Za ohnivými draky 2006
1. výprava:
Milešovka
Časový a místní iterinář
Datum: 6. 8. 2006
Start: Teplice – vlakové nádraží 7:41 h
Cíl: Teplice – vlakové nádraží 16:30 h
Počet km pěšky: 18 (přibližně)
Trasa:
Teplice – Bořislav (vlaková zastávka) – Bořislav – Bílka – Milešovka – Bílka – Bořislav – Bořislav (vlaková zastávka) – Bořislav – Bořislav (vlaková zastávka) – Sabatetův potok – Bořislav (vlaková zastávka) – Teplice
Úvodní slovo:
Týden utíkal jako voda, kvapem se blížila neděle – jediný den, kdy se z lázní dá udělat poctivá celodenní výprava – a mě se v hlavě začal rodit hodně šílený turistický nápad. Teplice sice leží pod Krušnými horami, ale není to odsud daleko ani do Českého středohoří, jehož mysticky vypadající sopečné kužely neodbytně lákají nebohé turisty na své vrcholy. Nemusel jsem je vidět ani v reálu, stačila pouhá mapa a byl jsem v pasti vrstevnic a turistických značek. Boj byl krátký a jednoznačný, podlehl jsem velmi rychle. V průběhu týdne se navíc konečně umoudřilo i počasí, vedra byla již definitivně za námi a venku byly příjemné obyčejné letní dny. Na víkend sice rosničky hlásily pro změnu pořád dokola déšť, ale já už nechtěl couvnout zpět. Plán na neděli byl jasný – dobýt nejvyšší horu Českého Středohoří – Milešovku.
Zpráva z výpravy:
Nadešel soudný den. Ranní obloha vypadala všelijak, jenom ne dobře. Mnoho se z ní ale vyčíst nedalo, byla tu reálná šance, že se ještě vyčasí, ale na druhou stranu byla stejně velká pravděpodobnost, že bychom mohli zmoknout do morku kostí. Protože se však opravdu nerad vzdávám ještě před bojem, vydali jsme se s Jirkou na teplické vlakové nádraží. Cestou z nebe spadlo několik drobných kapek, ale mám to nevadilo, naordinovali jsme si optimismus. Snídaně v lázních se tentokrát nekonala, neboť byla na turistické poměru značně pozdě. Museli jsme tak vzít za vděk předraženou řízkovou bagetou z marketu, která nakonec nebyla tak špatná.
V 7:41 h jsme vyjeli vlakem směrem na Lovosice. Cestou jsme se mohli kochat pohledem na teplický vrch Doubravka (393 m), nejsevernější výspu Českého středohoří se zbytky starého hradu a nefunkční restaurací na vrcholu. I tam jsme původně chtěli některý den vydat, ale pak se naše cíle obrátili vstříc vyšším kopcům a náročnějším výzvám.
Já jsem se cestou díval ale spíše na druhou stranu do míst, kde se měl tyčit cíl naší dnešní výpravy. Místo Milešovky jsem však viděl jen mračna nízké oblačnosti a začínal jsem tušit problémy. Když jsme asi v 8:20 h vystoupili na zastávce Bořislav, nebyla situace o nic lepší, ba naopak, drobně pršelo. Čekalo nás na vzdálenosti 5,5 km neuvěřitelné převýšení z 320 m n. m. na vrchol Milešovky, který měří 857 m. Začalo pršet o dost více, ale my jsme pořád doufali, že bude lépe, neboť cesta v trvalém dešti by byla krajně nepříjemná. Jirka jako již tradičně zapomněl ve vlaku míč, ale naštěstí jsme měli v zásobě Píseň do nepohody, a tak jsme si ji pobrukovali. Potravinových zásob tentokrát byl dostatek, takže psi v ohrožení nebyli.
Nejprve jsme se vydali nahoru do Bořislavi, přešli jsme hlavní silnici Teplice – Lovosice a pokračovali kolem chatové osady do Bílky. Zde jsme míjeli kapli postavenou v roce 2000 v moderním a trochu extravagantním slohu. Dál naše cesta vedla po štěrkové silnici, kterou lemovaly zbytky jakýchsi betonových sloupů neurčitého smyslu a použití, až ke spodní stanici nákladové lanovky, kde jsme přešli na úzkou lesní pěšinu a pokračovali přes mnohé kořeny a občasné kameny již docela strmě vzhůru. Naštěstí déšť již ustal, a tak nás jen občas skropila sprška vody z větví stromů. Chvílemi jsme se prodírali nízkou oblačností a viditelnost byla sotva na pár metrů. Vypadalo to i celkem strašidelně, bývali bychom se ani nedivili, kdybychom překročili bludný kořen nebo kdyby se za další zatáčkou objevil třeba hejkal. Za chvíli jsme skutečně nebyli sami, po cestě si to za námi vykračovala malá černá kočka s bílými tlapkami. Pod vlivem předchozích myšlenek mě napadlo, jestli to náhodou není zakletá princezna, ale asi nebyla, protože neměla korunku.
Přesto nás hodně překvapilo, když vytrvale kráčela za námi přímo po turistické cestě. Bylo to příjemné zpestření naší cesty. Horší to znovu začalo být s počasím, buď jsme se dostali přímo do nízké oblačnosti nebo teď skutečně začalo pršet. Nedalo se to dost dobře určit, a tak jsme byli docela rádi, když se zakrátko po levici objevila zavřená rozhledna a po chvíli i turistická chata s bufetem. Její interiér byl stylově vyzdoben starými pohlednicemi z okolí a také maketami zbraní. V době našeho příchodu byla vylidněná, ale již krátce po té se sem začali trousit další turisté a po chvíli přišla i celkem velká skupinka družných trampů ve vojenském oblečení. Docela dobře jsme si pokecali. Měli jsme s Jirkou celkem štěstí, že jsme si koupili turistické známky hned po našem příchodu, protože později po nájezdu dalších zájemců došly. Jelikož byla zima, tak jsme si dali na zahřátí horký čaj a Jirka ze stejného důvodu přidal ještě turisticky vhodný nápoj. Asi půlhodiny jsme zde ještě pobyli, ale hodně nás mrzelo, že slibovaný překrásný výhled zakrývala hustá mlha, a tak jsme z obavy před obětovným zhoršení počasí raději vydali zpět dolů.
Asi sto metrů pod vrcholem jsem si uvědomil, že opět nenesu upomínkový kámen, který jsem si chtěl dát do pokoje do vitríny k ostatním. V posledních letech jsem na to takhle zapomněl již po několikáté a začíná se z toho pomalu stávat tradice. Protože jsme ještě nesklesali příliš, rozhodl jsem se pro návrat. Na vrcholu jsme si pak alespoň ještě vzájemně udělali fotografie u rozcestníku a pak jsme se už opravdu vydali zpět do Bořislavi. Počasí se naštěstí nezhoršilo, a tak cesta uběhla vcelku příjemně a zdála se nám až překvapivě krátká. Když jsme si v Bílce dokumentovali novodobou kapli, zjistili jsme, že naše černá kočka šla za námi i celou cestu dolů. Bylo to neuvěřitelné. Nakonec nám ještě nepříliš ochotně zapózovala před objektivem a pomalým krokem se vydala znovu nahoru na Milešovku. Něco podobného jsem se nikde neviděl. Když jsem se nahoře na chata ze srandy ptal, jestli nechtějí příplatek za průvodce, řekli, že není od nich a jen občas se tam objeví.
Cestou k vlakové zastávce nás došla ona skupinka turistů, s kterými jsme se nahoře bavili, a řekli nám, že za chvíli jede vlak. To nás potěšilo, protože jsme výstup i sestup jsme proti předpokladům zvládli velice rychle a já měl zjištěné vlaky, co jedou až o hodně později. Teprve po příchodu na zástavku, kde se od nás ta skupinka ještě nechala hromadně vyfotografovat, jsme se od nich dozvěděli, že jedou na Lovosice, které jsou opačným směrem. Protože trať je pouze jednokolejná, náš vlak jel až o hodně později. Rozhodli jsme se tedy pro opětovný návrat nahoru do Bořislavi, kde jsme si v restauraci, příhodně nazvané Pod Milešovkou, dali k obědu uzené, knedlík, zelí za velmi příznivou cenu. Zbylo nám však ještě hodně času, a tak jsme se vydali ještě pěšky po silnici směrem na Vrahožily. Po sestupu na dno údolí pod vesnicí jsme přešli Sabaterův potok a za stálého mírného deště jsme ještě vyšli na protější kopec. V tu chvíli, jakoby se příroda na chvíli umoudřila, se mraky celý den zakrývající Milešovku na chvíli rozestoupily a my jsme si konečně mohly udělat fotografie s naším čerstvě dobytým vrcholem v pozadí. Pak už jsme se vrátili zpátky na zástavku a odjeli jsme vlakem do Teplic.