Lynč na Žákově hoře
„Osobo, neviděla jste tudy jíti děti - e, čo to tárám - nepotkal jste skupinu přerostlých týnejdžrů?“ ptám se šedovlasého kmeta, kráčejícího lesní cestou ze směru předpokládaného postupu části naší výpravy za poznáním okolí Tří Studní. Doufám, že odpověď bude kladná, pokud ne, znamená to, že se 71,4285714% účastníků nebezpečného pochodu ztratilo. A to by byl malér, těžko se mi večer bude účastníkům podzimního setkání vysvětlovat, že se členská základna klubu ztenčila...
A vše začalo tak pěkně - účastníci srazu se za ranního kuropění, které bylo předsedou ohlášeno na devátou hodinu ranní, vybatolili za používání nespisovných, neřku-li vulgárních výrazů z pelechů a šourali se na místo určené ke společnému focení. Pravda, někteří členové byli v té době ještě poněkud zmateni, ale díky našemu duchovnímu se jim dostalo nejen moudrých a povzbudivých slov, ale i láhve s lékem, který vrátil jejich mysl do normálu. Díky, Papejdo - tvá zásoba piva byla v této nekřesťanské hodině doslova manou nebeskou! Díky ní jsme schopni vnímat pokyny Pepy, který nás seznamuje s dnešním programem. Dělí nás na „Áčka“ a „Béčka“ - každé písmeno půjde jinudy. Po několikadesetiminutovém zmatku a dohadování jsme rozděleni a každý z nás zná své místo, přibližnou trasu pochodu a nejzazší čas návratu, kdo se nedostaví v limitu bude prohlášen za nezvěstného a vyškrtnut z řad členů.
Konečně vyrážíme- v obci Tři Studně se dělíme – jedna skupina následuje Pepu a druhá, naše, se dává opačným směrem - cestou necestou směr Žákova hora. Loučení obou uskupení je dojemné, nikdo z nás nemá jistotu, že útrapy pouti neztenčí naše řady. Nu což, se ztrátami každý počítá, jen se v duchu modlí, aby tím, kdo zůstane ležet někde v neznámém lese nebyl zrovna on či ona...
MK coby vůdce, neb má mapu oblasti a GPS, dále Sova, Opice, Květa, Papejda, Opičák a má maličkost vyrážíme. Opouštíme silnici a obydlený kraj, další kroky povedou nebezpečným neznámem. Jak jen to psali staří kresliči map do míst, která pro ně byla terra incognita? Hic sunt leones? Lvy jsme tedy nepotkali, ale po vstupu do lesa naše kukadla nevěděla kudy kam - viděla totiž dva v poloze více než intimní, a ke všemu jim vůbec nevadila naše přítomnost. Jsa v pevném objetí byl jim celý svět i s náma ukradený. Ještě štěstí, že v naší skupině nebyly děti, těm bychom spatřené těžko vysvětlovali, nechápaly by, jak dva mohou srůst v jedno. Koneckonců, posuďte sami- fotografie hovoří jasně.
V družném hovoru pokračujeme v postupu. Činí se hlavně mluvidla Opičáka. Ten hraje prim, chce-li někdo něco poznamenat, musí mu neslušně skočit do řeči. My- já a MK- toho moc nenamluvíme, ale zato hodně nahledáme, pátráme po označení některých vrcholů, poblíž kterých procházíme. Díky pátrání po kótách zůstáváme pozadu. Někdy i více než velmi, ono udělat ten správný snímek výškového značení něco času spolyká, zejména MK se snaží pořídit co nejpreciznější záběr, některý se mu povede až napošesté či naposedmé- jednou kazí umělecký dojem snímku padající list mimo osu záběru, jindy neposedný ptáček prolétající mezi větvemi, ba i slabý vítr si z MK dělá šprťouchlata a nenechá koruny stromů chvíli v klidu. Nechávám tedy fotografa svému osudu a spěchám za ostatními, byl bych nerad, kdyby minuli jednu z mnoha odboček vedoucích k cíli. Marně je vyhlížím před sebou, že by skutečně opustili turistickou značku a dali se nazdařbůh hlubokými lesy Vysočiny?
Začínám být mírně znepokojen, to není možné, abych je nedoběhl, tedy pokud jsou někde přede mnou. Vidím turistu, musím mít jistotu,
zda zbývající členové naší průzkumné expedice jsou na stanovené trase. I ptám se- viz první odstavec mého povídání.
„I baže viděl,“ odpovídá pocestný,“pět jich bylo. Uhání jakoby les za nimi hořel, ani nepozdravili, jen jsem zaslechl jak si skandují
do kroku - Cikháj, hospoda, pivo, řízek, Cikháj, hospoda, pivo, řízek, Cikháj, hospoda,pivo, řízek, Cikháj, hospoda... - a tak pořád
dokola. Budete muset hodně spěchat, abyste je dostihl.“ pravil kmet a pokračoval ve svém směru.
No potěš koště - toto zavání průšvihem. Cikháj je v nejzazší vzdálenosti od místa návratu, Yukonu, a jak praví klasik - jestli se
ruce kolegyň a kolegů z klubu spojí v cikhájské putyce s půllitrem, tak je nikdo neodtrhne! A hodina určená pro návrat se blíží!
Snažím se skupinku žíznivých dohonit, daří se mi to ve středu obce, stojí na křižovatce a zrakem pátrají po osvěžovně.
I místního obyvatelstva se ptají, požadovanou informaci dostanou a téměř během překonávají těch několik set metrů, co je dělí od pípy.
Držím se seč můžu, abych stačil, davová hysterie je totiž nakažlivá. Dobíháme k cíli, bez zájmu míjíme pekelníka, který se nám tlemí,
brzy zjistíme proč - ona hospůdka je totiž penzionem, který se tváří hogo fogo - ceny jídel začínají na 160Kč, a takovou hodnotu
ty blafy nemají, dáme si tedy pouze jedno pivo, slabší povahy česnečku a na další nabídku naznačíme rukama „figu borovů“ - opouštíme
tento předražený lokál a vyčítáme si, že jsme neposlechli rad oblasti znalých a nešli rovnou do vyhlášené turistické knajpy v obci
Fryšava pod Žákovou horou.
Žákova hora je naším dalším postupným cílem, dostáváme se na ni prvním větším stoupáním dne. V jeho průběhu malá část naší sedmičlenné skupinky, přesně šest z nás, začala reptat a svalovat vinu na mou dokonalost, jako bych já mohl za jejich žízeň a hlad, nevím, kde to pochytili - cpát ze během procházky. Vždyť už kadet Biegler pravil směrem k por. Dubovi: „Nestřídmost za pochodu škodí!“ Nejčastějším souslovím, kterým mne během stoupání častovali, bylo „kdy už tam budem“, „kdo si to vymyslel“ a podobné perly padaly z jejich úst semknutých zlostí.Jako bych já za to mohl, no ni? A nedosti tomu, když jsem na Žákově hoře navrhl, abych si udělali malou zacházku na blízký kopec Devět skal, tak i klacky na na mne vzali a údery má bolavá záda počastovali! Ano, až tak morálně klesli pod tíhou žízně a hladu!
Otřepal jsem se z ran a loudal se po zbývající kilometry za ostatními. Kolem vyschlého pramene Svratky, nádherným zpívajícím lesem, pod modrým blankytem kde bělavé páry hynuly. Nic souputníky neobměkčilo, stále jsem byl za prašivou ovci, až hospůdka ve Fryšavě zapříčinila, že jsem byl vzat na milost. V ní se z nich stali oopět normálně a ne pudově uvažující členové klubu. Ovšem až poté, co byli nakrmeni a napojeni, jen si pomlaskávali. Až na MK, ten si nepomlaskával, ten se mračil- na jeho poznámku při studiu jídelního lístku:“dal bych si něco ostřejšího“ promptně zareagoval kuchař a poslal mu sekanou s bramborovým salátem, ve kterém bylo sklo. Když ostřejší, tak ostřejší, to dá rozum, tak co se MK divil.
Tímto mohu vzpomínku na naši anabázi ukončit, z Fryšavy na Yukon to byla slabá hodinka cesty, během které se nic mimořádného nepřihodilo. Na Yukon jsme přišli sice se zpožděním, ale pouze patnáctiminutovým. Což, uvážíme-li, že místo plánovaných šestnácti kilometrů jsme zdolali kilometrů téměř pědadvacet, není tak moc. Ale mezi námi - na těch Děvět skal jsme se podívat mohli. Au, jau, to bolí - vždyť jsem toho tolik neřekl, to bylo jenom povzdechnutí! Jau, au - odložte ty klacky!
Trasa pochodu zde: http://mapy.cz/s/lzsr
Foto 1: loučení skupin před rozdělením
Foto 2-3: milenecké obětí smrku a buku
Foto 4: pekelník v obci Cikháj
Foto 5: načinčaný penzion v Cikháji
Foto 6: lynč na Žákově hoře
Foto 7: vyschlý pramen Svratky
Foto 8: přežírání se ve Fryšavě
Solitér