Zahajovací jarní dobrodružná výprava

aneb

Moravským krasem všemi dostupnými dopravními prostředky

(hlavně však pěšky)

Protože jaro už klepe na dveře, zatím sice ne nijak důrazně, ale klepe, rozhodl jsem se zahájit svoji osobní turistickou sezónu. Měl jsem za sebou psychicky skutečně hodně náročný týden a cítil jsem, že si potřebuji něčím udělat radost. Hlavně jsem chtěl vypadnout z velkoměsta pryč, protože už mě to prostředí opravdu sžírá. Mám silně turistickou krev a stýská se mi po krkonošských kopcích, a tak byl můj cíl vcelku jasný. Oblast, kde bude co nejméně civilizace, co nejvíce známkových míst a zajímavá příroda.

Abych skutečně vypadl z denního stereotypu a reality těchto dnů, rozhodl jsem se, že si udělám velmi dobrodružnou výpravu. Se svým handicapem bych asi moc riskovat neměl, přesto jsem se k tomu odvážil, a naštěstí to dobře dopadlo. Rodiče by mě za dnešní den určitě nepochválili, možná by jich i pár schytal, ale já jsem konečně znovu našel ztracenou vnitřní rovnováhu a jsem zase po dlouhé době svým způsobem šťastný.

Cíl výpravy jsem měl od začátku jasný – Moravský kras. Jednak splňuje všechna výše popsaná kritéria, potom ho mám „skoro za rohem“ a naposledy jsem tam byl před skoro deseti lety v Punkevních jeskyních a na Macoše. Celé včerejší odpoledne jsem tedy koumal, tudy tam, kudy kam a kudy zpátky. Jelikož je sice už těsně před sezónou, ale ještě před, bylo to celkem složité, protože dopravní spojení je v tomto období opravdu dost mizerné. Říkal jsem si však, že známková už budou zásobena na sezónu a na druhou stranu se vyhnu davům lidí, což jsem velmi uvítal. Jediné, co mi mohlo zkřížit plány, bylo počasí – na sobotu meteorologové hrozili celodenním deštěm. Ale teď už konec řečí o ničem a vpřed za suvenýry!!!

Ráno bylo sice nad Brnem zatažené, nicméně mě to neodradilo. Jen jsem vyměnil triko za tenkou mikinu a letnější bundu za expediční horskou a vyrazil jsem. Protože se mi nechtělo brzy vstávat, musel jsem ještě cestou v kolejním bufetu dokoupit k zásobám na cestu sytou bagetu, kterou jsem následně cestou posnídal. Startovní čas byl i tak poměrně brzký – 7:15 h. První mé kroky vedly na nedalekou zastávku MHD, kde jsem nasedl do autobusu s „tykadýlkama“, který mě odvezl do samotného centra města. Musel jsem totiž ještě dojít potrápit bankomat, abych měl dostatek penízků na móňání suvenýrů. Pak jsem již naskočil do šaliny a jel až na konečnou na okraj Brna. Tam jsem přesedl do autobusu a vyrazil pryč z hromadné civilizace.

Cesta vedla přes Ochoz u Brna a Křtiny do Jedovnice. Silnice byla neskutečně rozbitá a řidič jel opravdu jako prase, takže jsem chvílemi trochu bál, že nás v nějaké z mnoha prudkých zatáček vyklopí a výlet skončí ještě dřív než opravdu začne. Všechno ale dobře dopadlo, a tak jsem v 9:00 h byl náměstí v Jedovnici. Měl jsem podle jízdního řádu mít asi tři minuty na přestup, a tak jsem už před zastavením autobusu rychle pohledem hledal místní infocentrum (knihovnu) nebo prodejnu trafiky, kde se měla prodávat TZ č. 1214. Potěšilo mě, že infocentrum je jen pár metrů od zastávky, hned mě však shladila studená při pohledu na hodinky, přijeli jsme pochopitelně pozdě a já měl co dělat, abych stihnul přeběhnout do autobusu na Blansko, protože další by jel až za dvě hodiny, což by mi úplně zkazilo časové plány na celý den. Na první dnešní turistickou známku jsem si tak musel ještě počkat. Alespoň že mám jízdenku, kterou mohu jako důkaz poslat do Rýmařova.

Nastoupil jsem tedy do autobusu jedoucího směrem na Blansko, ale moc jsem neprojel, jen do sousední vesnice s názvem Rudice. Popravdě řečeno, bylo to známkové místo, na které jsem se těšil vůbec nejvíce. Musím se totiž přiznat, že pro větrné mlýny mám zvláštní slabost a moc rád je navštěvuji. Jako dobrý paradox tak působí fakt, že jsem v několika byl v zahraničí, ale ještě ani v jednom u nás. Dojel jsem tedy do Rudice na autobusovou zastávku a zároveň točnu a musím říct, že nebýt plánu vesnice, visícího v zasklené vitríně přímo na zastávce, hodně bych tápal, kterým směrem se mám vlastně vydat. Původně jsem totiž očekával, že mlýn bude někde nad vesnicí jako dominanta nebo alespoň na nějakém strategickém místě. Realita však byla poněkud jiná. Větrný mlýn holandského typu je sice skoro na kraji jinak do všech stran rozlehlé vesnice, ale na výšku tak malý, že se úplně ztrácí v okolní zástavbě rodinných domků, a všiml jsem si ho teprve, až když jsem stál skoro u něho. Když jsem tam také spatřil hromadu písku a zapnutou zednickou míchačku, tušil jsem, že asi nebude všechno v pořádku.

Vešel jsem tedy podle naváděcích informací do odemčené přízemní místnosti, kde bylo sice velmi příjemně vytopeno, ale nikdo tam nebyl. Vrátil jsem se tedy ven před mlýn a zkusil jsem ho obejít z druhé strany. A vida, objevil jsem informační centrum doslova přeplněné lidmi. Jak jsem posléze zjistil byli to profesionální jeskyňáři, kteří se právě chystali na sestup do jedné z nedalekých jeskyní. Musel jsem tedy chvilku počkat. Pak se mě ujal velice hodný a správný děda, který se mnou vrátil zpátky do mlýna. Dal mi na výběr ze dvou posledních turistických známek (č.353), které měl a asi ze čtyř druhů pohlednic. Pak mi řekl, že celý mlýn je momentálně v opravě, ale během dubna by už mělo být vše hotovo a znovu otevřeno i zajímavé muzeum přímo ve mlýně, které je věnované geologii a speleologii. Chtěli prý s opravami začít mnohem dříve, aby byli do začátku dubna hotoví, ale dlouhá zima jim to nedovolila. Na dědovi bylo vidět, že je rád, když i tak někdo přišel a pozval mě, ať určitě přijdu začátkem léta, že mi moc rád všechno ukáže. Slíbil jsem mu, že určitě přijdu a rád to splním. Nechal jsem si ještě dát razítko na pohlednici a pak jsem jen nerad vyšel z vytopeného mlýna zpátky do nevlídného venkovního dopoledne. Jelikož ve vesnici byly i teď cesty poměrně zledovatělé nebo alespoň bahnité a chodilo se mi tak poměrně špatně, vzdal jsem původně plánovanou návštěvu další místní rarity, tzv. Rudického propadání. Vypravím tam začátkem léta, až pojedu znovu do mlýna.

Nyní mi však nečekaný problém s volným časem. Původně jsem totiž měl prohlídkou mlýna a propadání strávit většinu z těch dvou hodin, co zbývaly do příjezdu dalšího autobusu, kterým jsem měl pokračovat dále. Protože v Rudici opravdu nebylo co dělat a počasí nevěstilo nic dobrého, vyrazil jsem tedy dál pěšky, abych si trochu nadehnal proti svému časovému plánu. Po asi třech kilometrech začínalo poprchávat a já jsem moc nestál o zmoknutí a navíc jsem pěšky měl dnes jít ještě jiné úseky a nechtěl jsem se moc vyčerpávat hned na začátku, a tak jsem se, přes všechna rizika s tím spojená, rozhodl nakonec stopovat. Obhajoval jsem si to tím, že praví dobrodruzi i trampové jezdili také stopem a procestoval tak třeba půl kontinentu, ale čisté svědomí jsem přesto neměl. Nakonec vše dopadlo dobře a já jsem popovezl o nějakých pět kilometrů kupředu na rozcestí ke Skalnímu mlýnu.

Tuto lokalitu jsem rozhodně vynechat nemohl, neboť je to „srdce“ Moravského krasu, výchozí bod k Punkevním jeskyním, k Macoše, ke Kateřinské jeskyni, na hrad Blansek a bůhví kam všude ještě. Menší problém byl však dnes v tom, že z křižovatky u závodu ČKD, kde mě vysadil stop to je ke Skalnímu mlýnu skoro čtyři kilometry a mimo sezónu tam jezdí autobus jen dvakrát denně, a to hodně brzy ráno a pozdě odpoledne, což mi pochopitelně bylo úplně k ničemu. Tento fakt jsem ale věděl už včera, a tak si sám sobě povolil v tomto úseku zkusit stopovat, protože kdybych býval měl jít obě cesty pěšky, tak bych neměl šanci stihnout návazné spoje a zbytek plánovaného dnešního programu. Navíc na tomto úseku jsem měl jistotu, že cestou tam auta nemohou jet jinam než na parkoviště ke Skalnímu mlýnu a cestou zpět nemohou minout autobusovou u ČKD, ze které mi jel další autobus. Ze začátku jsem však neměl štěstí, jak na potvoru vůbec nic nejelo, a tak jsem více než polovinu cesty ušel pěšky, než se mi podařilo stopnout auto. Dva postarší manželé turisté mě velmi rádi svezli dál.

Mé první kroky vedli pochopitelně do informačního centra Skalní mlýn. Toto infocentum je velmi moderní, můžete zde pořídit mnoho různých suvenýrů, map, průvodců, pohlednic a dalších propriet. Také se zde kupují vstupenky do Punkevních jeskyní, na Macochu, na plavbu v lodičkách po Punkvě a na silniční vláček a lanovku, které zde fungují jako místní doprava, protože autem dál už nedostanete. Ceny se mi v porovnání v jinými lokalitami nezdály zase tak vysoké. Kromě toho správný turista si silniční vláček pouze možná vyfotí jako raritu, nechá ho dětem a důchodcům a ty necelé tři kilometry rád dojde pěšky. Abych se ještě vrátil k infocentru, pochopitelně mě zajímala dostupnost turistických známek, a nemám úplně dobré zprávy. K dostání jsou tyto: č. 143 – Macocha a Punkevní jeskyně, č. 144 Skalní mlýn a č. 920 hrad Blansek. Známka č. 140 – jeskyně Balcarka, která se tady minulou také prodávala bude letos dostání pouze na prodejních místech známky Sloupsko-Sošůvských jeskyní, kam místně patří určitě více než sem. Ale pozor, k dostání není ani č. 141 – Kateřinská jeskyně, která by se měla prodávat právě zde, a v minulých sezónách se zde prodávala. Přímo na pokladně jeskyně ji také nemají a ani v minulosti neměli, pouze mi zde na požádání dali na lístek razítko, abych si o ni mohl napsat do Rýmařova. Nutno ještě podotknout, že cesta k pokladně jeskyně byla souvislou zledovatělou plochou a člověk musel být hodně opatrný, aby se nemusel podřídit znásobené gravitaci. Vrátil jsem se tedy do infocentra, kde mi nebyli schopní vysvětlit, proč ji nemají a jestli vůbec bude. Protože v Punkevních jeskyních a v Macoše jsem jako dítě byl asi třikrát a do Kateřinské jeskyně se mi dovnitř moc nechtělo, neboť jeskyně nemám moc rád, protože se mi v nich špatně chodí, prohlédl jsem si dostupné okolí a vyrazil jsem zpět směrem k Blansku.

Tentokrát jsem měl už na stop větší štěstí a vzala mě dodávka asi ve třetině pěšího pochodu. Nechal jsem se tedy popovézt zpět na křižovatku k ČKD. Nakonec se mi podařilo ušetřit tolik času, že autobusem, který mě měl původně dovést sem z Rudic ve čtvrt na dvanáct, jsem nakonec popojel k vlakovému nádraží do Blanska. Měl jsem tak neskutečné dvě hodiny náskoku proti původnímu plánu, navíc jsem se už nemusel shánět ani po místní turistické známce, neboť jsem Blansko již v minulosti navštívil a ve sbírce ji už mám. Vypravil jsem se tedy na vlakové nádraží a odjel místní lokálkou do sousedního Adamova. Pokud patříte, stejně jako já, mezi milovníky vlakových tunelů, vřele vám tento úsek trati doporučuji, neboť jich na něm máte myslím hned šest. Asi v 11:45 h jsem byl v Adamově a vydal jsem se na nekonečný pěší silniční pochod Josefovským údolím. Už původně jsem počítal s tím, že tento úsek půjdu pěšky, a tak jsem se ani nesnažil stopovat. Celé údolí je chráněnou přírodní rezervací, ovšem popravdě řečeno, teď zde není naprosto nic zajímavého k vidění. Vše je ještě pod sněhem, a tak celá lokalita působí spíše ponuře a hodně monotónně. Po silnici se také zrovna moc dobře nejde, neboť jsou na ní zmrazky zbytků sněhu překryté škvárou a drtí, což při postupném odtávání vytváří velmi nepříjemnou břečku, stružky vody a louže. Cesta Josefovským údolím tak byla spíše utrpením. Přesto jsem na své poměry šel hodně rychle, až mě to zpětně opravdu překvapilo, neboť jsem letos ještě vůbec nikde nechodil a neměl jsem tak naprosto žádný trénink před dneškem.

Asi po tři čtvrtě hodině jsem došel k Penzionu U Kamenného kola, kde mají také prodávat turistickou známku Františčiny huti (č.358). Na mostku přes potok oddělujícím penzion od silnice, byla však zajištěná branka s cedulí, na které stálo, že penzion je momentálně obsazený a v případě zájmu se máme obrátit na uvedené telefonní číslo. Za cedulí navíc hlídkoval středně velký černý pes, který byl sice dobrák, když zjistil, že mu nic udělat nechci, sedl si a jenom klidně koukal do vody. To mi však nepomohlo, dál jsem jít nemohl. Nechtěl jsem se však vzdát tak jednoduše, a tak jsem zkusil na ten telefon zavolat. A vyplatilo se. Přišla mi otevřít evidentně překvapená ale příjemná paní majitelka. Zjistil jsem tak, že penzion oficiálně ještě není letos otevřený, bude až se začátkem sezóny. Přesto mi známku bez problémů prodala a ještě mi uvařila velký hrnek čaje, za který jsem byl opravdu moc rád. V penzionu je velice hezká malá restaurace celá ve dřevě, myslím však, že je bohužel pouze pro ubytované hosty.

Dlouho jsem ale nezdržel, protože jsem hlavně kvůli počasí docela chvátal dál. Po dalších asi 2 kilometrech jsem došel k Františčině huti, jejíž známku jsem předtím zakoupil v penzionu. Ukázalo se, že jsem dobře udělal, neboť huť a muzeum byly zavřené a za oknem byla cedulka, že otevírají 1. 4. 2006 a že prodávají turistické známky za 25 Kč. Prohlédl jsem si tedy alespoň skutečně atypickou pec a pročetl informační panely. Právě při tom mě však zkropila dešťová přeháňka, která mi připomněla, že bych měl jít dál. Hodně jsem těšil do cca 600 metrů vzdáleného penzionu U Stejskalů, kde měli prodávat celkem novou turistickou známku jeskyně Býčí skála a kde jsem si chtěl dát něco k snědku. Pochopitelně jsem přitom zapomněl, že ještě není sezóna, a tak jsem byl docela zklamán, když jsem zjistil, že občerstvení ještě není v provozu. Po zazvonění mi ale pan domácí známku č. 1271 bez problémů prodal a ještě se omlouval, že otevírají až 1. dubna.

Nyní se mi však předchozí celodenní spěch proti plánu krutě vymstil. Autobus, kterým jsem měl odsud odjet zpátky, jel až v 17:00 h a dřív vůbec nic. Hodinky mi ukazovali 13:40 h, já neměl vůbec co dělat a ani kde počkat na ten autobus. Nejbližší vesnice, přes kterou jsem potom měl jet – Křtiny, byla vzdálena nekonečných šest kilometrů. Nedalo se nic dělat, čekat na místě byla naprostá blbost, a tak jsem se vydal znovu dál pěšky. V té době už jsem měl v nohách dobrých 11 kilometrů a moc dobře se mi už nešlo. Po několika stech metrech jsem se tak moc rád na chvíli posadil k dřevěnému stolečku před jeskyní Býčí Skála přímo mezi právě přicházející jeskyňáře. Cítil jsem sice, že jim asi trochu překážím, ale stolek byl evidentně veřejný a navíc široko daleko opravdu nebylo kam jinam si sednout. Rychle jsem tedy pojedl něco ze svých zásob a vyrazil jsem opět na cestu.

Ta teď byla už dosti útrpná, ponuré a pořád stejné zasněžené údolí potoka, kolem něhož se vine silnička, na které se akorát občas střídají směry nekončících zatáček. Díky tomu se strašně mizerně odhadovala vzdálenost, kterou jsem z těch šesti kilometrů již ušel. Asi v 15:00 h se mi po ujití hodně velké vzdálenosti, podařilo stopnout auto, které mě dovezlo do Křtin. S nemalým zděšením jsem zjistil, že už jsem byl skoro v cíli, aniž bych to tušil. Stačilo projít poslední dlouhou zatáčku a byl bych na okraji Křtin. Pokud by ukazatelé byly počítány na křižovatku s hlavnější silnicí před místní obecní úřad, což by bylo logické, chyběl mi pěšky do cíle necelý 1 kilometr. Celkově jsem tak dnes pěšky absolvovat hrubým odhadem nejméně 16 kilometrů.

Moc rád jsem zavítal do hostince U Farlíků přímo proti obecnímu úřadu, a nejen proto, že zde prodávali poslední dnes získanou turistickou známku č. 528 – kostel Panny Marie Křtiny. Měl jsem opravdu velký hlad a rád jsem si znovu dal také horký čaj. Dle žrací turistiky a hladu jsem rozhodl, nedívat se příliš na peníze a dal jsem si tedy kuřecí prsíčka s tropickým ovocem, hranolky a ovocnou oblohou. Mohu vám bez nadsázky říci, že si opravdu nepamatuji, kdy a kde jsem si tak dobře pochutnal. Velký kuřecí plátek s ananasem, kiwi a rozinkami, jako obloha kompotované mandarinky, jahody, ananas a nakrájená jablka. Prostě mňamka. I s hrnkem čaje a turistickou známkou mě to stálo 170 Kč, což považuji za dobrou cenu. Rád se tady zase někdy najím a vám tuto restauraci mohu jen a jen doporučit. Ještě jsem pro vás zjistil, že z turistických vhodných pivních nápojů zde točí Starobrno a Gambrinus, chuť nemohu posoudit, protože jsem osobně pivu zatím stále nepřišel na chuť. A výběr v jídelním lístku je také velice široký a různorodý. Po vydatném pozdním obědě jsem došel ještě hodit oko na místní kostel architekta Santiniho, nemusel jsem už naštěstí chodil daleko, je hned naproti hostinci a vypadá skutečně velmi pěkně. Pak už jsem si jenom sednul na lavičku na autobusové zastávce právě před kostelem a počkal jsem 20 minut na autobus do Brna. Přes nejrůznější peripetie se mi dnešní den velice líbil. Odnesl jsem si mnoho zajímavých a nezapomenutelných zážitků a hlavně jsem si vyzkoušel, že se dá docela dobře procestovat mnoho míst bez předchozího pevného plánu. Sice mě ještě teď docela bolí nohy, ale za ty zážitky to rozhodně stálo. Už teď v hlavě plánuji, co podniknu příště a těším se na letní návrat k větrnému mlýnu v Rudici.

Všechny správné bóráky a bóračky srdečně zdraví

Krkonošské bórák   MOUNTAINER