Minisraz ve Sv.Jánu pod Skalou, konaný 4.7.2020.

Jak jen to bylo ve Švejkovi, aha, už vím:

„Tedy po válce v šest hodin večer,“ křičel zezdola Vodička. „Přijď raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil,“ odpovídal Švejk. Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: „V šest hodin nemůžeš přijít?“ „Tak přijdu tedy v šest,“ slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda.

Proč zmiňuji Švejka? Ze dvou důvodů, tím prvním je, že jeho autor J.Hašek by byl zajisté členem našeho klubu, neb recese a nadsázka mu byla vlastní, a tím druhým důvodem se stal nouzový stav, vyhlášený vládou na počest koronaviru, či jak se hen ten oný bacil jmenuje. No a ve snaze určit termín minisetkání se tyto dva důvody spojily a my, hrdí členové klubu, jsme stanovili den snadno zapamatovatelný a zároveň dostatečně variabilní- sejdeme se šestou sobotu po skončení zmíněného omezení, kolem poledního ve Sv.Jánu pod Skalou, děj se vůle páně- eh, děj se vůle členů.

A děla se. Od časného rána, no spíše od časného předpoledne začali se trousit jednotlivci do místa setkání. Někteří, jako Špagetka či příjemné překvapení Mountainer, nemohli ani dospat, díky tomu byly v obci pod skalou již před desátou hodinou, naopak jiní, /mohl bych jmenovat, ale při představě, jak by zareagovala Sova s Papejdou, raděj nebudu/ se těšili také, a to těšení se jim zalíbilo natolik, že si ho dopřáli měrou vrchovatou a přišli popoledni. /Já vím, mohou za to prostředky hromadné dopravy, které odmítly úpravu jízdních řádů tak, aby veškeré spoje končily v místě setkání před polednem./

Zkrátka nýbrž a tak všelijak- bylo před jednou hodinou, kdy jsme zaujali turistické postoje a nechali se zvěčnit na fotu, dokladujího naši přítomnost. Další půlhodinu zabralo dělení na skupinu "A", která zdolá stoupání ke kříži, pokochá se pohledem na údolí pod skalami, načež se přesune do skanzenu Solvayovy lomy, kde se setká se skupinou "B", která má za úkol zjistit úroveň pohostinství Obecná škola, a to tak, že provede průzkum bojem- restauraci navštíví, pojí, popijí a poté se přesunou, ovšem ne pěšky, neb toto s plným žaludkem není možné, ale auty do skanzenu Solvayovy lomy, kde se setkají a předají si poznatky se skupinou "A".

Několik poznatků z pouti hloučku, který se vydal do strmého kopce aby se kochal výhledem: smekám před Mountainerem, který cestu zvládl bez problémů. A zatracuji skupinu výletníků- cyklistů, kteří se cítili být pány pěších stezek a jejich bezohlednost málem Mountainera srazila ze srázu. A děkuji tomu vousatému nahoře, který se na to nemohl dívat a jednoho z cyklistů /byť jiné skupiny, než na kterou dštím oheň a síru/ potrestal způsobem, který nám /ač nás to asi nešlechtí/ vyloudil úsměv na tváři- cyklista si přímo před našimi zraky ustlal na zemi, rovnou na kolejích místního těžebního vláčku... Znovu opakuji, že ne na cyklostezce, ale na značené turistické trase pro pěší.

Ale dosti stesků- jsou příjemnější věci. Např. zmíněné Solvayovy lomy- jak by řekl Alpenstock klubové paměti- líbilo se nám tam více, než velmi. Kdo měl zájem, projel se vláčkem a kochal se, jiný zase dal přednost pivu, párku v rohlíku a podobným pochutinám, no a někteří zálibně prohlíželi razítka, turistické vizitky a podobné turistické libůstky, jsoucí k dispozici v místním kiosku. Každý si přišel na své, a tak je to správne, tak to má byť.

Naše cesty se ve skanzenu opět rozdělily- minisraz končil, někteří jeli přímo domů, jiní pro změnu hledat v Berounce místo, kde je vody aspoň po kolena, aby mohli smočit svá unavená těla, jiní se chtěli ještě projít a pod záminkou objevování místních krás zamířili do Srbska na břehu Berounky. /Mohu prozradit, že ony zmíněné přírodní krásy byly jen záminka, lákal je totiž minipivovar v objektu srbského kempu. Znáte to- spousta vzletných slov a ušlechtilých cílů a přitom tak prozaický cíl- pivovar.../

Ještě jednu poznámku- náš minisraz byl věnován tomu, kdo nás bohužel může sledovat již jen shůry- Alpenstockovi. Hodně jsme na něj vzpomínali...

Solitér