Lipno kam se podíváš - část druhá:

Po namáhavém pátečním večeru - jak jsem dopředu avizoval, večerům v penzionu Pohoda budu věnovat samostatný článek - nastal den „D“. Den, ve kterém se pokusíme proniknout na nejjižnější výspu naší republiky a zařadit se tak mezi cestovatele a objevitele, jejichž jména budou v učebnicích zeměpisu a dějepisu - dobytím jižního bodu postavíme klubu pomník! Naše pocity budou ne nepodobné euforii, kterou jsme zažili před léty po skupinovém sestupu na na hanáckou K2 - na Sýkorník!

Studánky-nejjižnější bod-Švédské šance-Vyšebrodský průsmyk-Studánky - toť uvažovaná trasa! Již několikrát jsem podotkl, že členství v KSTS dělá z chlapců chlapy, z dívek a žen Amazonky a z dětí – ne, v klubu děti nejsou, neb jejich odvaha a zarputilost v překonávání překážek je řadí mezi plnohodnotné dospěláky.
A tak my, účastníci Velikonočního setkání, posíleni snídaní připravenou kuchařem penzionu /zde se musím poněkud zastavit, ne každému bylo dovoleno načerpat sílu z rohlíků, párků, sýrů, marmelád, másla, kávy, čaje a podobných pochutin, skupina členů, ubytovaná v chatkách, marně bušila na dveře penzionu, ty byly uzamčeny. My, co zrovna sedíc a nezřízeně se krmíc v jídelně, my žili v domnění, že zbývající členové stojí před vraty dobrovolně, že chtějí přijít najednou, proto jsme uznale kývali hlavami nad jejich sounáležitostí. A myslíte, že to ocenili? Houby - těch invektiv na naši adresu, těch bylo nepočítaně!/ jsme plni entuzianismu nastoupili do svých přibližovadel a vydali se do obce Studánky, odkud začal náš pochod.

Tedy pochod naší skupiny, neb ve snaze dosáhnout cíle rozdělili jsme se a podnikli útok na nejjižnější bod z více směrů. Důvody takového rozdělení byly dané - pevně jsme věřili, že ve sněhové bouři se aspoň jedné ze skupin podaří proniknout k cíli výpravy. /To, že se to nakonec podařilo všem, svědčí o připravenosti členů klubu, ke ztrátách na životech nedošlo, nemuseli jsme nechat nikoho napospas počasí a divé zvěři./
Pokud se vám zdá, že příliš zdůrazňuji počasí, zdá se vám to správně- skutečně bylo drsné jak Hanácké bórák z Prostějova. Neustálé sněžení, silný vítr, mrazíky - kdo vzpomene loňského výstupu na Dyleň bude plně v obraze.

Zpět k prodírání se sněhem k Radvanovu a nejjižnějšímu bodu, /abych nedopadl v očích p.t. čtenářstva jako Z.M.Kuděj, souputník Haškův, ten, když se rozkecal, tak společnost u stolu proklamovala: „Kuděj, Kuděj, von nás nuděj, až se vykecaj, tak nás vzbuděj!“/ Nejsilnějším zážitkem byl pohled do usmívajících se očí klubového kolegy Juniora - jen se podívejte na fotografii, byť je nekvalitní, lze rozeznat šibalské ohníčky v očích- a to prosím byla minusová teplota, přesto si spokojeně hověl neoděn na čerstvém vzduchu! Ano, máme zdatné klubové nástupce! A nejen Junior, i potomci Jarošů, kteří dorazili se svými rodiči a dalšími členy k cíli chvíli po nás, prokázali nezbytnou vytrvalost a odvahu při překonávání překážek! A proto volám - „Klubové omladině hip hip, hurá! Hip, hip, hurá! Hip hip, hurá!“

Ale i o jednom zklamání se musím zmínit - dokážete si představit naše rozpoložení při dosažení nejjižnějšího bodu, u kterého naše skupina zjistila, že byla předběhnuta skupinou vedenou Guliverem? O jehož prvenství svědčilo velké „G“, vyšlapané do sněhu? Plně chápu pocity R.F.Scotta, které zažil 17. ledna 1912! Ve chvíli, kdy zjistil, že na jižním pólu byl Roald Amundsen již před ním!
Brzy po nás došla další skupina, podezřívám její členy, že po cestě k cíli kupovali něco u domorodého obyvatelstva. Soudím tak podle poznámek, které neustále trousili - nejčastěji používali slůvko „keš“, mám za to, že se nemohli domluvit, kdo z ruky do ruky zaplatí za poskytnuté služby. Nebo to bylo úplně jinak, mohou vysvětlit sami, ale prísámvačku - „keš“ znělo víc než často.
Ale zklamání nezklamání - všichni jsme byli vítězové. Nad počasím, nad únavou, nad leností - někteří z nás se vydali zpět náročnější cestou, já a pár ostatních jsme volili cestu pohodlnější, přes Vyšebrodský průsmyk. Ještě prohlídka Švédských šancí, toto ležení je pár metrů od nejjižnějšího bodu, na rakouské straně, tam nám Junior ukazoval, jak si představuje kanonýra Jabůrka. Znáte ho? No to je ten, co u kanónu stál a pořád ládoval. Pravda, Junior nestál, ten se na kanón rovnou posadil.

Tolik tedy dopolední program druhého dne setkání. Program skupiny, které jsem byl členem. Doufám, že další členové klubu doplní o své zážitky, prosím PepuE o foto, ve kterém jsme u hraničního přechodu vyfoceni téměř všichni, já mám pouze zdokumentovánu skupinku přímo u nejjižnějšího bodu.

Apropó - odpolední program - o cestě za dubovými sloupy jsem psal v Alpenstockově občasníku „Na cestě“, neb anabáze byla na jeho přání. Povídání o nebezpečné výpravě najdete zde: http://www.alpenstock.cz/naceste/prispevky/soliter/2013/lipno/lipno.htm

A jak jsem slíbil - večerům strávených v penzionu budu věnovat samostatná slova. V některém z dalších pokračování. /Jezůs, co zase tárám - vždyť takhle to vypadá, že mé grafomanství nikdo nezastaví!/

Solitér