Setkali se v Městě Albrechticích (10.-12.9.2021)

Vážení kolegové, kolegyně a kolegčata! /Vím, že dle pravidel slušnosti podle Gutha-Jarkovského bych měl jako první oslovit klubové dámy, ale jasa opatrný nechci být nařčen z předpotovního genderismu./

Dovolte mi pár nesouvislých vět věnovaných našemu setkání- především chci poděkovat Sově za výběr kraje, přípravě a následné organizaci. Pro většinu z nás bylo vybrané území "Hic sun leones"- takto bývala vyznačena na mapách zatím neprobádaná místa. A díky Sově řada z účastníků setkání poznala krásu Krnovska, Osoblažska a Zlatohorska. Území poněkud turisticky opomíjeného, ale o to hezčího.

Ale dosti úvodu - v dalším vodopádu slov zachytím jen pár příhod, kterými jsem byl svědkem, domluvím se s Válečkem, že následující slova budete moci doplňovat, vyvracet a uvádět na pravou míru- to v případě, že má vzpomínka bude nepřesná, zavádějící či bude pouhou fabulací.
Takže nýbrž a tak všelijak - připravte si tužku, papír, hliněnou tabulku s rydlem či provázek na uzlové písmo - to abyste mohli po vzoru Saturnina /jak bylo výše řečeno/ uvádět na pravou míru.
Připraveni? Začínám:

Rejvíz a Velké mechové jezírko

Členové slovutného klubu stojí opřeni o zábradlí vyhlídkové plošiny Velkého mechového jezírka. Se zájmem sledují veškerá živá stvoření v dohledu, ta v dosahu se snaží vlídnou řečí odradit od návštěvy výletníkovy osoby, žel i milovníci veškeré fauny brzy pochopí, že ovády, komáry či mušky nepřemluví k opuštění z dlouhého pochodu zpocených těl. Musí tedy /k nevoli nesmiřitelných ochránců všeho živého/ použít hrubého násilí a nezvaným návštěvníkům odkryté kůže úderem dlaně vysvětlit, že takto teda ne...

Středem pozornosti se stala tabule s nápisem: "Nekrmte kachny". Rozproudila se diskuze řešící v kterých oblastech se říká "kachny" a ve kterých "nekrmte rybičky". Smysl obou sdělení zůstává stejný- po noci plné alkoholu a přemíry jídla dochází k určitým tělesným pochodům. To jo - ale proč takovým zákazem útočit na členy klubu, kteří jsou známi svou střídmostí? Ha?

Chystá se společné focení neb je třeba vše správně zdokumentovat na paměť budoucím generacím. Míra připravuje stativ, pečlivě, jak je mu vrozeno. Není to poprvé, objekty fotodokumentace tuto přípravu znají a tak se zařizují po svém: někdo vyjme z chlebníku knihu a ví, že si do zvolání "sýýýr" stihne přečíst pár kapitol, jiný zase začne svačit- stihne do uvedeného pokynu sníst minimálně dva chleby se sádlem, obloženou housku a to vše zapít plechovkou piva.
Smůlu mají ti, co se na Mírovo zvěčnění nepřipravili, nezbývá jim nic jiného než počítat písmenka na informačních tabulích obklopujících jezírko, jsou tři, každá o několika stech písmen. I tak se dá zpříjemnit čekání...

Hotovo, dofoceno, slunce se zatím z nadlavníku překulilo blíže západu a klubáci mohou vyrazit do Rejvízu, ve kterém zanechali svá přibližovadla. Tedy až na jednoho, na Míru. Toho oslovila fešná dívčina dlouhých vlasů, hrudí která by slušela i postavě o půl metru vyšší a takto k němu s ruměncem na tváři pravila:
"Promiňte, sledovala jsem vaše umělecké snažení a soudím, že jste profesionál. Nemohl byste zvěčnit i mne?" a ostýchavě podávala Mírovi svůj kompakt.

Míra tedy zůstal na vyhlídkové plošině u jezírka a zbývající členové výpravy se vydávají na cestu. Přicházejí k pro pokročilou hodinu již uzavřené boudě se suvenýry a vstupenkami. U ní stojí mladičká dívenka celá v bílém včetně čepice s kšiltem, stínící její oči. Být o málo let starší, dalo by se napsat, že "stála tam jak svedená a opuštěná". Očima těkala z jedné strany na druhou, tělo pootáčela tak, aby viděla všemi směry. Oči se jí prozářili nadějí- to ve chvíli, kdy nás viděla přicházet, vykročila vstříc Sovičce, která kráčela v čele malé skupinky klubáků a dychtivě ji oslovila:
"Neviděla jste u jezera moje rodiče?"

Sova zalapala po dechu, v hlavě jí probíhaly všechny dětské domovy a psychiatrické léčebny v okolí. Snažila se tipnout, do kterého z ústavů toto ztracené dítě patří, v hlavě jí běželo několik scénářů, jak dívce pomoci.
"Děvče, já tvoje rodiče neznám!" odpověděla po chvíli.
Tazatelka zklameně protáhla tvář a oči se jí téměř zalily slzami. Nechápavě pohlédla na Sovu:
"Neznáte?!!!" v otázce bylo přímo slyšet několik otazníků a vykřičníků...
"Nezná" - nedokončila Sova odpověď, znovu pohlédla na dívku, objala ji a se smíchem zvolala:
"To jsi ty? Promiň, já tě nepoznala!"
Tím bylo toto setkání vysvětleno - dívka byla účastníci klubového setkání, naposledy jsme ji i s rodiči viděli toho dne ráno, zvolili si individuální program a k Mechovému jezírku šli rodiče jinudy než dcera, s tím, že se u jezírka potkají. Proto ona otázka na rodiče, to aby věděla, zda jsou již u cíle...

Zná tam každý kámen

Pokud se vás někdy někdo bude snažit přesvědčit, že vás doprovodí tam a tam, neb tam "zná každý kámen", nevěřte mnu, nebo dopadnete jako účastníci setkání o kterých je v tomto článku řeč. Ti na "průvodcovské služby" Solitéra dlouho nezapomenou. Posuďte sami:

Úlet první - Solitér přesvědčen, že v souladu s klubovými směrnicemi má coby člen "právo machrovat vždy a všade". Proto se nabídl, že dovede k Hraničnímu vrchu na kterém stojí zajímavá rozhledna, ostatní členy. Málem se mu to povedlo - málem. Cílem bylo parkoviště pod rozhlednou, Solitér nasedl do auta k Tondovi a začal navigovat, ostatní se napojili a kolona vyjela.
Nedojela daleko, u rybníka, podél kterého by se dalo s obtížemi projít a už ne projet autem, musel kolonu otočit a vrátit do východiště, tam se pokusit najít průjezdnou cestu...

To bylo první selhání samozvaného "průvodce"...

Úlet druhý - Jitka toužila navštívit poutní místo Maria Hilf nad Zlatými Horami. Pro Solitéra žádný problém - pojedou okolo při návratu ze Zlatohorských rudných mlýnů. Stačí se držet auta, ve kterém sedí a budou tam coby dup...
Nebyli, poutní místo minuly o několik kilometrů, takže Jitka toto místo bude muset navštívit jindy...

Úlet třetí - návrat do penzionu po celodenním výletování:

Unavení účastníci celodenního poznávání přírodních a jiných krás se těšili na návrat do místa ubytování- sprcha, večeře, vzpomínání na prožité. Solitér opět v čele kolony - neomylně zavedl ostatní k náměstí ve Městě Albrechticích, až tam zjistil, že po cestě, kterou vybral, se projet nedá, neb je zahrazena betonovými obrubníky. Nutno otočit a jet jinudy... Snažil se sice vysvětlit, že v letech školní docházky /mimochodem, tu absolvoval v hloubi minulého století/ bylo náměstí průjezdné oběma směry, ale brzy tuto snahu vzdal, neb pochopil, že u členů klubu coby průvodce nenávratně skončil...

Večerní debaty a vzpomínání:

Jak páteční, tak i sobotní večer byly věnovány vzpomínkám na klubové akce v minulých letech.
Tyto debaty se protáhly dlouho do noci, zejména ta ze soboty na neděli, která končila v půl třetí ráno, kdy pětihodinový monolog jednoho ze zakládajících členů klubu o vzniku a dějinných událostech spojených s Alpenstockem byl ostatními členy přímo hltán. Tedy až na jednoho, který se snažil svými technickými poznámkami vypravěče přerušovat. Bez úspěchu...

Navštívená místa:

www.mesto-albrechtice.cz
www.rozhlednovymrajem.cz
krajpokladu.cz
www.zlatehory.cz

Co závěrem? Ještě jednou dík organizátorce a všem zúčastněným za nádherně prožité dny.
Pokud se vám bude zdát, že informace v popisu setkání jsou nepřesné či zavádějící, máte možnost opravit a doplnit.
Tož tak. Na další setkání se těší Solitér