Za posledními Krušnohorci 2006

1. výprava:

Bouřňák - Moldava

Časový a místní iterinář

Datum:             30. 7. 2006

Start:                           Teplice – autobusové nádraží                 8:55 h

Cíl:                              Teplice – Benešovo nám.                                17:45 h

Počet km pěšky:          18 (přibližně)

Trasa:

Teplice – Nové Město – Bouřnák – Nové Město – Vrch tří pánů – Strážní stezka – Nová Ves – Pastviny – Moldava – Moldava (hranice) – Dubí – Teplice

Úvodní slovo:

Původně mě velice zarmoutilo, když jsem se od pojišťovny dozvěděl, že letos nemohu jet na lázeňský pobyt do svých domovských Janských Lázní v Krkonoších. Musel jsem vzít za vděk Teplicemi v Čechách, kam jsem jezdil na léčení každoročně po celé dětství. S Pravidly a nařízeními se dá těžko něco dělat, a tak jsem začal hledat na této nucené změně něco pozitivního. A nakonec mi to dalo méně práce, než jsem původně předpokládal.

Vždyť Teplice leží přímo pod Krušnými horami, které znám zatím jen zprostředkovaně a zdálky. Jako malý kluk jsem  se na ně mohl jen toužebně dívat, protože z dětských lázní mě pochopitelně nikam nepustili, a již tehdy mě mrzelo, že nemohu jít nahoru na kopce. Inu, teď již dozrál ten správný čas. A tak hurá za posledními Krušnohorci a vpřed za suvenýry!

Můj počáteční elán zprvu trochu zchladilo počasí (jak ironické). Ve všední dny se z lázní bohužel na žádnou túru vyrazit nedá, neboť léčebné procedury končí až po obědě, a tak je již málo času. Navíc se celý týden pohybovaly teploty hodně vysoko nad 30°C a v tak horkém počasí nevyráží na kopce ani Mountainer, protože opravdu nechce skončit někde jak leklá ryba. Ani sobota však nakonec nebyla příhodná, protože jsem ještě dopoledne měl nějakou tu vodoléčbu. Přesto jsem to už nevydržel a naplánoval jsem si alespoň odpolední výlet i navzdory předpovědi meteorologů, kteří slibovali déšť. Od rána bylo obloha jak vymetená, ale než jsem po obědě stačil dojít od lázní na autobusové nádraží (cca 1,5 km), začalo pršet. Byl jsem pochopitelně docela naštvaný, že během roku předpověď mnohokrát vůbec nevyjde, ale zrovna dnes se rosničkáři jak natruc musí trefit. Nevzdal jsem se hned, chvíli jsem mokl a díval se na oblohu, jestli to nebude jenom přeháňka. Odpověď přišla rychle, déšť zesílil takovým způsobem, že jsem skoro mohl ždímat triko, a tak  mi nezbylo než rychle sprintovat zpátky domů. Nakonec prudce pršelo asi hodinu. A pak už nemělo cenu se někam vydávat.

Celkem pochopitelně už jsem byl docela naštvaný. Ale rozhodně nebudu kapitulovat. To nikdy! Hned na druhý den, na neděli 30. 6. 2006, jsem si naplánoval poslední celodenní výpravu, i když předpověď byla znovu docela nevyzpytatelná. V Krkonoších by tento fakt nehrál žádnou podstatnou roli, protože tam bych si dobré počasí předem objednal u kamaráda Krakonoše, ale tady je to trochu problém – zatím jsem totiž nepřišel to, který jeho kolega vládne zde v Krušných horách. K účasti na výpravě se mi podařilo přesvědčit i svého spolubydlícího z lázní, asi 40tiletého policistu Jirku z jižní Moravy, aby šel se mnou, protože mu již také docela lezla krkem neustálá nečinnost.

Zpráva z výpravy:

Ranní obloha slibovala polojasno, což nebylo špatné, a tak jsme hned po snídani vyrazili na autobusové nádraží, odkud nám jel před devátou hodinou bus. Na můj vkus to bylo sice trochu pozdě, ale nedalo se nic dělat, protože dříve opravdu nic nejelo a my jsme se nějak potřebovali dostat pryč z tohoto nemalého a celkem nevábného města, přeci ještě trochu blíž k těm kopečkům.

Cesta však nebyla tak nudná, jak jsem zprvu očekával. Až mi někdo zase řekne větu: „Vrať se do hrobu!“, už budu vědět kam se vydat a ten člověk se asi bude hodně divit, že mé kroky nezamíří na hřbitov. Nás autobus totiž nejprve projel celkem normální podhorskou vesnicí Košťany, ale při čtení názvu té následující jsem si raději protřel obě oči, abych měl jistotu, že mě skutečně nešálí zrak. Na ceduli totiž bylo napsáno „HROB“. Inu skutečně nevím, jestli bych právě tady chtěl bydlet, část baráků byla totiž ve stavu, který já označuji termínem „udržováno v neustálém chátrání“. Zkuste si tipnout, co je významnou místní historickou památkou … Nevíte? Překvapivě je to zřícenina místního kostela. A nedělám si srandu.

I další vesnice měly docela zajímavé názvy, připadalo mi, že jsme na těch několika kilometrech projeli velkou část republiky – nu, posuďte sami … míjeli jsme Střelnou (pokud vím, jeden z beskydských hraničních přechodů na Slovensko), projeli jsme Mikulov (už jsme evidentně až na jižní Moravě) a vystoupili jsme na rozcestí pod vesničkou Nové Město, přičemž je zajímavé, že oproti svým kolegům v jiných částech naší vlasti nemá v názvu žádný dodatek (pod Smrkem, nad Metují, na Moravě, apod.).

Cestou z Mikulova navíc bylo opravdu čím se kochat. Silnice totiž začala prudce stoupat v mnohých serpentinách. Nejen výhledy do okolí byly opravdu pěkné. Překvapil mě hodně kvalitní povrch silnice, který se mohl rovnat úplně nové dálnici, na to skutečně nejsem v podobných výškách zvyklý. Litoval jsem, že nejedu na kole, neboť jsem i v tomto prudkém stoupání míjeli několik cyklistů a cesta mi profilu připomínala vrchařské prémie nedávno dojeté Tour de France aplikované na místní poměry. Škoda, škoda, ten asi 6 km úsek představoval hezkou výzvu.

Ale zpět do reality. Krátce po absolvování tohoto stoupání nás autobus vysypal na turistickém rozcestí Nové Město – transformátor ve výšce cca 800 m n. m. Odtud jsme po modré turistické značce vystoupali na jeden z nejznámějších vrcholů Flajské hornatiny, 869 m vysoký Bouřnák. Na jeho vrcholu se nachází lyžařský areál, hotel, restaurace a chata Karla Lima. Turistickou známku však bohužel neměli, a tak na svoji první krušnohorskou musím i dál čekat. Alespoň že jsem od správcové bez problému získal razítko jako důkaz. Nálepkou na tento neúspěch měl být alespoň výhled na Mosteckou pánev a České středohoří, ale ani z něj mnoho nebylo, protože nad údolím vysel podivný mlžný opar. A tak jsem jen nechal od svého parťáka zdokumentovat u vrcholového rozcestníku a raději jsme oba pokračovali dál.

Čekal nás sestup do Nového Města, který byl sice v mapě žlutou značkou (obvykle pouze spojka turistických cest, kterou bývá i problém najít), zde však vedla přímo po zásobovací asfaltové silnici. Podle mého původního plánu jsme měli dále pokračovat po silnicích druhé a třetí třídy do asi 7 km vzdálené vesničky Moldava, kam jsem chtěl podívat. Ve svém itineráři jsem však měl u tohoto bodu dodatek „změna vyhrazena v závislosti na počasí a místním turistickém značení“. Jelikož počasí bylo skoro ideální a rozcestníky nabízeli mnoho zajímavějších alternativ, velice rád jsem plány změnil. A tak jsme se z Nového Města vydali na nakonec hodně dlouhou, ale celkem pohodovou hřebenovku. Střídavě jsme klesali a stoupali, ale nijak výrazně neboť jsme se celou dobu nacházeli vlastně jen mírně zvlněné náhorní plošině s výškovými rozdíly do 100 m.

O další zajímavé ale i tak rozhodně nebyla nouze. Až jsem byl překvapený jejich množstvím. Nejprve jsme procházeli v těsné blízkosti tří větrných elektráren a mohli jsme si je tudíž trochu lépe prohlédnout. Nedlouho poté jsme přešli první nevýznamný vrchol a pak následovaly významnější Vrch tří pánů (874 m) a Strážní stezka (842 m). Na první z nich jsme šli po celkem frekventované stezce, soudě podle toho, že nás míjelo celkem dost turistů i cyklistů, bohužel převážně německé národnosti. Na vrcholu se však cesta rozdělovala a ač jsme i dál pokračovali po červené značce, značně změnila svůj charakter, když se z široké vyjeté skoro štěrkové cesty, stala jen úzká pěšinka, kterou se často ztrácela ve vysoké a místy jakoby podivně učesané trávě.

Výprava tudíž nabírala na dobrodružnosti, což jsme velice uvítal. Čekala nás vskutku nečekaná překvapení. Nejprve jsme po celkem dlouhém klesání objevili na pokraji úplně normálního zakrslého lesa jeden jediný uschlý a exhalacemi zřejmě spálený strom, který svým tvarem a vzhledem věrně připomínal frňákovník z filmové pohádky Tři veteráni. Nemohl jsem nepožádat svého parťáka o fotodokumentaci, při níž se velmi obětoval, neboť se nechtěně prošel místním mokřadem, když couval, abych se mu vešel do záběru. Další úsek cesty byl ale neméně zajímavý. Asi půl kilometru pod frňákovníkem cesta totiž končila přímo ve Flájském potoce. Cesta přes něj – přeskákej po kamenech nebo přebroď. Lávka? Neznáme … I když v minulých dnech bylo velké sucho, měl potok celkem hodně vody na to, abych jeho přechod mohl zvládnout bez brodění. Jirka však překvapivě přišel s návrhem, že mě vezme na záda a přejde ho po malých kamenech. A tak se stal mým nosičem.

Na druhém břehu se odnikud najednou zjevil cyklista na horském kole. Kde se vzal opravdu nechápu, neboť kromě té naší cesty tam žádná jiná viditelná nebyla. Má domněnka se posléze skutečně potvrdila, když se s námi do řeči. Informativně si projížděl trasu cyklomaratonu, který se tudy má jet asi za měsíc a právě zde se mu cesta úplně ztratila ve vysoké trávě. Naše cesty se zde na chvíli spojily, a tak jsme na chvíli měli společnost. Asi po 150 m nás čekalo další překvapení. Pěšina se totiž se totiž opět vracela na druhý břeh potoka! A to po dlouhém dřevěném mírně houpavém můstku!

Zanedlouho jsme došli na křižovatkou se silnicí třetí třídy a zároveň rozcestí s velice trefným názvem „Nová Ves (zaniklá obec)“. Kuriózní navíc bylo, že jedinou památkou po nějaké civilizaci byly dva drátěné ohradníky. Popravdě řečeno, čekal jsem polorozpadlé domy nebo alespoň jejich základy, ale kdepak, nic jiného tu nebylo. Právě tady se také rozešly naše cesty s cyklistou, a tak jsme zůstali zase jen dva. Přitom právě teď bychom bývali nějakou společnost velmi rádi uvítali. Čekal nás totiž nejnudnější úsek celého dne – cca 4 km po asfaltu dvou skoro zapomenutých silnicích třetí třídy, kde projede auto jednou za hodinu. Asi v polovině cesty jsme tak spíše pro zpestření udělali na mezi improvizovanou zastávku na oběd. Jirka si dal nějakou sezamovou sušenku a já svoji oblíbenou slovenskou horalku, kterou nosím v potravinové zásobě skoro vždy. Větší problém jsme však začali mít s pitím, jehož 3,5 l zásoba se začínala povážlivě tenčit, což ve dvě odpoledne byl docela problém, když vezmu v potaz, že celý den bylo i v těchto nadmořských výškách celkem horko. Podle úplně původního plánu, který však vzal za své již po sestupu z Bouřňáku, jsme měli asi tak ve třináct hodin být v Moldavě a plnit v místní „restauraci“ Žrací turistiku.

Po obědě jsme pokračovali dál ve svém celkem nudném pochodu. Zanedlouho jsme došli až na křižovatku, kde směrem vlevo odbočovala silnice vedoucí k vodní nádrži Fláje. Ta slouží jako jedna za zásobáren pitné vody pro Teplicko a Mostecko a je jedinou pilířovou přehradou u nás. Kdybychom bývali měli více času, rád bych se také podíval a třeba budu ještě příležitost, pro zatím jsem se musel spokojit s pohledem ze vzdálenosti asi 3 km.

Asfaltku jsme opustili až těsně pod vrchem s názvem Nad křížkem (857 m), kde jsme pokračovali rovně po štěrkové cestě, zatímco auta byla nucena zabočit prudce vpravo. Nyní jsem se ocitli v otevřené krajině bez lesů i stromů, které nás až doposud provázely prakticky celou dobu. Neviděli jsme nic než otevřené vysokohorské pastviny. Nebyli jsme však za tuto změnu nijak moc rádi, neboť se do nás začalo celkem nepříjemně opírat slunce. Mohli jsme si skoro připadat jako objevitelé neznámých končin, neboť nyní jsme chvíli nešli po žádné turistické značce a byli jsme odkázáni jen na nepodrobnou mapu a své orientační schopnosti. Výprava tedy po nudném úseku získala zpět dobrodružnější nádech a navíc i zde čekalo nejedno zajímavé překvapení. Ještě než jsme začali celkem prudce klesat, všiml si Jirka nalevo neobvykle malého ohradníku. Zřejmě to byla „samotka“, neboť více než jeden kus dobytka by se tam vešel jen těžko.

Pak jsem objevil pro změnu já pod kopcem vpravo malý rybníček, který z té výšky vypadal jak vystřižený z nějaké pohádky. Po chvíli jsme došli ke zřícenině jakési haciendy. Byla už dobře z poloviny prorostlá vegetací a vypadala jako sídlo místních loupeživých rytířů. Ti ale naštěstí byli v tuto dobu zřejmě někde pryč na výpravě za kořistí. Na druhé straně jejich sídla na nás doslova vybafnul turistický rozcestník, a tak jsme po poradě s ním dále pokračovali po žluté značce. I když na místě možná byly i pochybnosti o bludných kamenech a kořenech. Šli jsme totiž asi půl kilometru po panelové cestě, která začínala nikde a končila tamtéž. Navíc jsme nedaleko od ní objevili další zajímavou stavbu. Zbytek kovové konstrukce zřejmě po nějakém fóliovníku. Navíc mě trochu mátlo, že jsme měli jít po značené cestě, ale značku jsme už asi kilometr ani jednu nepotkali. Podle mapy i mého logického odhadu jsme však i tak směr měli správný.

Opět jsme docela ztráceli výšku a najednou se napravo od nás objevil ten rybníček, na který jsem se před tím díval seshora. Zdaleka teď už nevypadal tak hezky, ale jak jsme zjistili, vlevo je ještě jeden, který před tím vidět vůbec nebyl. Potěšilo mě to, neboť jsem si podle toho mohl při konfrontaci s mapou potvrdit, že jsem neudělal chybu a jdeme stále správně. Trochu mě již totiž začaly hryzat pochybnosti. Logicky jsme shůry totiž už dávno měli vidět cíl naší cesty – vesničku Moldavu. Panelová cesta skončila a její pokračovaní bylo viditelně jen dosti matně. Jedinou přesvědčivou známkou  civilizace tak zůstávaly pouze tři stožáry větrné elektrárny vysoko a daleko naproti v Německu.

Dávku klidu do duše mi vnesl až turistický ukazatel na skoro osamělém stromě. Byl vskutku kuriózní, ale vzhledem k dnešním zkušenostem, už se nějaký normální snad ani čekal nedal. Měl žlutou značku, ukazoval dál ve směru naší cesty a stálo na něm. „Držte se vyjetých kolejí 1 km“. To mě opravdu skoro položilo na kolena a musel jsem to zadokumentovat, i navzdory tomu, že to byl již poslední snímek na filmu, který jsem s sebou vzal jen k dofocení, a nový na výměnu jsem neměl. Poučeni jsme pokračovali dál. Dobrodružstvím tímto ale zdaleka nebyl konec. Zanedlouho nás čekal další brod přes potok nebo spíše strouhu. Tentokrát se to sice obešlo bez nošení na zádech, ale nebýt Jirky tak bych si zcela jistě musel namočit boty.

Pak jsme opět začali celkem prudce stoupat po úbočí vrchu Bojiště (823 m). Cesta byla nejprve dobře viditelná, poté se však začala skoro úplně ztrácet. Do zad nám navíc teď opravdu nepříjemně pralo slunce. Podle mapy i logiky jsme měli být asi půl kilometru od Moldavy. Stáli jsme na vrchu, kam nás zatím cesta dovedla, ale po civilizaci stále nikde ani památky. Takhle skrytou vesnici jsem skutečně ještě v životě neviděl. Trochu mě začínala hlodat nejistota, ale věděl jsem, že jsem žádnou chybu neudělal, a tak jsem nezmatkoval. Po ztrácející se cestě jsme s Jirkou začali sestupovat a jakoby obcházet kopec. Asi po stech metrech jsme vlevo od nás o mnoho desítek metrů níž uviděli vrchol kostelní věže a já si mohl definitivně oddychnout. Ještě několik dlouhých minut však nebylo nic jiného vidět. Až poté se konečně začalo před našimi zraky otevírat velmi úzké a hluboké údolí, kam jsme sestupovali. Postupně se objevovali i další domy, které však zprvu vypadaly docela podivně. Vymlácená okna a staré oprýskané zdi. Naše cesta navíc se navíc stáčela přímo kolem starého hřbitova. I Jirka, který má jako policista myslím hodně pro strach uděláno, říkal, že by tady nechtěl být za soumraku nebo za bouřky.

Až po úplném sestoupení do vesnice jsme si konečně mohli opět připadat jako v civilizaci a v současnosti. Oba jsme se shodli na tom, že se dnešní výlet skutečně vydařil a já jsem byl velice rád, že jsem původní trasu úplně změnil a značně prodloužil. Takhle zajímavou výpravu jsem nezažil už hodně dlouho. Potěšil mě i počet absolvovaných pěších kilometrů, který zastavil na zhruba 18ti.

V Moldavě jsme pak sice nasedli na autobus, ale ujeli jsme v něm jen asi 2 km na křižovatku se silnicí vedoucí od Nového Města. Odtud jsme seběhli necelý kilometr z kopce dolů na hraniční přechod  Moldava – Neurhefeld. Ani zde nechyběli vietnamští stánkaři se svým širokým sortimentem výrobků pochybné kvality za podivné ceny. Jednu výhodu to však po nás mělo – mohli jsme si totiž koupit pitivo, které nám už delší dobu chybělo, a to laciněji než v Teplicích. Žízeň jsme tedy v pohodě uhasili a co se týče hladu, opět přišly k chuti horalky. Místní improvizovaná asijská restaurace skutečně nevzbuzovala velkou důvěru a navíc jsme měli po návratu do lázní jistotu kvalitní teplé večeře.

Takřka celý den jsme se mohli dívat i na německé území a pochybovali jsme se kousek od hranic. Teď, když jsme byli přímo u přechodu, neodolal jsem si zpestřit konec výpravy malým výletem do zahraničí. Prošel jsem tedy celnici, udělal ještě asi tři kroky a zase jsem se vrátil do České republiky. Německý celník do mě koukal celkem zmateně a český tam myslím vůbec nebyl. Jirka zůstal pro jistotu raději u nás a nadšeně mě vítal zpět z daleké výpravy do ciziny.

Pak jsme si už jen zašli koupit jízdenky na místní lokálku, která zde dnes má svoji konečnou stanici, i když v minulosti jezdila až do Moldavy a přes druhý místní přechod i dál k sousedům, a odjeli jsme do Dubí. Schválně jsem chtěl jet vlakem, protože cestu po silnici jsme se vyzkoušeli už ráno a já se těšil na tunely a pěkné výhledy. Nakonec jsem z nich byl trochu zklamaný, neboť trať nevedla po okraji údolí, ale hlubokými lesy. Alespoň, že se tuneláři vyřádili. Po výstupu z vlaku vysoko nad Dubím, se nám už moc nechtělo jít pěšky, a tak jsme si raději počkali dvacet minut na městskou dopravu, která nás dovezla až domů – do centra Teplic. Cestou jsme si ověřili, že cesta pěšky po frekventované mezinárodní silnici by bývala byla i docela nebezpečná, a tak jsem byl rád, že mám pádný argument proti případnému pozdějšímu obvinění z lenosti.

rozcestník na Bouřňáku	na Bouřňáku	u frňákovníku	cestou na Moldavu	u kuriózního ukazatele	krušnohorská hřebenovka - trasa