně před posledním výstupem na Kozákov jsme se dostali na místo, které přesně vystihovalo mou náladu – Vzdychánek (obr11). Přestalo pršet. Těsně před vrcholem jsem viděla v dáli Ještěd a celou již prošlou trasu (obr.12). No hurá, nejvyšší vrchol dne je dobyt (obr.13).

    To chce odměnu. V chatě na Kozákově je příjemné teplíčko, v kamnech plápolá oheň (obr.14) nikde nikdo, jen v kuchyní na nás čekají lívance s borůvkama (obr.15).

    Nálada se mi prudce zlepšuje a můžeme vyrazit po silnici z Kozákova dolů směr Lomnice (obr.16). A zase začalo pršet (obr.17), ale to nevadí, to se dobře hledají kozáci (obr.18). Naštěstí to je jen přeháňka a tak obdivujeme Studánkovou stezku ve Vrchách, kterou připravili místní děti (obr.19).

    Zvoní telefon a volá Jakub, kde jsme. V Liberci prý strašně lije, a jestli nechceme někde vyzvednout, až půjde z práce. Vystrašil nás, protože i nad námi se začalo znovu zatahovat, tak jsme to vzali do Lomnice rovnou po silnici (obr.20). Udělali jsme dobře, protože když jsem čekala na Lu na náměstí (obr.21) až vyběhne z krámu tak se rozpršelo, no spíš přišla průtrž mračen a mi přilepeni na vchodové dveře jednoho z domů čekali až to přejde.

    Hned jak se liják změnil v déšť, běželi jsme na nádraží (obr.22) kde jsme v suchu mohli počkat na Jakuba, který pro nás přijel. To máme ale hodného a starostlivého syna, viďte?

    Díky Válečkovi jsem si prošla velký kus Zlaté stezky Českého Ráje a vůbec toho nelituji, je to opravdu nádhera. Ač bydlím poblíž, tak tudy jsem ještě nešla. Válečku díky :-)

L+L

    Středa 27. 5. 2009

     Lomnice n. Pop. - Borovnice (24 km)

    Tato etapa budiž nazvána „po červené zlaté stezce I“

    Dali jsme si jeden den oddych, ale když už jsme měli dovolenou museli jsme ji využít. Rozhodli jsme se, že dorazíme trasu Liberec – Hradec Králové. Ještě nám zbývali dvě etapy.

    Vyrazili jsme z nádraží v Lomnici nad Popelkou (obr.1) a dali se směrem na Tábor (obr.2). Cestou na rozhlednu jsme viděli Kozákov (obr.3), který nás čekal druhý den.

    Křížová cesta vedoucí ke kostelu na Táboře je opravená (obr.4,5,6). Z rozhledny byl krásný výhled do všech světových stran, zvláště pak na Lomnici (obr.7), na Ještěd a Kozákov (obr.8). Rozhledna od naší poslední návštěvy dostala úplně nový kabát (obr.9).

    Z Tábora (obr.10) jsme po Zlaté stezce Českého ráje pokračovali a kochali se výhledy na Zebín u Jíčína (obr.11), Bradlec (obr.12) a zpět na Tábor (obr.13). Na výhledových místech jsou lavičky k odpočinku (obr.14).

    Prošli jsme pod Kumburkem (obr.15) a cestou mezi poli (obr.16) jsme došli do Nové Paky (obr.17).

    V Pace jsme pozdně poobědvali a vydali jsme se dál po modré. U statku ve Vrchovině jsme se topili v blátě (obr.18) a blátem jsme pokračovali (obr.19) do Stupné (obr.20).

    Před Borovnicí jsme v pozdním odpoledni potkali pracujícího traktoristu, který doplňoval jarní idylku v podvečerní vsi (obr.21). No a konečně jsme dorazili k nádraží v Borovnici (obr.22). Když jsme tu byli poprvé, ani ve snu nás nenapadlo, že se tato polorozbořená zastávka stane tak známou, a že se tak vryje do paměti hlavně Soliterovi, který tu druhý den za velké nepřízně počasí stavěl svůj plátěný příbytek.

    Solitere, příště budeme vybírat lepší napojovací místa, abys měl kde složit hlavu pohodlnějším způsobem :-).

L+L

    Pondělí 25. 5. 2009

     Letohrad - Potštejn (24 km)

    Tato etapa budiž nazvána „napojovací“

    Vstávali jsme poměrně brzy ráno, abychom po dnešní etapě stihli v Potštejně vlak domů ve slušném čase. V našem hotelu nevařili, tak jsme posnídali frankfurtskou polévku na nádraží v Letohradě (obr1), které bylo přes ulici a bufet otvíral už v šest ráno.

    Po snídani jsme se vydali po cyklostezce mezi poli (obr.2,3) do Žamberka. Stejně jako v Letohradě, tak i tady se nám úspěšně podařilo vyhnout centru města. Žamberk jsme obešli kolem nádraží (obr.4) a podél kolejí (obr.5) jsme došli na modrou značku, která vedla pohodlnou lesní cestou.

    Bylo krásné počasí a školní cyklovýletníky (obr.6) jsme potkávali celou cestu až do Bohoušové. Zde překračujeme řeku a podél Orlice (obr.8) jdeme až do Litic (obr.9). Na hrad nejdeme (obr.10), bylo pondělí, zavírací den. I tak ten kopec jsme už zdolali několikrát.

    Za Liticemi jsme stále kopírovali Orlici (obr.11). Všem tento úsek doporučujeme, bylo tu kouzelně. Klid, příjemné klima a ta příroda....

    Geokešing nás opět zavedl na zajímavé místo. Bylo sice na protějším břehu, ale i přesto stálo za pohled. Byl to malý vodopád „Kamarád“ se stejnojmennou skautskou chatou (obr.12)

    Když jsme opustili údolí Orlice a vyšli z lesa, hned na nás vykoukl Potštejn (obr.13). Zde došlo k propojení Bruntálu s Hradcem Králové.

    Měli jsme dostatečnou rezervu, tak jsme v Potštejně poobědvali a vydali se k nádraží (obr.14). Byli jsme upozornění na nebezpečí padajícího sněhu, byli jsme tedy opatrní a těšili se na příjezd vlaku, který nás dovezl domů do Liberce do naší postýlky.

    Byla to i přes všechny unavené a bolavé večery krásná dovolená. Na nějakou tu bolístku se hned zapomene, ale ty krásné vzpomínky na krásné kraje zůstanou v mysli hodně dlouho.

L+L

    Neděle 24. 5. 2009

     Lanškroun – Letohrad (21 km)

    Tato etapa budiž nazvána „za doprovodu víry“

    Kotník se po noční léčbě umoudřil, a tak jsme mohli s chutí opustit náš azyl v penzionu Martina (obr.1). Po občasném bloudění za modrou značkou jsme vyrazili za město (obr.2).

    Když se místní oddíly KČT doslechly, že tudy budeme procházet na Mariánskou horu, hned se přidali k plnění KDT (obr.3), ale nevím zda pošlou své tabulky, protože PC jim asi nic neříkalo. Uvidíme :-)

    Cesta vedla mírně do kopce mezi poli (obr.4), až ke křížové cestě (obr.5) na Mariánské hoře (obr.6).

    U místního kostelíka (obr.7) jsme s místními turisty posvačili a nakoupili nezbytné suvenýry z tohoto nádherného místa.

    Vydali jsme se na další cestu a byly jsme překvapeni, jak je vlastně republika malá. Na straně od Lanškrouna jsme v dáli viděli Lázek, a tady na nás vykukoval Suchý vrch se svou rozhlednou (obr.8). Přes Dolní Čermnou (obr.9) jsme pokračovali dál.

    Zase nás zradila značka a my jsme špatně odbočili, ale vůbec jsme nelitovali, protože jsme našli další pěkné místo, které bychom jinak minuli. V úbočí Hůry stojí kaplička (obr.10) a malá křížová cesta u studánky se zázračnou vodou (obr.11). Asi je opravdu zázračná, protože sem chodí procesí.

    Od studánky jsme sestoupili k Orlici na naši původní trasu (obr.12), která nás už zavedla do Letohradu kolem kostela v místní části Orlice (obr.13).

    Konečně jsme dorazili k nádraží, před kterým bylo vše rozkopáno. Byli jsme rádi, že jsme našli cestu do hotelu, který stál naproti. Sice nevypadal zvenčí vábně (obr.14), ale pokojík byl zrenovován, tak se nám hajalo dobře.

    Celý den jsme měli tolik možností se pomodlit, ale mi nic! Maximálně jsme se v duchu modlili ke konci KDT.....snad už brzy nastane.

L+L

    Sobota 23. 5. 2009

     Zábřeh – Lanškroun (31 km)

    Tato etapa budiž nazvána „bolavá“

    Bylo nádherné ráno po deštivém odpoledni a noci. Od večera jsem náladu ladila na výstup na Lázek a stále jsem se přesvědčovala, že to zvládnu i když je to dlouhá trasa.

    Od motelu U Kováře (obr.1) vyrážíme do centra Zábřehu (obr.2,3), kde v místní lékárně doplňuji zásobu ibalginu na bolavé tělo. Už od večera se mi ozývá kotník.

    Pokračujeme přes Nemile-Filipov, kde se nám otevřely krásné výhledy (obr.4) nad přehradou Nemilka. Těšili jsme se na cestu po břehu přehrady, ale skoro nic jsme neviděli, protože cesta vedla vysoko nad hladinou hustým lesem zaříznutá do stráně. (obr.5)

    Od přehrady jsme stoupali loukami plnými kopretin (obr.6) do Kosova (obr.7). Z Kosova jsme sešli do Hoštejna (obr.8). V předzahrádce restaurace Pod hradem jsme poobědvali a já jsem celou dobu hučela do Luboše, že Lázek nezvládnu. Ne, že bych nechtěla, ale můj kotník řval, že do kopce už nechce a že má toho KDT už plný brejle. Naštěstí se Lu nechal ukecat a pomohl mi v mapě najít trasu okolo kopce.

    Při odchodu z Hoštejna jsme ještě vyfotili památník k zprovoznění železnice 1845 (obr.8). A pak nás čekala dlouhá cesta po silnici kolem řeky (obr.10,11) přes Tatenice, Žichlínek až do Lanškrouna. V Žichlínku si Lu chtěl prohlédnout zdejší kafilérku, ale měl smůlu, byla až za obcí a jiným směrem než-li jsme šli, tak si alespoň vyfotil kostelík (obr.12).

    Konečně Lanškroun. Při cestě k penzionu jsme omrkli Krčmu (obr.13). Ubytovali jsme se, já se nakrmila ibalginem, namazala si zrychtovanej kotník a kochala se výhledem na radnici z okna pokoje. Byl parádní (obr.14).

L+L

    Pátek 22. 5. 2009

     Nemrlov - Zábřeh (24 km)

    Tato etapa budiž nazvána „jako na houpačce“

    Večer jsme poslouchali předpověď počasí a protože na odpoledne hlásili déšť, zavelel Lu k odchodu z penzionu už v 7 hodin (obr.1).

    Prošli jsme Nemrlov do Oskavy a po silnici jsme pokračovali do Mostkova (obr.2), kde jsme opustili silnici a pokračovali po polní cestě. Když jsme se otočili viděli jsme včera zdolané kopečky (obr.3).

    Akim si cestu zpestřoval chlazením v trávě (obr.4) a koupelí v bahnitých kalužích (obr.5).

    Vystoupali jsme na Strážný vrch (obr.6), odkud byl krásný výhled na všechny strany. Bylo vidět, co nás ještě ten den čeká za kopce. Sestoupali jsme do Libiny (obr.7), kde jsem při odpočinku proklínala KDT (obr.8) a vzpomínala na Olinku, která si nechávala dělat údržbu v autoservisu.

    Po cestě z Libiny do Obědné nám celou cestu vyhrával místní rozhlas, asi do pochodu, nevím jak se o nás dozvěděli, ale by to příjemné zpestření. Z Obědné nás značka vedla cestou, no spíše necestou (obr.9) do dalšího stoupání k Cikánskému buku. Cestou na Šebenou vysvětloval Lu Akimovi, že kravičky jsou užitečná zvířátka (obr.10).

    Dorazili jsme na Brníčko (obr.11), na hrad nad stejnojmennou vesnicí (obr.12). Když jsem si sedla k odpočinku (obr.13), hned mne Lu zvedal se slovy, že bude určitě pršet, ať se podívám na nebe. Měl výjimečně pravdu. Když jsme dorazili k první chalupě, spustil se pěkný slejvák. Přečkali jsme ho pod nějakým přístřeškem. Po dešti jsme pak spěchali po silnici do Zábřehu, abychom znova nezmokli. Do motelu jsme dorazili právě včas (obr.14), po tom co jsme se ubytovali začalo znova pršet.

L+L

    Čtvrtek 21. 5. 2009

     Rýmařov – Nemrlov (18 km)

    Tato etapa budiž nazvána „zahřívací“

    Je 2,30 ráno a Akim nechápavě kouká z pelíšku co se to tu děje. Pobíháme po bytě, abychom stihli ranní hygienu, nic doma nezapomněli a ve 3 ráno vycházíme z domu. Liberec je nezvykle v tuto dubu vylidněn a cesta na nádraží za zpěvu ptactva hezky ubíhá. MHD v tomto čase ještě nefunguje, tak musíme šlapat po vlastních. Lístky na vlak jsme si koupili den předem, protože i pokladna je tak brzo ráno ještě zavřená.

    Jsou 4,02 a vyjíždíme do Hodkovic, tady nás přemísťují do autobusu, protože je výluka a vezou nás do Turnova. V Turnově znovu nasedáme na vlak, který s námi uhání do Pardubic, znova přesedáme na Olomouc a zase přesedáme na Valšov a konečně na posledy přesedáme na Rýmařov.

    Je 11,05 a my vystupujeme na ČD v Rýmařově (obr.1), měli jsme pouze 20 minut zpoždění, které jsme nachytali na posledních dvou spojích.

    Konečně vyrážíme na cestu. Naše první kroky vedou přes náměstí, kde jsme chtěli Akima seznámit s dinosaurem (obr.2), ale nějak se bál, protože objemová převaha byla značná. Od radnice (obr.3) jsme se vydali ven z města směrem do obce Skály (obr.4). Opouštíme asfalt a vcházíme do lesa. Naší první zastávkou byl hrad Rešov (obr.5). Kdyby nebylo „goekešingu“, tak bychom sotva navštívili torzo tohoto hradu, nevede sem ani žádná značka a přitom to je pěkné místo. Alpe…už jsi tu byl?

    Přes soustavu lávek (obr.6) a schodů jsme sešli k Rešovským vodopádům (obr.7,8). Nádhera, moc jsme si to kochání užili, protože školní družina odešla těsně před naším příchodem.

    Čekal nás nejnáročnější úsek cesty. Výstup od vodopádů do Tvrdkova (obr.9) byl zprvu nevinný, ale před obcí to začalo stoupat a v obci se cesta zlomila do prudkého kopce. Převýšení na tak krátkém úseku bylo asi 190 metrů. A aby toho nebylo málo, tak jsme se přehoupli přes kopec a to co jsme vyfuněli nahoru, jsme prudce sklesali dolů k penzionu Oskava, kde jsme tu noc sloužili své bolavé kosti.

L+L

    Neděle 17. 5. 2009

     Kuks - Borovnice (34 km)

    Tato etapa budiž nazvána „za velikány naší historie“

    Naše trasa vedla krajem po stopách sochaře Matyáše Bernarda Brauna a spisovatele Karla Václava Raise.

    Navázali jsme na naši minulou trasu opět v Kuksu (obr.1). Ječmen na poli za Hospitálem opět povyrostl a v raní rose vypadal úchvatně (obr.2). Dnes jsme se rozhodli, že navštívíme práce Brauna, které zanechal ve volné přírodě. První z nich je reliéf sv. Františka (obr.3) na místě, kde kdysi stávala i poustevna.

    Cestou na Braunův betlém jsme brouzdali rosou ve vysoké trávě (obr.4) a po výstupu na kopec jsme se kochali dalekými výhledy. Jako první z Braunova díla se nám ukázala kašna Jákobova (obr.5), kde jsem po vzoru Alpa chtěla vylovit pár mincí, ale bohužel, mé hole nejsou magnetické. Kašna stávala ve středu okrasné zahrady patřící k poustevně, která tu stávala. Byla tu i zelinářská zahrada, která zásobovala Šporkovo panství.

    Braunův betlém (obr.6) je opravdu impozantní i když zub času si zahlodal i tady. Směrem k parkovišti, odkud chodí většina návštěvníků, je ještě na co koukat, poustevník (obr.7) nám ukázal cestu na hranice panství. Hraniční kámen „N62“ (obr.8) označuje předěl mezi Jezuitským a Šporkovým panstvím.

    Opustili jsme Brauna a vydali se lesem za Raisem. Míjeli jsme Pramen svobody (obr.9), upravený roku 1921 při stavbě nouzové silnice nad Dvorem Králové (obr.10) a doplnili jsme zásoby tekutin na ještě dlouhou cestu.

    Procházeli jsme územím samotného ďábla – Čertovymi hrady. Byli jsme tak drzí, že já jsme vlezla čertovi na trůn (obr.11) a Lu mu vlezl pro keš až do ložnice (obr.12).

    Cestou na Zvičinu (obr.13) jsem v polovině výstupu oddychovala na lavičce a kochala se výhledem do kraje (obr.14).

    A bylo to pořád do kopce (obr.15), ale odměna stála zato (obr.16), vidět bylo široko daleko. Od Raisovi chaty (obr.17) jsme zašli na druhý protilehlý svah omrknout Krkonoše (obr.18). Pak nás čekal dlouhý sestup po silnici až k penzionu Hájovna (obr.19) v lese nad Borovničkou. Odtud jsme po neznačené cestě (obr.20) pokračovali mezi loukami do Borovnice (obr.21), kde byl cíl této etapy (obr.22).

    ..... bylo se opravdu na co dívat ............. moc jsme si to užili!

L+L

    Středa 13. 5. 2009

     Jablonec nad Nisou – Malá Skála (19 km)

    Tato etapa budiž nazvána „prošlapovací“

    Tak moje staré boty padly na oltář KDT, odešly do věčných lovišť. Buď jim věčný spánek lehký, sloužily dlouho, sloužily dobře. Musela jsem si koupit nové, a před pořádnou trasou jsem je musela prošlápnout.

    Nadešel ten správný čas navázat na naši první etapu. Vyrazili jsme tedy od nádraží v Jablonci nad Nisou (obr.1), kde jsme v březnu skončili. Hned kousek za nádražím jsme začali stoupat k Petřínu. Musím ocenit Lubošův úprk, aby byl rychlejší než samospoušť(obr.2). Jako vždy výhled na Jablonec nezklamal (obr.3).

    Od Petřína jsme dorazili k Čertovu kameni ve Vrkoslavicích (obr.4), ale čert měl asi volno, moc si ho nehlídal a nechal ho tu ledabyle pohozený.

    Na cestě po hřebenu (obr.5) Lu zvěčnil naštěstí jediný defekt na mých nových botách (obr.6).

    Lu vynechává pouze rozhledny zavřené, tak na vyhlídku na Dobré Vodě vylézt musel (obr.7). Odtud jsme pokračovali do Rádla přes lávku vybudovanou nad rušnou výpadovkou na Prahu. Lávka je součástí turistické magistrály Nová hřebenovka.

    Cesta nás vedla podél řepkového pole (obr.9) do Rychnova u Jablonce n/N (obr.10). V Rychnově jsme doplnili tekutiny a od nádraží (obr.11) jsme po žluté stoupali (obr.12) k rozhledně na Kopaninu. Když jsme byli v nejlepším, vyrušil nás KK se svými všetečnými otázkami, jak s co nejmenší námahou zdolat Ještěd. Noclehárnu u Lukešů odmítl s tím, že nemá čas, protože hned ráno razí zas na úplně jiný konec republiky. Já se chci mít taky jako KK ........ ale bez tý železný nohy .-)

    Po telefonátu jsme se mohli kochat nádhernými podvečerními výhledy na Bezděz (obr.13) a Ještěd (obr.14,15).

    Rozhlednu jsme stihli vyfotit ještě trochu za světla (obr.16) a spěchali jsme po modré na Frýdštejn (obr.17). Bohužel toto byl poslední možný obrázek, protože když jsme dorazili pod hrad, tak už byla tma. Museli jsme jít do Malé Skály po silnici, protože v lese bychom se asi přizabili. S blikačkama na zádech jsme ve zdraví dorazili na místní nádraží (obr.18).

    .............. boty zatěžkávací zkoušku zvládly na jedničku a doufám, že budou sloužit tak dobře jako ty předtím.

L+L

    Neděle 10. 5. 2009

     Hradec Králové – Kuks (32 km)

    Tato etapa budiž nazvána „polabská“

    Tak jsme si zase přivstali, abychom stihli vlak z Kuksu do HK. Nádraží v Kuksu (obr.1) je tak trošku zapomenuté, tak jsem měla strach, aby se tam Olinka o samotě nebála. Nechali jsme ji tam zaparkovanou a odjeli jsme na nádraží v HK (obr.2).

    Od nádraží jsme se přes nový terminál autobusové dopravy (obr.3) vydali k Labi (obr.4). Holub znalý místních poměrů nám ukázal směr naší cesty (obr.5).

    Většinu naší etapy jsme šli po červené, která kopíruje tok Labe. První most jsme potkali na místě zvaném Plácky (obr.6) a pokračovali jsme dál (obr.7) k elektrárně v Předměřicích (obr.8).

    Labe se sice občas tvářilo jinak (obr.9,10), ale cesta byla dost monotónní. Lu si proto zpestřoval cestu lezením do strmých břehů (obr.11), hrabáním pod kořeny, obracením kamenů a podobnými skopičinami při hledání keší.

    Na polovině naší cesty ve Smiřicích jsme si v místním parku dali svačinku (obr.12) a okoukli místní elektrárnu (obr.13). Do Kuksu to bylo ještě 16 km.

    Lu si nedá pokoj, vždycky když se nedívám vytáhne foťák. Tentokrát mne vyfotil jak si protahuju bolavej kotník (obr.14) , ale také by se dalo napsat, že můj názor na KDT se vyostřuje :-)

    V Jaroměři jsem mu to vrátila. Hrabání v zemi mu po cestě nestačilo a tady klidně koňovi strká ruku do pr.....(obr.15).

    Z Jaroměře (obr.16) jsme za mého reptání na kotník dorazili konečně do Kuksu. Lu byl rád, že se mohl opřít o ceduli, ale Akim byl stále ve střehu (obr.17). Cestou k nádraží jsme ještě nakoukli do zahrady hospitálu (obr.18).

    Dnešní den byl štědrý na kilometry i odlovené keše, našli jsme jich šest, zatím náš nejlepší úlovek.

    ........po dnešní etapě nevím co je lepší , jestli jít nudně po rovině, nebo si cestu zpestřovat kopečky.

L+L

    Sobota 9. 5. 2009

     Babice – Průhonice (20 km)

    Tato etapa budiž nazvána „nákupovostěhovací“

    Jako každý rok touto dobou, stěhovali jsme naše stařečky na letní byt do Babic u Říčan. Mám pocit, že těch věcí na převoz mají každým rokem víc a víc. Jediné štěstí bylo, že jsme letos mohli použít dva stěhovací vozy, naši Olinku a Jakubovu Felinku. Bylo fajn, že jsme mohli kluky využít ve prospěch KDT. Ráno ještě než odjeli, odvezli jsme naši Olinku na kraj Průhonic, kde se dalo parkovat zadarmo a Jakub mne zavezl zpět do Babic, odkud jsme se vydali na dnešní etapu.

    Směr Říčany (obr.1) jsme vyrazili z Babic od zvoničky (obr.2), kolem místního rybníka(obr.3) a naší perníkové chaloupky (obr.4). Prošli jsme chatovou osadou Hujara, po červené přes mostek do lesa (obr.5,6,7). Dále nás značka vedla do údolí Rokytky (obr.8) , kde bylo turistické rojení (obr.9).

    Snad všichni chataři si usmysleli, že se dnes projdou na Jureček, místní koupaliště. Lu si tady zavzpomínal na dětství (obr.10).

    V Říčanech jsme se zastavili na ČD, protože když jsme tu byli naposled, tak ho přestavovali (obr.11). Ve městě jsme se moc nezdržovali. V létě to býváme každou chvíli. Šli jme přes náměstí (obr.12) a kolem hradu (obr.13). Pak už nás čekala jen silnice a širé lány kolem (obr.14).

    Míjeli jsme v obci Nupaky hotel s rozhlednou, o které psali i v některém z čísel Turisty(obr.15). Pak jsme přešli dálnici (obr.16) do Dobřejovic. Když jsme se blížili k Průhonicím, nevěřili jsme vlastním očím, co tu bylo národa. Kvetly rododendrony, tak jsme měli pocit, že v parku je víc lidí, než keřů. U brány (obr.17) jsme rozhodli, že si raději zadarmo prohlédneme rododendrony a azalky v Liberci a ušetřené finanční prostředky vložíme do žrací turistiky (obr.18).

    Odpočinuli jsme si u talíře a vydali se na další tůru mezi regály Hypernovy, abychom předzásobili stařečky na čtrnáct dní.

L+L

     Neděle 3. 5. 2009

     Častolovice – Hradec Králové (34 km)

    Tato etapa budiž nazvána „zmatená“

    Je sobota večer, vše máme přichystáno na etapu, nastaveného budíka na 3,30 a já se chystám do postýlky. Najednou mne z příjemného poklidu vytrhne od PC Lu „ Žirafka tu trasu z Hradce nešla do Brna, ale do Bruntálu, na cos to koukala?“

    ...... a už to začalo, telefonát Solitérovi, zda to půjde, když máme trasu naplánovanou, sice jinudy, ale zhruba stejný kus. Prý ano. Stejně se rozhodujeme, zda změnit plán, ale máme vytištěné kešky a podrobnou mapu HK, najitá vlaková spojení.... Plán tedy neměníme, nějak to dopadne, při nejhorším se projdeme jen pro radost z pohybu.

    V 5,45 jsme v HK u nádraží (obr.1) nechali auto a jeli jsme v 6,05 do Častolovic (obr.2). Bylo krásné ráno, všude liduprázdno. Po zelené jsme se vydali do Čestic. Kousek před nimi se nám ukázal Malý Chlum (obr.3). Cesta na jeho vrchol byla příjemná (obr.4,5).

    Přes Rašovice jsme lesními cestami kolem náhonu (obr.6,7) došli do Týniště n.O. Od závor (obr.8) jsme pokračovali na náměstí (obr.9), kde jsme opustili zelenou a pokračovali jsme po červené přes Albrechtice do lesů, které se táhnou až k HK.

    Lu si to s Akimem mašírovali ku předu (obr.10), když tu zvoní telefon (obr.11). Na druhé straně je Solitér a MK. Po cestě řešili naši situaci blbě zvolené trasy. Znova nás ubezpečují, že pokud Žirafce nezkřížíme cestu, tak to nevadí. Já studuji mapu (obr.12) a samozřejmě si nepamatuji kudy Žirafka šla. Voláme jí, ale nezvedá nám telefon, asi někde drtí kilometry.

    Pokračujeme dál lesem kolem rybníků Šanovec (obr.13) a Výskyt (obr.14). Před Výskytem nám došla SMS od Amulky, že nám jede naproti, ale bohužel asi dvě hodiny po jejím odeslání. Amulka křižovala les, ale nenašla nás, tak jela do Týniště za Pepčou. Tak holt příště.

    Uťapkaný jsme se dostali na Hradečnici – místní lesní dálnici (obr.15). Fuj to byla cesta, všude spousta lidí, cesta rovná jak když střelí a ten asfalt.... no hrůza!

    Dorazili jme k ukazováku (obr.16), kde jsme zjistili, že k nemocnici to jsou ještě dva kilometry (obr.17), bylo to poslední možné místo, kde jsme mohli spojit trasu se Žirafkou. U nemocnice (obr.18) jsme sedli na MHD a dojeli jsme k nádraží k autu.

    Doma jsme zjistili v reportážích, že puchýře z dnešní etapy nejsou úplně zadarmo. S trasou Žirafky jsme se spojili před mostem u nemocnice, ještě že jsme vydrželi šlapat tak dlouho.

    .............Žirafko, nebyla to taktika.........byla to blbost..........přísahám, že příště budu pozorně číst a nebudu přidělávat ostatním starosti.

     Úterý 28. 4. 09

     Bílina - Litvínov (19 km)

    Tato etapa budiž nazvána „silniční“.

    Je ráno a my čteme v návštěvní knize, že nám Solitér popostrčil nadlidským výkonem trasu až do Bíliny. Mrkneme na mapu a je rozhodnuto. Rychle udělat do práce to nejnutnější a tradááá směr Litvínov. Lu o svátcích pracuje a možná bude mít volno až v neděli, tak se trasa musí spojit už dnes.

    Protože podle mapy půjde trasa hlavně po silnici, nechali jsme raději Akima doma. Chudák srdceryvně brečel, když jsme odjížděli.

    Necháváme „Olinku“ před ČD Litvínov, kde jsme zjistili, že vlak nám jede ze zastávky Litvínov Město. Ještě že máme časovou rezervu, přebíháme na onu zastávku. Aby se to nekomplikovalo, tak v Mostě ještě přesedáme.

    Konečně Bílina (obr.1). Po červené jdeme okouknout Lázně Bílina a ochutnat kyselku (obr.2), ale chyba lávky, od ostrahy se dozvídáme, že tu nikde kyselka neteče a je svedena do studní. Vypadá to tu trochu jako lázně duchů, zapomněli jsme se zeptat, zda to tu vůbec ještě funguje. Ale muselo tu být krásně (obr. 3,4). Z pomníku jsme se dozvěděli, že tu působil první balneolog v Čechách - lékař F.A.Reuss.

    Už dlouho jsme nelezli do kopce, tak proč si to nezopakovat? Značka nás vede na Kaňkov obec i kopec. V Kaňkově obci jsme si odpočinuli u kapličky, kde jsem si zasošila (obr.5). Lesní cesta na kopec Kaňkov (obr.6) se zprvu tvářila přívětivě, ale pak je tu zvykem, změnila se v pěšinu do strmého kopce. Výhledy, ale opět nezklamaly (obr.7) a Bořeň v odpoledním slunci byl kouzelný (obr.8). Na vrcholu jsme měli co dělat, aby nás to nesfouklo (obr.9). Ještě že máme klubové postavy. Lu měl balancování ve větru málo, tak ještě horolezil pro kešku (obr.10).

    Po seběhnutí z kopce jsme v Braňanech potkali poslední ukazovák (obr.11) a už nás čekalo šlapání jen po silnici. Cestou na Mariánské Radčice jsme si prohlédli kaliště (obr.12). Naštěstí provoz byl jen malý (obr.13) a když jsme dorazili k dolu Kohinoor (obr.14), tak vypadal taky liduprázdně.

    Přes Louku u Litvínova jsme konečně dorazili do cíle (obr.15) a udělali na nádraží závěrečné trasové foto za soumraku (obr.16).

    Po cestě domů jsme se ještě zastavili na stadionu Ivana Hlinky (obr.17) abychom našli multikeš a zároveň okoukli sochu věnovanou jeho památce (obr.18).

    ............tímto se omlouváme Nině, Pavlovi i Benovi, že jsme se neozvali, ale spěchali jsme po tmě domů.........dorazili jsme až po půlnoci.

L+L

     Sobota 25. 4. 09

     Úštěk - Litoměřice (27 km)

    Tato etapa budiž nazvána „sopečná“

    Proč sopečná? To proto, že když jsem lezla na první z nich, myslela jsem, že na vrcholu vybuchnu a budu na Lu chrlit lávu a popel, ale ten výhled mne úplně odzbrojil. No a na konci etapy ze mě byla sopka tak vyhaslá, že k aktivitě by mně nedohnal snad ani výbuch té pravé sopky. České středohoří bych nazvala spíše České mnohohoří, je to tu samý kopec, pořád nahoru a dolů, je vidět, že to tu kdysi za tektonické činnosti bylo asi rušné.

    Auto jsme nechali před nádražím v Litoměřicích (obr.1) a vlakem se přesunuli do Úštěku (obr.2).Měla jsem sice nastudovanou mapu, ale že začneme stoupat už od nádraží to jsem fakt netušila. Vyrazili jsme po červené kousek po silnici (obr.3) a před Trnobranama se nám Sedlo 726 m n.m. ukázalo v celé své kráse (obr.4). Je to jedna z nejvyšších hor Českého středohoří. Výstup začal nevinně po pěkné pěšince pokryté podzimním listím (obr.5), ale pomalu ale jistě se začala měnit ve stezku v kamenitém terénu (obr.6). Fuj to byl ale krpál. Ještě že mne Lu ukecal ke koupi trekových holí, opravdu jsem je využila a moje kolínka tolik netrpěla. Blahořečila jsem jim celou cestu na vrchol a to jsem netušila, co mně ještě ten den čeká.

    Na vrcholu jsme pořídili vrcholové foto (obr.7), zápis do záznamníku Naše vulkány a šli jsme na vyhlídku (obr,8). Páni, to bylo jak z letadla. Bylo jen škoda, že byl ještě ranní opar. Mně to moc nevadilo, ale Lu lamentoval že znova sem pro čistou fotku už asi nepoleze.

    Pokračovali jsme po hřebenu. Tady mi to připadalo jako v kamenném království. Každý komu slouží nohy, by si sem měl naplánovat výlet. Je to pohádka. Značka vede občas ve skalní stěně a nebo se proplétá mezi skalkami (obr.9,10,11).

    Sestup byl dost náročný, ale vedl nás vpřed. Dorazili jsme do Třebušína nad kterým se tyčí Kalich se zříceninou hradu. Původně jsme chtěli vylézt na horu, ale po pohledu na hodinky jsme se rozhodli raději na náměstí předvést žrací turistiku (obr.12) pod rozkvetlou japonskou třešní.

    Z Třebušína (obr.13) nás čekal výstup na Trojhoru. Ukazovák (obr.14) nám říkal něco o strmosti výstupu po značce nebo o usnadnění cesty okolo. Ale proč bychom chodili po značce nebo okolo. Je přeci ještě jedna možnost když GPS ukazuje kešku přímo rovně do kopce. Tak jdeme přímo. Já se tak bála, že někam sletím, že jsem neměla čas ani nadávat. Kamenná suť ujížděla pod nohama a před námi se tyčila skála, no hrůza. Nikdy bych neřekla, že se můžu vyškrábat takovým terénem.

    Konečně vrchol (obr.15), kde se tu vzalo tolik lidí? Asi šli po značce... divný. No ale ten výhled (obr.16), to byla zas taková paráda.

    Po krkolomném sestupu jsme dorazili do Staňkovic, kde jsem ukecala hospodského, aby otevřel dřív a dal nám napít. V tom horku už nám docházely zásoby tekutin a čekal nás další kopec.

    Značka u kapličky ve Staňkovicích (obr.17) nás poslala přímo vzhůru na Dlouhý vrch (obr.18). Cesta neštěstí vedla po zpevněné lesní komunikaci až k rozcestníku (obr.19), kde jsme se museli rozhodnou kudy dál. Zda po modré na Křížovou horu, což bylo v plánu, nebo sestoupit po žluté na červenou a jít přes Skalici do Litoměřic. Honil nás čas, tak zvítězila druhá varianta.

    Po odpočinku (obr.20) jsme sestoupili do Skalice a údolí Bílé stráně (obr21). Začalo zapadat slunce (obr.22), a jak je naším zvykem, k autu jsme dorazili skoro za tmy.

    ........... zatím to byla nejnáročnější etapa KDT...........pomoooooc! Lu mi vyhrožuje Milešovkou.

L+L

     Neděle 19. 4. 09

     Křižany – Mimoň (27 km)

    Tato etapa budiž nazvána „za hrdinou SSSR“

    Bylo těsně nad nulou a před nádražím v Křižanech pěkně foukalo (obr.1), ale pohled do kraje (obr.2) sliboval nádherný den.

    Cestou na Krkavčí skály zvané Vajoletky se Lu snažil něco vysvětlit Akimovi (obr.3), nevím co, ale asi mu oznamoval, že je Den země. Na Vajoletky jsme došli už za krásného počasí. Jsou malé, ale hezké z blízka (obr.4), i z dálky (obr.5).

    Měli jsme namířeno do bývalého vojenského prostoru Ralsko, do kterého jsme mohli dorazit po překonání území patřícího uranovým dolům. Vzali jsme to přes brod Druzcovského potoka (obr.6), přes les, od kterého jsme naposled zamávali Ještědu (obr.7). Díky kešce jsme objevili kouzelné prostředí vodopádu na Ploučnici (obr.8). Tady Akim vzal oslavu Dne země vážně, a pustil se do úklidu pod Červenou skálou (obr.9)

    Kolem Děvínského rybníka (obr.10) jsme došli na rozcestí pod stejnojmenným hradem (obr.11). Na Děvín jsme vyšplhali v našem životě již podruhé (obr.12,13). Zde na nás dýchly časy nedávno minulé. Naši „sovětští bratři“ tady zanechali spoustu nesmazatelných stop, bohužel nevratně. Bylo jasné, že jsme ve vojenském prostoru.

    Z Děvína jsme vyrazili směr skalní hrad Stohánek. Dorazili jsme na místo, na kterém Luboš zatrénoval na nastávající květnové dny a zároveň zavzpomínal na hrdinu SSSR generálmajora Sochora položením věnce k památníku.

    Konec recese a jde se na Stohánek, to je lepší. (obr.15, 16). Výhledy byly ten den bezkonkurenční (obr.17) . Po lebedě na Stohánku nás už čekala jen cesta po fádní vojenské asfaltce do Mimoně.

    Chcete znát můj názor na KDT a onu cestu? Stačí mrknou na můj výraz, který hovoří za vše (obr.18)

    Cestu nám jen „zpříjemňovala“ přítomnost rozpadajícího se sídliště bývalé vojenské posádky (obr.19, 20).

    V odpoledním sluníčku nám náladu zpravil pohled na Ralsko, které se majestátně tyčí nad Mimoní do výšky 696 m n. m. (obr.21). Dříve Ralsko sloužilo jako vojenská pozorovatelna, ale nyní je již přístupno všem. Doporučujeme návštěvu při západu slunce. Je to báječné, víme, o čem mluvíme.

    Hurá….jsme v Mimoni (obr.22) v cíli naší dnešní etapy.

L+L

    Středa 15.4.09

     Česká Lípa – Mimoň (20 km)

    Tato etapa budiž nazvána „večerní“

    Lu už byl netrpělivý a svrběli ho nohy a když zjistil, že se má koncem týdne pokazit počasí, ukecal mně k odpolední procházce. A jak bývá jeho zvykem, nebyla zrovna krátká.

    Po třetí hodině jsme vyjeli do Mimoně, kde jsme u nádraží (obr.1) nechali „Olinku“ a vlakem jsme pokračovali do České Lípy. U rozcestníku kousek od nádraží jsem zjistila co mně čeká (obr.2).

    Bylo krásně, a z Hůrky byl nádherný výhled na Českou Lípu v podvečerním slunci (obr.3). Výplaz do strmého kopce byl odměněn odlovením „keše“ (obr.4).

    Celou cestu jsme šli po červené, která nás vedla kolem Žízníkovského rybníka (obr.5) do Heřmaniček. Tady se pásli koně (obr.6) nedaleko místního kostelíka (obr.7).

    Cestou jsme obdivovali krásné výhledy na Provodínské kameny se stádečkem laní (obr.8) a obec Brennou s Ralskem v pozadí (obr.9). U Brennského mlýna jsme přešli Ploučnici (obr.10) a došli na náves v Brenné.(obr.11)

    V Brenné nám šťastnou cestu popřál místní krasavec (obr.12). Bylo to už v době, kdy slunce zapadalo za obzor (obr.13) a nám ještě zbývalo sedm kilometrů lesem (obr.14).

    Museli jsme přidat do kroku, abychom neklopýtali přes kořeny. Docela jsem to zvládli, po tmě jsme šli jen poslední tři kilometry. Zakufrovali jsme jen trošku, je divný že ty značky na stromech po tmě nejsou vidět. Bylo by dobrý, kdyby někdo podal zlepšovák u značkařů KČT, aby používali reflexní barvu, která bude vidět ve světlech čelovky.

    Nebýt Solitéra, mohla jsem v klidu večer sledovat určitě poučný program v televizi, a ne se trmácet po setmění lesem a pak s bolavejma nohama šlapat na pedály, abych se v půl jedenáctý dostala domů. Jen tak dál, Akim si na ty „procházky“ zvykne, a když nás nebude v před štvát SOB, tak nás uštve pes.

    ................... za ten krásný jarní podvečer to stálo.

L+L

    Neděle 5. 4. 2009

     Káraný – Praha hlavní nádraží (30 km)

    Tato trasa budiž nazvána „ spojovací“

    Je ráno a já přehodnotila situaci. Nechám Luboše žít!!! Jsem sice unavená, ale vše splasklo a skoro nic nebolí. Nevím co mělo tak blahodárné účinky, jestli několikrát aplikovaná masáž bylinným gelem značky Alpa, nebo pobyt v říčních lázních, nebo snad spánek již od půl deváté? No v každém případě jsem nezačala protestovat proti dnešní trase.

    Bylo příjemně chladné ráno a my vyrazili z penzionu pod mostem (obr.1). Nad Jizerou se válela ještě mlha (obr.2). Abychom mohli pokračovat na Prahu museli jsme po lávce (obr.3) překročit Labe.

    Soutok Labe a Jizery (obr.4) v Lázních Toušeň jsme už navštívili kdysi na kole, ale viděli jsme ho z druhého břehu.

    Bylo fajn, že počasí bylo chladnější a nad celou krajinou byla mlhovina. Čekala nás cesta polem, nejdříve polní asfaltkou (obr.5) a pak úplně po poli nebo mezi. To se moc líbilo Akimovi, protože se to tu hemžilo zajíci. Na pohled to bylo nádhera, ale mi šíleli. Akim dvakrát zdrhnul až za obzor. Měl štěstí že se vrátil. Za odměnu ho čekalo vodítko (obr.6)

    Člověk by neřekl, že to bylo před branami Prahy. Bylo to jako když utne. Skončilo pole a začala řada novostaveb v Zelenči. Pak už to byl jen samej asfalt a chodník přes Horní Počernice a Černý Most. Tady na nás má večer čekat Jakub s autem, ale bylo ještě brzy, a když už jsme došli až sem, tak dojdeme až na to Solitérem nakázaný nádraží.

    V Hloubětíně nás konečně zaujal objekt k focení, soukromá klinika v místním zámečku (obr.7).

    Praha je opravdu město mnoha tváří, za zámečkem jsme přecházeli magistrálu (obr.8) a vzápětí jsme se ocitli v údolí Rokytky (obr.9). Cesta přírodou se nám líbí víc, a tak jsme se chtěli co nejdéle vyhnout rušným ulicím. No nevím jestli to bylo dobré rozhodnutí, chodit po neznačených cestách. Skončili jsme v trní (obr.10), z kterého jsme vypadli přímo na chodník před autosalon na Jarově (obr.11).

    Rozhodli jsme, konec experimentům, koleje jsou dobrý orientační bod. Podél kolejí jsme došli až na Ohradu (obr.12). Ještěže Lu vytiskl podrobnou mapu (obr.13) podle které jsme se napojili na cyklostezku a po ní jsme došli až k památníku J.Žižky, ten se právě opravuje (obr.14).

    Sunuli jsme se dolů, směrem k Armádnímu muzeu. Míjeli jsme nově vybudovaný železniční koridor (obr.15), ale jako zkratka na „hlavák“ použit nešel, byl tam moc vysokej plot.

    I když bylo celý den mlžno, bylo teplo a Akim žíznil. Vynalezli jsme zlepšovák, z mikroténového pytlíku jsme udělali přenosnou misku – fungovala celý víkend, a dobře (obr.16). Bylo vidět že i Akim toho městského cestování má dost, na přechodu čekal na zelenou vždy v leže (obr.17).

    A pozor, teď to přijde, PRAHA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ, cíl naší dlouhé cesty. Povšimněte si závěrečné fotografie a prosíme o ocenění nadlidského úsilí, vždyť podřepnout a znovu vstát po tolika kilometrech v nohách, takovým úsilím určitě je.

L+L

    Sobota 4. 4. 2009

     Krnsko-Káraný (32 km)

    Tato trasa budiž nazvána „ na úpalu“

    Protože vlakem by to trvalo dlouho a nemuseli bychom stihnout dojít do cíle plánované trasy, domluvili jsme se s Jakubem, že nám udělá taxikáře a odveze nás do Krnska na nádraží. Bylo krásně, tak se Jakub rozhodl, že půjde část trasy s námi a posbíráme společně dostupné „kešky“.

    Z Krnska (obr.1) jsme kolem viaduktu (obr.2) zase vyrazili po červené do Horek. Od Jizery nám šťastnou cestu popřál vodník (obr.3). Polní cestou (obr.4) jsme se dostali na místo, které doporučujeme k návštěvě. Jedná se o přírodní rezervaci Stará Jizera. Zůstalo zde torzo toku Jizery, kam chodí mnoho rybářů a v tuto dobu se zde páří žáby. (obr.5,6,7).

    Akim se ve slepém ramenu řeky koupal, a tak se mu to tak zalíbilo, že po cestě na Dražice skočil do vody v místě, kde nemohl ven, proto Jakub pohotově dělal psího záchranáře (obr.8). Ještě že jsme Akima vytáhli, v Jizeře je hodně vody a plavba přes jez by asi nebylo to pravé (obr.9).

    Dražice (obr.10) bylo místo, kde nás Jakub opustil, a vrátil se k autu. My jsme pokračovali do Benátek n/J (obr.11). Sluníčko začalo pěkně připalovat a nás čekala cesta loukou (obr.12) a pak po silnici do Předměřic (obr.13).

    Z Předměřic do Sojovic se ráz cesty moc nezměnil (obr.14), pekli jsme se na slunci mezi poli, kde byly jarní práce v plném proudu (obr.15).

    V Sojovicích jsme po dlouhé cestě opustili červenou, která nám dělala společnost v průběhu několika tras od soutoku Mohelky s Jizerou. Po žluté jsme se konečně dostali do lesa. Přeskočili jsme na modrou (obr.16) a udělali jsme si malý odpočinek na vsakovacích nádržích před Káraným (obr.17). Jak je známo v Káraném je velká zásobárna a úpravna vody pro Prahu.

    Konečně jsme dorazili do Říčních lázní Jizerka, kde jsme měli zamluvený nocleh (obr.18). Ruce a nohy jsem měla nateklé, bolel mně celý člověk a hlavou se mi honilo kdo Luboše zabije dřív, jestli SOB nebo JÁ.

L+L

    Středa 1.4. 2009

     Krnsko – Mnichovo Hradiště (34 km)

    Tato naše etapa budiž nazvána „odpočinková ? “

    Nevím jak to Lu myslel, ale pravil …. vidím jak jsi po těch daních utahaná psychicky, aby ses z toho dostala musíš se utahat i trochu fyzicky……. Připravil jsem si pro nás procházku kolem Jizery….nebude to náročné, je to po rovině a bude to jen něco málo přes dvacet kilometrů, projdem se a odpočineš si….

    Jako správná manželka jsem mu uvěřila a ráno jsme vyrazili do Mnichova Hradiště, kde jsme zanechali „Olinku“ a vlakem jsme se přepravili do Krnska (obr.1). Kousek od nádraží jsme nastoupili na červenou značku, po které jsme šli celý den podél toku Jizery (obr.2).

    Na výlet jsme měli dostatek času, tak jsme se rozhodli ulovit pár „kešek“ podél trasy. První jsme ulovili u malebného kostelíka ve Vinci (obr.3). Další jsme našli u Mladé Boleslavi, kde nás značka vyvedla po schodech do centra na hrad (obr.4) a po druhých schodech zase pod ostroh na kterém staré město stojí (obr.5).

    Je vidět že Škodovka neměla hluboko do kapsy, protože měla na to, aby si mezi dvěma budovami střediska vývoje mohla postavit vlastní lávku přes jez na Jizeře (obr.6)

    Další zastávku jsme měli pod hradem - kácející se Michalovické putny (obr.7), odkud jsme došli k elektrárně Debř. A ejhle…červená značka vede na most do jejího uzavřeného areálu. Tuto komplikaci za nás vyřešilo místní KČT přeznačením trasy po opačném břehu řeky, než bylo na mapě. To jsem již tušila, že na těch řečech Lu něco asi nesedne.

    Lu dělal s Akimem předběžce a zátěžovou zkoušku mostků a lávek po cestě (obr.8), abych měla průchod bez komplikací. Původně jsme se chtěli zastavit na hradě Zviřetice, ale díky změně trasy byli na druhém břehu (obr.9). Cesta kolem řeky byla příjemná a občas vedla téměř na úrovni hladiny (obr.10).

    Při příchodu na okraj Bakova na nás baflo jaro, ovečky s černýma jehňátkama byly super (obr.11). Bakovem (obr.12) jsme prošli po rušné komunikaci a vrátili se zpět k Jizeře do klokočských lesů, kde si to Akim náramně užíval (obr.13).

    U pramene pod kaplí na Klokočce (obr.14) jsem z hrůzou zjistila na GPSce, že už jsme ušli téměř 28 km …….. kde je ta slibovaná procházka k odpočinku? Nic naplat muselo se dojit do cíle.

    Zbytek cesty vedl po silnici, jen poslední terenní vložkou byly schody překonávající pískovcovou stěnu, kterou lety vytvořila řeka (obr.15). Akim si v poslední fázi pochodu vychutnával vodu, a to balenou (obr.16).

    Přes náměstí v Mnichově Hradišti (obr.17) jsme konečně dorazili k nádraží (obr.18).

    Hurá, jsme na místě…..Hurá, Olinku nikdo neukradl……Hurá, konečně snad budu moct odpočívat!!!

L+L

    Úterý 31.3.2009

     Stvolínky – Ronov - Úštěk ( 15 km )

    Dnešní naše etapa budiž nazvána „oslavná“

    Proč oslavná? No pro mě skončilo nejhorší období roku a přišlo jaro!!

    Dopoledne jsem dokončila poslední tři přiznání a po obědě jsem si vyzvedla Lu ve studiu, aby mi dělal společnost. V České Lípě jsem předala doklady a mohli jsme se vydat na cestu.

    Dopravili jsme se opět do Stvolínek (obr.1), a tentokrát jsme se vydali z nádraží na druhou stranu, směr Ronov (obr.2). Cesta k vrcholu byla pěkně rozbahněná (obr.3), ale jarní atmosféru to mělo, že? Lu uprostřed stráně objevil turistickou značku (obr.4) a byl šťastný, že nesešel z cesty.

    Ukazovák na Ronov (obr.5) nás vedl do kopečka, kde jsem se pěkně zadýchala (obr.6). Stálo to za to, na Ronově byl nádherný výhled na Holanské rybníky, kolem kterých jsme už postiženi SOBem nedávno šli (obr.7,8,9). Z Ronova jsme seběhli, a pokračovali jsme přes Stranné (obr.10,11), odkud se nám Ronov znova ukázal (obr.12), ke skalnímu hrádku Hřídelík za obcí Blíževedly (obr.13,14).

    Jaro vykukovalo z po za každého stromu (obr.15) a my pokračovali údolím podél Blíževedelského potoka (obr16,17) do Úštěku k nádraží (obr.18).

    Byla to nádhera po těch probdělých nocích, už se těším že na zítřek, kdy si uděláme malou dovolenku.

L+L

    Úterý 24.3.2009

     Jeřmanice – Císařský kámen - Liberec ( 14 km )

    Dnešní naše etapa budiž nazvána „mrazivá“

    Ráno jsme se probudili do bílého království. Celé dopoledne sněžilo, ale kolem poledne se občas vyčasilo a vypadalo to, že včera naplánovanou trasu budeme moct uskutečnit.

    Vydali jsme se na nádraží (obr.1), odkud jsme odjeli vlakem do Jeřmanic (obr.2). K větru který nás provázel na liberecké nádraží se tady přidalo i sněžení. Nasadili jsme čepice a když už jsme dojeli sem, tak jsme museli pokračovat. (obr.3).

    Kdybychom byli zdraví, a nebyli mdlého rozumu napadeného virem SOB, tak bychom určitě v tomto počasí seděli doma u kafíčka. A to mi ne, mi se trmácíme ve sněhové vánici (obr.4) na nejbližší a nejvyšší kopec. Lu měl co dělat aby Akima udržel na kluzké silnici. (obr.5) Ten jako jediný byl venku opravdu spokojen.

    Vystoupali jsme na 637m n.m. vysoký Císařský kámen.( obr.6) Tam Lu pořídil opis opisového štítku do turistického deníku. Už se stmívalo a to nás teprve čekala příkrá cesta lesní pěšínou dolů k Liberci.(obr.7)

    K nádraží do Liberce jsme dorazili za úplné tmy a na tuto dobu nezvykle omrzlí. V tramvaji jsme určitě působili na spolucestující, jako turisté s chorou myslí :-) .

L+L

    Sobta 21.3.2009.

     Jeřmanice – Mnichovo Hradiště ( 37 km )

    Tato naše etapa budiž nazvána „dálková“

    Na oslavu prvního jarního dne jsme se rozhodli projít podél toku říčky Mohelky až k jejímu soutoku s Jizerou. Vzhledem k tomu, že cesta z Libereckého nádraží do Jeřmanic není nic světoborného, nechali jsme si tento úsek na některý všední den.

    Z Jeřmanic (obr. 1) jsme vyrazili směr Praha ( obr.2). K cestě do Hodkovic nad Mohelkou jsme využili nedávno vybudovanou cyklostezku ( obr.3), která nás vedla podél Mohelky (obr. 4) až do Hodkovic. Ještě plni síly jsme proběhli náměstím (obr.5).

    Po modré značce jsme pochodovali krásnou březovou alejí (obr.6) do Sedlejovic, kde jsme potkali posly jara – blatouchy (obr.7). Malebným údolím Mohelky (obr.8) jsme dorazili k zadní bráně zámku Sychrov (obr.9). Touto dobou byl v zámeckém parku nezvyklý klid, ale i přes to bylo otevřeno a Le šla překontrolovat stav suvenýrů a razítek, jestli se po zimě nějaké nové nevylíhly. (obr.10).

    Před zámkem (obr.11) na parkovišti přibyl nový vyřezávaný rozcestník (obr. 12), který nás upozornil na nově zbudovanou naučnou stezku „Lesní putování s Kamilem Rohanem“.

    My věrni modré tz pokračujeme přes Vlastibořice, kde nás zaujala dřevěná zvonice (obr.13) a daleké výhledy na Ještědský hřeben prozradily, že zima v liberecké kotlině ještě není u konce. (obr. 14)

    Seběhli jsme prudkým klesáním do Trávníčku, kam jsme se opět vrátili k toku Mohelky, v tomto úseku lemovaným krásnými roubenkami (obr.15). Po 21 km v nohách jsme stanuli v obci Libíč před tvrdou realitou. Ukazovák pravil, že do Mnichova Hradiště je to ještě 16 km! (obr. 16) Nastalo velké dilema, zda splnit dnešní předsevzetí, nebo odbočit do 4 km vzdáleného Českého Dubu.

    Ale jsme z KSTS a správný Bórák se nevzdává, rozhodnutí bylo jasné. Překročili jsme hranice Středočeského kraje (obr.17) a směle pochodovali po silnici do Mohelnice nad Jizerou (obr.18) k soutoku Mohelky s Jizerou. (obr.19)

    Přišla na nás krize, silnice byla nekonečná a nožičky už se pletly, jen Akim měl stále dost síly sbírat a poponášet nalezené odpadky. Ale dlouho očekávaný okamžik nakonec přišel! (obr.20) Síly nám stačily pouze k dojití na nádraží (obr.21), ani na zámek jsme už nešli. Po cestě městem jsme se rozhodli povolat rodinného taxíka, neboť přestupování v Turnově a cestu z libereckého nádraží bychom zvládli jen v ohrožení života.(obr.22)

    I přes fyzickou únavu byl náš výlet velice vydařený, k čemuž přispělo i pěkné jarní počasí.

L+L

    Středa 18.3.2009.

    Další naše etapa budiž nazvána „balzámem“

    Včera jme vůbec netušili, že někam vyrazíme. Lu měl naplánovánu práci ve studiu a já cestu do České Lípy za klientem, ale ráno se vše vyvinulo jinak. Lu do studia nemusel a ranní slunce lákalo ven. Byla to výzva, proč nespojit příjemné s užitečným? Lu si práci nechal na večer a já měla schůzku až odpoledne tak hurá na cestu, po noci nad papírama to bude balzám…. a byl.

    Auto jsme nechali na nádraží v České Lípě (obr.1) a přejeli jsme vlakem do Stvolínek (obr.2). Z nádraží jsme se vydali lesem (obr.3) směrem k Holanským rybníkům. V dálce se hrdě tyčil Ronov (obr.4) a lákal. Necháme ho na jindy. Kolem rybníků, které jsou vyhlášeny jako přírodní ptačí rezervace (obr.5) jsme dorazili k torzu hradu Vítkovec (obr. 6).

    Uklidňující hladina rybníků s mírným oparem nás doprovázela až do Holan (obr.7). Odtud jsme pokračovali přes hrad Jiljov (obr.8) chráněnou alejí lip (obr.9) až do Zahrádek.

    Nejvíc jsme se těšili na cestu Pekelským údolím (obr.10). Po letošní velké zimě byla cesta blátivá a s četnými vývraty stromů (obr. 11,12,13). Byl zde naprostý klid, který tu o víkendech nebývá pravidlem. Opravdu balzám na nervy a unavené oči od počítače.

    Od konce údolí k nádraží už cesta městským provozem v České Lípě moc příjemná nebyla, ale náladu nám to nepokazilo. Bylo to fajn …… a zas do práce!

L+L

    Pondělí 16.3.2009.

    Dnešní etapu bych nazvala nejraději „štvanicí“.

    Lu si usmyslel, že dnes musíme bezpodmínečně otevřít další větev, která vede z Liberce. Ráno začalo tím, že vstal v pět a mě hnal z postele za půl hodiny. Museli jsme svůj pracovní plán stihnout do dvou hodin, protože vlak do Křižan jel už před třetí hodinou. Byl to nadlidský úkol při těch všech telefonátech a s nervózním Akimem u nohavice. Ale podařilo se.

    Na Liberecké ČD jsme sice doběhli s jazykem na vestě, ale v Křižanech jsme již odpočati vyrazili na cestu.(obr.1) Hned u nádraží nás přivítal zajímavý pohled na Ralsko, které mělo to štěstí, že na něj vykukovalo slunce. (obr. 2)

    Štvanici však nebyl konec, nadržený Akim na vodítku táhl jako kůň. Hnal nás do kopce na nejvyšší bod dnešní trasy Křižanské sedlo (obr.3). Kousek pod vrcholem jsme dosáhli horní konec Kryštofova údolí (obr. 4). I v této šedivé době, nezapře, že je malým klenotem Podještědí.(obr.5) Dlouhé údolí je lemováno roubenkami a nachází se zde mnoho zajímavostí. Jako první jsme potkali Ještedský tunel na trati Liberec – Česká Lípa. (obr.6,7).

    Akima sice tyto významné technické památky nezajímali, raději dal přednost brouzdáním v rozvodněných strouhách. (obr.8) Vydrželo mu to až k Novinskému viaduktu. (obr. 9,10), kde jsme pořídíli obkres dalšího opisového štítku do Turistického deníku.

    Konečně jsme dorazili do středu obce, kde na nás čekal od Vánoc betlém, který by po doplnění kraslicemi mohl klidně vydržet i na Velikonoce. (obr. 11). Hned naproti přes ulici ve stráni jsme obdivovali dřevěný kostel Svatého Kryštofa (obr. 12,13), který je i motivem TZ. Tu jsme kopili v hospůdce u zdejšího orloje (obr. 14).

    Odtud jsme hnáni Akimem a pokročilou dobou spěchali kolem řeky Nisy (obr. 15) k hradu Hamrštějn a do Machnína, kde se již setmělo úplně. Bohužel veřejné osvětlení nám překazilo tradiční ukončení trasy za svitu čelovek. Na ČD v Liberci jsme dorazili kolem osmé (obr. 16)

    Ač uštváni….ale šťastni….vždyť máme zas co napsat do tabulek !!!! (obr. 17,18)

L+L

    Sobota 14.3.2009

    Vzhledem k tomu, že jsme soutěživí a musíme se zúčastnit každé fantasmagorie, která v klubu vznikne, vyrazili jsme na cestu plnou vody a sněhu. Což v našich zeměpisných šířkách a délkách je touto dobou naprosto přirozené.

    Lu se vrátil odpoledne z hor z natáčení maškarní veselice na lyžích a já odhodila klávesnici, kalkulačku se všemi papíry pod stůl. Pří přípravě na cestu nás Akim pozoroval ode dveří a myslel si něco o hlemýždích. Po sbalení mapy, turistického deníku a GPS jsme před 16 hodinou hrdě vyrazili do první etapy.

    Byli jsme tak nadšeni a připraveni na pochod, že jsme při zapínání GPSky zapomněli pro nás tak známou budovu ČD Liberec nafotit, ale další místo pro KSTS tak důležité jsme zvěčnili. Muzeum sehrálo svou roli při prvním focení zakládajících členů klubu (obr.1).

    Naše kroky dále vedly přes Harcov kolem kolejí TU Liberec, kde nám silniční ukazatel „kecal“, že to máme do Jablonce vlastně jen kousek. Opak byl pravdou. (obr.2)

    Při míjení rodinného pivovárku Vendelín jsme zavzpomínali na některé členy KSTS a možné příjemné letní posezení u turisticky vhodného nápoje. (obr.3) Nedaleko jsme ulovili ten den první „kešku“, ale vzhledem k možnému prozrazení úkrytu ostatním kačerům nemůžeme přidat fotodokumentaci. Pak už následoval strmý výstup do zimního království na Prosečský hřeben. (obr.4,5). Již za soumraku jsme dorazili k rozhledně Na Proseči (obr.6), kde jsme ulovili druhou „kešku“ a na blízkém stromě Lu obkreslil opisový štítek do Turistického deníku (obr.7).

    Jak je již našim zvykem, nasadili jsme čelovky a po tmě jsme pokračovali v rozbředlém sněhu po hřebenu až do Jablonce. (obr.8,9). Kolem 21 hodiny jsme konečně dobyli cílový bod dnešní trasy – hlavní nádraží ČD v Jablonci nad Nisou. (obr.10)

    Přikládáme mapu trasy a výškový profil (obr.11,12), aby organizátoři popřípadě odměnili naše útrapy na cestě nějakým tím prémiovým bodíkem :-)

L+L