Velikonoční setkání na Kvildě očima Mountainera

Šumava 2009

    1. Daleká cesta na Šumavu

    Letos už oficiálně potřetí (neoficiálně dokonce počtvrté) uskutečnil Klub sběratelů turistických suvenýrů (KSTS) velikonoční setkání svých skalních členů a příznivců. Po Orlických horách, Českém ráji (a Moravském krasu) nás tentokrát přivítaly rozlehlé šumavské pláně v okolí Kvildy. Velikonoce vyšly na druhý dubnový víkend, což je sice docela pozdě, ne však natolik, aby na Šumavě stačil roztát sníh po letošní relativně dlouhé zimě. Proto tentokrát bylo nutné poněkud upravit program a drobně ustoupit z poněkud smělých turistických plánů. Jako pravověrní turisté jsme se s tím smiřovali jen těžce a nakonec jsme navzdory bíle peřině jeden velký pochod stejně uskutečnili.

    Ale pěkně po pořádku. Můj první problém, který jsem musel řešit spočíval v nelidské vzdálenosti Brna a Šumavy. Naštěstí, jako už tradičně, mi pomocnou ruku, nebo spíš místo v autě, nabídli brněnští kluboví kolegové Jara a Martin, kterým tímto patří ještě jednou velký dík. Z moravské metropole jsme vyráželi za dobrodružstvím v sobotu ráno a před námi se táhla bezmála 300 km dlouhá cesta. Provoz na Hopsastrasse naštěstí nebyl velký, neboť většina lidí odjela kamkoliv už během čtvrtku a pátku, a tak nám cesta celkem rychle ubíhala.

    První zastávku jsme si dali na okraji Tábora u rybníka zvaného Knížecí. Okamžitě, jak jsme na jeho břehu rozbalili svačinu (možná ještě spíš snídani), přišel k nám odkudsi zlatý retrívr a začal vydatně a nakonec i úspěšně loudit, přičemž páníček se k němu z pochopitelných důvodů žádný nehlásil. Pohled na hladinu rybníka ozářenou ranním sluncem však byl natolik uklidňující, že nás žádný pes naštvat nemohl. Nejedeni, napiti i zkouřeni (:-D) jsme se tedy vydali směr Písek, předsednické toť město klubu našeho. Jelikož však PaVeAnTo dobývali Šumavu už odvčerejška, plán s přepadením vzal jaksi za své.

    Pouze jsem tedy projeli a pokračovali dále na Strakonice. Jen pár kilometrů za nimi jsme nostalgicky zavzpomínali na slavnou Troškovu trilogii Slunce, seno … a zprvu to vypadalo, že nezastavujem. Pak se Jara přeci jen nechal ukecat a zabočil do Hoštic, čímž mi splnil jeden z budoucích cestovatelských plánů. Kdybych však tušil, co nás tam čeká, raději bych si ten nápad rozmyslel. Začalo to hezky, projížděli jsme okolo hospody, kde rozléval věčně nalitý hostinský a Miluna zapíjela svoji nešťastnou lásku, viděli jsme i legendárního jelena na fasádě na návsi. Když jsme ale v jeho blízkosti rozhodli zaparkovat, vystartoval na nás rychlostí blesku chlápek v sombréru a požadoval 30 peněz. To nás pochopitelně dost znechutilo, zvlášť když navíc oznámil, že turistické známky bude mít až od května, protože ještě není sezóna a štítek na hůl stojí prý 45 fufníků. Všechno má své meze, vždyť to i na Pražském hradě je lacinější !!!

    Rychle jsme tedy přes plot vyfotografovali alespoň zámeček, kde kdysi sídlil slavný předseda s Evíkem v kanceláři a mazali jsme pryč. Za jiných okolností bych se možná rád podíval alespoň k hrobu Michala Tučného, takhle jsem to raději nechal až na jindy. Na další slavné objekty z filmů mě po téhle příhodě přešla chuť zřejmě definitivně, a tak i jakýsi Ranč Šimona Pláničky kousek za vesnicí pěkně ostrouhal, a dobře mu tak. Snad jen mlýnu, kde prý straší velkej černej pes a mrtvej kostelník, jsme alespoň od silnice ještě věnovali svůj pohled, a pokračovali raději už směr Vimperk.

    Na okraji města jsme zastavili u benzinové pumpy k dalšímu odpočinku, aniž bychom v první chvíli tušili, jak dobré místo jsme našli. Hned za kasírovací boudičkou vedla totiž pěšinka vzhůru k pěknému altánku s výhledem na říčku Volyňku a místní skálu. Na ni jsme po chvíli z druhé strany také pohodlně vylezli a kochali se pohledem na dost možná jedny z prvních letošních vodáků. Po krátkém oddechu jsme znovu pokračovali v cestě a cíl jsme už měli takřka v dohledu. Projeli jsme Kubovu Huť, kde je naše nejvýše položená železniční stanice, a na okraji Horních Vltavic odbočili z hlavní silnice opravdu do hor. Změnilo se i počasí, možná bylo trefnější napsat, že dokonce klimatický pás. To, v co jsme do poslední chvíle nedoufali, se bohužel ukázalo býti nemilosrdnou realitou. Kolem nás se začala objevovat čím dál větší sněhová pole, která nakonec přešla v souvislou pokrývku. Duševní síly jsme se marně snažili dobrat pár kilometrů před cílem v Borové Ladě pohledem na vodáky chystající se splouval divokou Teplou Vltavu. Osobně jsem jim spíš záviděl a opět jsem vzpomínal na nedávno vysílaný seriál podle mé oblíbené knižní trilogie od Zdeňka Šmída. Raději jsem se tedy už těšil na setkání s mnohými turistickými přáteli, od kterého mě dělilo už jen asi 10 kilometrů.

    2. Den první: Čenkova Pila a rašeliniště

    Po příjezdu na Kvildu a odložení bagáže na chatě, jsme zjistili, že všichni účastníci právě dobývají širé šumavské pláně. Spojili jsme se tedy mobilně s hlavní výpravou mířící podél toku Vydry před Turnerovu chatu k Čenkově Pile a dohodli jsme si styčný bod právě zde. Zatímco naší přátelé dupali poctivě pěšky, my jsme po chvíli odpočinku opět nakopli plechového oře a vyrazili za nimi stylem automoto.

    V místě určení jsme obsadili zahrádku restaurace přímo nad řekou Vydrou a s chutí se pustili do plnění žrací a picí turistiky, v mém případě v podobě výtečných ďábelských topinek a půllitru kofoly. Hlavně jsme však nadšeně vydýchávali klimatický šok způsobený nezkaženým horským vzduchem a poslouchali hukot vody z tahajícího sněhu řítící se takřka vedle nás. Naše místo bylo zároveň velice dobrou pozorovatelnou, a tak jsme po chvíli viděli postupně přicházet své kamarády z klubu. Ani jsme se všichni na zahrádku nemohli vejít a bylo tedy načase zase zvednout kotvy a vyrazit zase dál.

    Jara, Martin, přibyvší Alpenstock a moje maličkost jsme se konečně vydali k prameni Otavy, resp. na soutok Vydry a Křemelné. Skutečným pramenem je totiž dle vodohospodářských map a pravidel pramen Luzného potoka pod stejnojmennou horou, ke kterému ale turisté v houfech nemohou. Asi i proto si bohatě vystačí s tímto soutokem, který je také velmi pěkným místem. I když dnes zrovna hodně rušným, hemží se to tady turisty, cyklisty a také spoustou vodáků. Proto u vlastního soutoku děláme jen pár fotek a přecházíme k nedalekému Smetanovu smrku. Ty tu původně stály hned tři a prý je skutečně zasadil slavný skladatel. Traduje se i to, že právě zde na soutoku ho napadly první tóny legendární symfonické básně Vltava. No, ať poslouchám, jak poslouchám, stále slyším jen Vydru, Křemelnou a maximálně Otavu. Asi nejsem tak geniální …

    Jara zde měl jinou zábavu, když se poněkud naturalisticky pustil do sóšení Smetanova smrku. Nic pro slabé povahy bez smyslu pro humor, ale podařilo se. Všichni společně jsme si pak ještě obdivně prohlíželi starou vodní elektrárnu, která je dnes technickou památkou. Nejvíce nás zaujal náhon k ní, který je řešený důmyslným celodřevěným akvaduktem. Jarovi na něm stále nešlo do hlavy, jak mohli „hodit ten potok do véšky“. Když jsme dostatečně pokochali, byl čas vrátit se na Kvildu. Cestou jsme se ještě zastavili na Horské Kvildě, kde jsme pro změnu házeli oko na úctyhodné výtvory lidového řezbáře Karla Tittla, u jehož domku stál v nadživotní velikosti poslední šumavský Pankl Sep, známý z příběhů Karla Klostermanna, nebo komik Charlie Chaplin.

    Mně se zpátky na Kvlidu příliš nechtělo, protože v chatě nebylo moc co dělat a všichni ostatní jeli ještě na další výlety, ale chápal jsem, že Jara je po dlouhé cestě z Brna dost unaven a chce si odpočinout. Věřím, že kdybych lehnul na postel, tak bych za chvilku spal, ale připadalo mi to přímo trestuhodné, když jsem se vydal až sem. Já právo na únavu moc nemám a spát můžu i doma. Proto mě velice potěšilo, kdy mi po chvíli přišla smska od naší klubové princezny DžaAn I. rakouské, která psala, že mě za chvilku vyzvednou a mohu s nimi jet na Jezerní slať.

    Jsem opravdu rád, že mě předsedovic rodina už kdysi adoptovala jako své třetí dítě, i za Standu a Žirafku i další, kteří se pro mě také mohou roztrhnout, a cítím se trochu jako věčný dlužník. Mohl jsem tak podívat na místo, kde jsem byl na výletě v šesté třídě na základní škole. Ani se mi nechce počítat, kolik už je to let, ale hodně. Tenkrát bylo léto, dnes tu leží sníh a všechno tak vypadá úplně jinak. Tentokrát lezu i nahoru na rozhlednu a kochám tím, co je právě pro Šumavu tak typické – vrchovištní rašeliniště a slatě. Cestou zpět všichni ještě znovu zastavujeme u pana Tittla a děláme gruppen foto s Pankl Sepem. Společně s Žirafkou, Standou, Anetkou a Tomem se pak ještě vydávám na další rašeliniště, tentokrát Chalupskou slať. Zde pozorujeme i spousty žab a kačeny v jezírku. Zvláštní atmosféru místa dokreslují prodlužující se stíny a svit večerní pomalu zapadajícího slunce.

    Teprve po návratu na chatu se postupně vítám se všemi dalšími účastníky setkání. Mnohé jsem už neviděl více než rok, a tak je to shledání opravdu radostné. Po výtečné večeři v restauraci dostává večerní program na starosti právě moje maličkost. Mám nachystané fotoprezentace s komentářem ze své loňské cesty na daleký sever, na Island a do Grónska. Původně jsem chtěl promítat jen Grónsko, ale pro velký úspěch jsem pokračoval také Islandem. Aplaus, děkování a poplácání po ramenou, jsem si vůbec nezasloužil, ale byl jsem rád, že večer všem líbil a některé možná i zlákal k návštěvě těchto jedinečných míst. Večer jsme pak zakončili oblíbenou znalostní společenskou hrou ČESKO a přátelskými debatami. Teprve, když jsem si v půl čtvrté ráno už nemohl vzpomenout ani na to, která řeka protéká Slaným a na kategorii „Různé“ jsem uvázl na plných sedm kol, jsem uznal, že je čas jít spát. Jen jsem si trochu nedokázal představit, jak už za pár hodin čile půjdu někam na túru.

    3. Den druhý: K prameni Vltavy

    Nevím, jestli za to mohl průzračný horský vzduch nebo mé vnitřní natěšení na dnešní výpravu, ale po necelých čtyřech hodinách spánku jsem byl čilý jak rybička. Dole v restauraci na mě už čekala vydatná snídaně ve formě švédských stolů, takže mi opravdu nic nechybělo. Tedy, když pominu to, že netuším, jaký je vlastně program. Včera se uvažovalo o túře k prameni Vltavy, za což jsem opatrně loboval, zároveň se však šířily četné zvěsti, že cesta tam je jen problematicky schůdná a k samotnému prameni se kvůli sněhu prakticky nedá dostat.

    Velmi mě tedy potěšilo, když jsme krátce po deváté hodině ranní navzdory všem pochybovačům vyrazili po modré turistické značce vstříc prameni. Cesta byla sice ukrytá pod vrstvou sněhu, ale ta se ani při teplotě skoro 20 °C nebořila, což málem odporovalo fyzikálním zákonům. Oblékl jsem spíš zimně, protože mi nešlo do hlavy, že by mohlo být opravdu takové teplo, a záhy jsem toho s propoceným tričkem litoval. Dupali jsme s Alpenstockem vysokým tempem a cestou ochotně vysvětloval azimuty a jejich praktické používání. Na VŠ to totiž vykládali natolik složitě, že jsem to vůbec nepobral, k čemuž jsem se jako velký turista a budoucí učitel zeměpisu včera při ČESKU přiznával dost neochotně.

    Velký trapas by tak díky Hanáckému bórákovi zkušeně zažehnán a já měl zase o něco čistší svědomí. Asi po hodině jsme došli k rozcestí mostu přes Teplou Vltavu, kde cestu křížila bývalá 1. signálka. Tady jsme pro změnu zase vyslechli poučnou přednášku historické sekce klubu o hlídání hranice za minulého režimu. Naštěstí jsem to osobně nezažil, tedy alespoň ne tak, abych si to pamatoval, i dnes mi při vyprávěních běhá mráz po zádech, což ale jen dobře. Překvapilo mě, jak moc je i po 20 letech znatelný naprosto rovný průsek lesa, dokonce tak, že po jeho části dnes vede cyklostezka.

    Odsud začala stezka mírně stoupat úbočím Černé hory a uvažoval, že hora s tímto název je snad v každém pohoří ČR. Mně se však pod tímhle názvem navždy jako první bude vybavovat ta krkonošská, pod kterou jsem strávil pět let života, a která je zvláštní svým stolovým vrcholem, tedy nevrcholem a telekomunikačním vysílačem. Šli jsme relativně ostrým tempem jen občas jsem vyhlásil pitnou zastávku. Cestou nebylo moc na co se dívat, vedla jednotvárným lesem a člověk spíš musel koukat pod nohy, aby si nedobrovolně neustal ve sněhu.

    Cíl přišel náhle. Byl jsem zrovna nad něčím zamyšlený a vytrvale stoupal vpřed, když na mě někdo z kolegů zavolal, ať se zastavím, že jsme tady. Teprve potom jsem si všiml odbočky doleva, která vedla k několik desítek metrů vzdálenému místu takřka kolem dokola ohraničenému dřevěným chodníčkem. Uprostřed bylo něco, co nevypadlo ani trochu vábně, jakási nádrž špinavé vody, zbytků sněhu, listí a bůhví čeho ještě. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo septik. Podle všeho však právě tohle byl ten hledaný pramen Vltavy, resp. místo do kterého je svedena voda zdrojnicových potůčků rozsáhlejšího prameniště na úbočí Černé hory. Už nevím, kdo pronesl tu trefnou větu: „Tak tohle teda těm Pražákům přeju.“, ale skutečně tím vystihl mnohé.

    Můj pocit z pramene naší nejdelší řeky byl zklamáním a přemýšlel jsem, jestli je z toho smutno také docela hezké dřevené víle, která tohle místo vytrvale hlídá a kterou víc než povedeně sóšila Žirafka. Nepomohlo ani utěšování, že v létě to tu prý vypadá mnohem lépe. Raději jsem se odebral k informačním tabulím a četl jsem si o bývalé boudě, která tu stávala do padesátých let minulého století. Dnes už tu žádné zázemí pro turisty není, a tak bude lepší jít zase dál. Solitér říkal, že nás čekají 4 km přes jakýsi hrbolek, což bylo od rána předmětem vzrušených debat, neboť zatímco on tvrdil, že na náhorní plošině nemůže být vážné velké stoupání, ostatní kafrali nad stometrovým převýšením.

    Pravdou bylo, že nyní už červeně značená cesta z rozcestí U pramene Vltavy, opravdu trochu stoupala a člověku se ve sněhu šlo o něco hůř (místy tři kroky vpřed, dva nedobrovolně zpět), ale zvládnout se to dalo. Stoupání končilo na rozcestí Pod Stráží, odkud pochopitelně následoval pro změnu prudký sešup, což se neobešlo bez neprofesionálních poznámek o zbytečnosti výstupu apod. Kruci, lidi jsme přeci na horách a jsme turisti, tak furt nekafrejte. Nicméně také u mě se začali trochu hlásit únava z vysokého tempa a především nutnosti neustálého soustředění na chůzi ve sněhu. Na rozdíl od ostatních jsem si u pramene nestačil dát oběd, a tak jsem se už opravdu těšil na Bučinu.

    Známé rozcestí s kapličkou nás uvítalo asi po hodině chůze od pramene a sešli jsme zde s dalšími klubovými členy, kteří sem vyrazili z Kvildy po cestě, po které se všichni budeme vracet. Následoval tedy zasloužený odpočinek a malý terénní oběd. Dlouho jsem však sedět nevydržel a po chvíli jsem vyrazil na 0,5 km vzdálený hraniční přechod do Německa. Cesta klesala k hraničnímu potoku a sníh odtával. Šlo se tedy dost mizerně. Pohled na německou stranu mě pak celkem pobavil, vyhrnutá asfaltová silnička, která jakoby sníh letos ani neviděla. To nebyla hranice států, ale dvou odlišných dimenzí. Ofotil jsem si hraniční rozcestník i vítací tabulky obou států a nakonec přicházející klubáci zvěčnili i mě osobně na území obou států. Cestou zpět jsem si pak ještě alespoň letmo prohlédl malý skanzen železné opony kousek od hranice a vrátil se na Bučinu.

    Postupně se na hranici vydali úplně všichni, ne však nějak organizovaně, nýbrž jednotlivě či jen v malých skupinách, což mělo za následek neustálé čekání na někoho a proti předpokladům skoro dvouhodinovou pauzu. Já jsem alespoň docela dobře odpočal, jen už jsem začínal mít plné zuby toho věčného sněhu na cestě, který vyžadovaly ubíjející soustředění na každém kroku, a už jsem se opravdu nemohl dočkat prohrnuté asfaltové silničky zpět na Kvildu. I když asfalt jako povrch na turistických výletech zrovna nemiluji, a také dnes jsem se nejdřív chtěl vracet příchozí cestou, nakonec jsem za něj byl i rád.

    Jestli se cesta na chatu něčím vyznačovala, pak to byl stereotyp a nekonečnost. Sedm kilometrů skoro po vrstevnici a po silnici. Trošku se už cestou o slovo hlásila o trudomyslnost a míč jsem samozřejmě zapomněl ve vlaku (Jára da Cimrmann: Dobytí severního pólu). Jediné malé rozptýlení v podobě rozcestí Pod Holubí skálou přišlo skoro v polovině, znovu na křížení s bývalou 1. signálkou. Odsud se už opět o slovo docela oprávněně hlásila únava, a tak už jsem se těšil na chatu, až si uchozené nohy hodím nahoru a žaludek potěším vydatnou večeří.

    I když mě pramen Vltavy příliš nepotěšil a terén nebyl úplně nejjednodušší, byl jsem moc rád, že jsem dnešní nejméně 18kilometrový výlet absolvoval. Dokonce mě společně s nedávno shlédnutým dokumentárním seriálem České televize přivedl na myšlenku zkusit dobýt prameny dalších významných českých řek. Další dobrý námět na turistické výlety a základ mám už docela obstojný (Labe, Vltava, Svratka, Otava a Bílý Halštrof (Eslter)), takže rozhodně je na co navazovat. Nedaleko od mého domova jsou navíc prameny Sázavy, Doubravy a Oslavy, stačí tedy začít. No uvidíme v létě.

    Večer jsme pak opět strávili přátelskými debatami u TVN (turisticky vhodných nápojů). Alpestock nás pobavil svým pojetím hození po šumavských hřebenech a dokázal nám, že ze Šumavy je možné vidět Alpy. Podle turistických chytrých knih a průvodců měly být vidět od Bučiny, k všeobecnému překvapení však byly nakonec vidět už z chaty (viz fotogalerie). Nakonec jsme znovu skončili u čím dál oblíbenější hry ČESKO, která po té, co jsem v čele a s vydatnou podporou juniorské sekce dvakrát za sebou zvítězil, najednou dříve hrychtivé jedince přestala bavit. Povzbuzen úspěchy, jsem se pak přáteli pomalu do čtyř hodin do rána nechal zkoušet ze zeměpisných otázek, abych si trochu netradiční formou procvičil znalosti před nadcházející zkoušku ze socioekonomické geografie naší republiky.

    4. Cesta domů

    Všechno hezké jednou končí, a tak i před námi na závěr byla už jen dlouhá cesta zpět do moravské metropole. Nejprve jsme ale, jak se na Velikonoční pondělí sluší a patří, alespoň symbolicky vyšlohali naše klubové něžné polovičky, aby i další rok byly stále tak hezké a čilé. Potom už bohužel následovala část nejméně příjemná, dlouhé a vydatné loučení, i když tentokrát věřím, že ne na celý rok. V září je totiž v plánu celostátní setkání klubu v Prostějově, který z Brna není zase tak daleko, a proto tentokrát věřím i ve svou účast.

    Osádku našeho auta pro zpáteční cestu rozšířil Hanácké bórák Alpenstock, kterého jsem už raději příliš nedráždil oblíbenou klubovou otázkou, jak nízký je Kosíř (v narážce na 442 m jeho posvátné hanácké hory). Cesta nám tak příjemně ubíhala v družné debatě o čemkoli a já na ni těšil, o to víc, že se Jara rozhodl jet při rakouských hranicích končinami, které jsou pro mě dosud naprosto neznámé. Projížděli jsme tedy divočinou České Kanady přes Novou Bystřici, Staré Město pod Landštejnem nebo Slavonice a cestou jsme měli možnost pozorovat četné bunkry bývalého hraničního opevnění. Malou zastávku jsme si udělali u zámku ve vesničce Uherčice, kde jsme se však marně dobývali na místní zámek pro turistickou známku.

    Další část cesty vedla ještě krásnější oblastí Podyjí, kterou se chystám za rok v létě projít pěšky. Nyní jsem tedy měl možnost vidět demo verzi toho, co se mohu těšit. Přes Podhradí a nádherný Vranov nad Dyjí jsme dojeli až před vesničku Čížov, kde jsme na malé parkoviště odstavili naše auto. Pak na nás už čekala poslední pěší túra v podobě asi 3,5 km vzdálené Hardeggské vyhlídky, pojmenované podle hradu na protějším rakouském břehu řeky Dyje. Výhled z ní byl skutečně nádherný a fotky jen trochu kazilo ostré protislunce. Cestou se nám ve vesnici dokonce podařilo ukořistit zbrusu novou turistickou známku, takže spokojenost byla mnohostranná.

    Po téhle příjemné zastávce nás čekal už jen poslední přejezd přes Znojmo a Pohořelice do Brna. Nezbývá mi tedy než konstatovat, že letošní velkonoční setkání skalních členů KSTS se tradičně velice vydařilo a poděkovat organizátorům za jeho přípravu a účastníkům za to, že dorazili. Moje zvláštní poděkování pak patří i Záklasníkům a za dopravu a příjemnou společnost na cestě. Alpe, děkuju samozřejmě i Tobě nejen za zpáteční cestu, ale i za ty azimuty :-).

Text a foto: Mountainer