Počasí už se definitivně umoudřilo a začalo opravdové jaro. Není to vidět jen na již vcelku vysokých teplotách a probouzející se přírodě, ale i na tom, že na mě v posledních dvou týdnech obrovskou silou zaútočila neodbytná touha vyrazit ven, pryč z města, daleko od civilizace. A to je přesně ten správný čas na zahájení nové turistické sezóny. Po důkladném plánovaní jsem ji otevřel dne 12. března 2007 celodenní výpravou do okolí Brna a Bílovic nad Svitavou.
Je neděle ráno, sluníčko už dávno svítí, ale mně se kupodivu nechce moc vstávat. Ale když si uvědomím, že nastal den, kdy konečně mohu zase po zimě vyrazit vstříc novým tuláckým zážitkům, je únava ta tam. Rychle překontroluji zda mám v batohu vše důležité, na internetu zkontroluji místní spoje a vyrážím z kolejí na Kounicově ulici v Brně za dobrodružstvím. Mým prvním úkolem je teď dostat se na okraj velkoměsta. Využívám tedy postupně trolejbus, šalinu i autobus a v krásný čas za deset minut deset již stojím na zástavce Velká Klajdovka u turistického rozcestníku a studuji kam mám směrovat své počáteční kroky.
V deset hodin už se kochám na vyhlídce u stejnojmenného hotelu. Dole pode mou se, kam až oko dohlédne, rozkládá mraveniště moravské metropole a nad ním se vznáší mírný mlžný opar, který kazí můj plán pořídit nějaké hezké fotky. Na památku startu turistického roku se alespoň nechávám kolemjdoucími zvěčnit s vlajkou našeho Klubu sběratelů turistických suvenýrů. A pak už hurá do přírody.
Nořím se tedy do lesa a zvolna stoupám na vrchol jménem Hády (424 m), podle kterého se jmenuje i známé brněnské rádio a jehož úbočí hyzdí obrovské vápencové lomy. Trvá to jen pár minut a už stojím přímo pod dominantou širokého okolí, kterou je mohutný telekomunikační vysílač. Odsud pokračuji asi 3 km po žluté značce na další vrchol s názvem Nad Šumberou (435 m). Cesta vede po hranicích národní přírodní rezervace Hádecká planina, která je známá výskytem vzácné květeny, ale na její obdivování si musím ještě pár týdnů počkat. Zatím se i zde okolní příroda zatím spíše připravuje na jaro.
Nejsem jediný, koho krásné počasí vyhnalo pryč z města, a tak potkávám nejen hodně pejskařů, ale i první turisty a cyklisty. Asi ve tři čtvrtě na jedenáct přicházím na vyhlídku Šumberu a nechávám se fotit u památníku básníka S. K. Neumanna. Dál bych chtěl pokračovat na Obřanský hrad, ale mapa vyhrožuje prudkým klesáním a ty i spoluturisty jsem varován, že cesta tam není zrovna kvalitní. V lese je skutečně hodně mokro a boty mám už teď docela zablácené. Těžko se rozhoduji, zda to tedy mám riskovat. Nakonec mě přesvědčí to, že bych nešel sám, protože čtyři holky, se kterými jsem se u vyhlídky sešel, mají stejné plány. V nejhorším případě tedy budu mít jištění.
Po krátkém odpočinku tedy vyrážíme. Hned ze začátku však nastává menší komplikace se ztrátou teď už modré turistické značky. Nakonec však zjišťujeme, že asi v půlkilometrovém úseku je cesta značena pouze v protisměru. Během dne se s tím setkávám ještě asi dvakrát, ale nikdy jsem nezabloudil. Cesta je plná spadaného listí ještě od podzimu a skutečně celkem prudce klesá. Zatím je však vše v rozumných mezích. Náhle však přichází nečekané překvapení. Kolmo na naši cestu se po vrstevnici buduje nová lesní svážnice a sešup na ní a pod ní je skutečně strmý i pro otrlého turistu. Dolů vede úzký improvizovaný sešup, a tak využívám nabídky holek a nechávám se raději jistit za batoh. Jedná se jen o pár metrů, takže jsme to slezli úplně bez problémů. Pak už je cesta zase širší a schůdnější, i když stále dost prudká. Vyrážím dopředu v pozici průzkumné jednotky a po chvíli za sebou slyším nějaký hluk a smích. Otočím se a holky jedou dolů po zadních partiích. Nicméně jsme všichni společně úspěšně došli až k Obřanskému hradu, tedy přesněji řečeno k polozapomenutým rozvalinám, které z něho zbyly. Patrná jsou torza několika zdí a také skoro zasypaný příkop. Samozřejmě jsme využili, že majitelé momentálně byli asi někde na válečném tažení, a tak jsme si hrad na chvíli přivlastnili a vzájemně se fotografovali jako hradní páni. Poté jsme se opět strmou cestou vydali dolů k železniční trati. Zde jsem se se svými průvodkyněmi rozloučil, protože naše další plány byly už různé.
Zašel jsem se podívat na železniční most přes Svitavu a k portálu tunelu. Vlak zrovna žádný nejel, a tak to vše působilo docela opuštěně. Chvilku jsem se pokochal okolím a pak jsem se vnořil do úzkého Těsnohlídkova údolí. Cesta měla být značena žlutě, ale zřejmě zde hodně šetřili barvou, protože jsem se často po stromech díval opravdu marně. Nebylo však kde se ztratit. Rozblácená pěšina se úzce zařezávala mezi zalesněné svahy a vedla těsně kolem potoka. Občas tak připomínala spíš mokřad a asi šestkrát jsem se musel po kamenech dostávat přes vodu na druhou stranu. Bylo to docela dobrodružné a vyžadovalo to špetku zručnosti. Zdravý člověk by potok lehce přeskočil, ale já to ale tak jednoduché neměl. Naštěstí jsem vše zvládnul, a tak jsem vodu z bot vylívat nemusel. Přesto jsem byl rád, když jsem později došel na lepší cestu, která měla zpevněný povrch kvůli průjezdu lesácké techniky. Jen mě mrzí, že jsem při všem tom soustředění na cestu trestuhodně minul památník Rudolfa Těsnohlídka. Byl trochu bokem a já si nevšiml odbočky. Ale myslím, že jsem se v tyto končiny nezatoulal naposled, a tak to příště určitě napravím.
Cesta Těsnohlídkovým údolím byla hodně ponurá a zdála se nekonečná. Ani jsem nepotkal žádného dalšího dobrodruha, a tak jsem byl moc rád, když se mírném táhlém stoupání na obzoru konečně objevila chaloupka. Byla to hájenka Josefa Ressela, lesníka, technika a vynálezce lodního šroubu. Vypadala romanticky a působila skutečně jak z pohádky. Při výstupu k ní jsem však nejprve ještě zabočil na dno údolí, kde prýštil ze skalky pramen pojmenovaný po krajináři Stanislavu Lolkovi. Nechal jsem se u něho opět vyfotit turisty příchozími z opačného směru. Byli to manželé ve středním věku a živě se zajímali o vlajku našeho klubu a o jeho činnost. Neváhal jsem tedy a jako správný člen jsem udělal menší propagaci a předal adresu webových stránek. Od studánky moje další kroky pokračovaly k památníku Josefa Ressela a pak již kolem zmiňované hájenky.
Zde jsem si krátce odpočinul a pokochal se krásnou přírodou. Místní lesy jsou pod vzornou správou brněnské Mendlovy univerzity a je zde opravdu krásně. Ani jsem se tedy nedivil tomu, že tato místa inspirovala k tvorbě četné naše malíře i literáty. Pak jsem pokračoval opět lesní pěšinou tentokrát zelené značky do Bílovic nad Svitavou. Sluníčko krásně hřálo i tady v údolí a ve vzduchu byla zřetelně cítit vůně jara. Už jsem nešel sám, neboť se zlepšením kvality cesty se znovu zvýšil i počet turistů. A komu se nechtělo jít přímo lesem, mohl využít široké štěrkové cesty vedoucí od hájovny po protějším břehu Kuního potoka. Já jsem však jako správný dobrodruh pochopitelně zůstal v lese. Bylo to moudré rozhodnutí, neboť jinak bych neviděl památník prvního vánočního stromu republiky, ani místo, kde Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli nalezl odložené miminko, malou Lidušku, na jejíž počest právě založil tradici městských vánočních stromků.
Pak moje cesta pokračovala kolem romantického jezírka, které dokonce hlídal vodník, k pramenu Leoše Janáčka. Odsud to už bylo jen co by kamenem dohodil k myslivně Lišky Bystroušky na okraji Bílovic. Zde moje opravdové turistické putování končilo, alespoň tedy v tom smyslu, že jsem byl již zpět v civilizaci. Spolu s tím se o slovo přihlásil i zatím poněkud opomíjený žaludek, a tak jsem zamířil do blízké restaurace Sokolovna na pořádný oběd. Pod něm přede mnou byl ještě jeden malý úkol – sehnat místní turistickou známku, kterou měli prodávat v nějaké Chaloupce u komína. Na rozcestnících se mi však žádnou směrovku s tímto nápisem nedařilo objevit, a tak mi nezbylo nic jiného, než se zkrátka doptat. Byl jsem úspěšný asi na třetí pokus, výsledek mě však moc nepotěšil. Prodejní místo se nacházelo na úplně opačném konci Bílovic na vrcholu obrovského kopce. Ještě jsem si přímo naproti sokolovně prohlédl slavnou vilu S. K. Neumanna s jeho dalším památníkem a vydal se opět na cestu. Sice už mě trochu pobolívaly unavené nohy, ale co se dalo dělat. Pod vrcholem kopce na mě však čekalo příjemné překvapení. Chaloupka u Komína vypadala moc hezky a v podtitulu názvu stálo Restaurace dobré pohody. Skoro jsem litoval oběda v sokolovně, ale vrchní mi řekl, že zde má jen drobné občerstvení a nevaří. Dobrá pohoda tam ale skutečně vládla, turistickou známku měl také, a tak jsem se spokojeně vydal zase zpátky dolů.
Cesta z kopce však již k pohodě měla hodně daleko. Opět byla strmá a navíc vedla po kostkách. V duchu jsem si nadával, že jsem nešel po stejné jako nahoru, ale vracet se mi už nechtělo. Postupně mě docela rozbolela levá noha, a tak se necelé dva kilometry k vlakovému nádraží, odkud jsem odjel zpět do Brna, staly malým peklem. Začal jsem tušit průšvih, který se bohužel večer po návratu ukázal jako realita. Pravděpodobně při slézání strmých svahů nad a pod Obřanským hradem jsem si natáhl stehenní sval. Něco podobného se mi stalo asi před deseti lety na šumavském Boubíně, ale od té doby znovu až dnes. Tenkrát bolest přešla asi po dvou dnech a dalo se s tím celkem bez problémů chodit. Nyní je bohužel situace o dost horší, dnes je už úterý a já stále hrozně kulhám a při každém kroku mě noha bolí jako čert. Ale myslím, že mi to patří, protože jsem se znovu nepoučil, abych po zimě nejprve absolvoval nějakou kratší a méně náročnou trasu. Tak snad příště.
Zahájení turistické sezóny tak posléze získalo poněkud trpkou příchuť, nicméně za ty zážitky a krásný den strávený uprostřed přírody to rozhodně stálo. Pevně doufám, že bude co nejdříve všechno v pořádku, protože mám již naplánované další výpravy, na které se moc těším.
Mountainer 12.3.2007