Tož tak !
Původně mi bylo líto,že se setkání ve Zdobnici nezúčastním. Uzávěrka přihlášek byla šibeniční, v její době jsem neměl jistotu dovolené. Ale nevadí. Oželím Zdobnici a pokud mé žádosti zaměstnavatel vyhoví přemluvím ženu a vyrazíme někam na „blind“. No jo, ono se řekne „přemluvím ženu“. Ale jak překonat její argumenty - kdo té naší dceři vypere, kdo ji po tom týdnu na plzeňském internátě opět vykrmí ,kdo…..
Pomoc přišla z neočekávané strany. Když se to naše devatenáctileté pískle dozvědělo o možnosti být samo o velikonocích, radostně vypísklo a bylo schopné nám třeba i ten výlet zaplatit, jen aby měla se svým přítelem od nás klid, neb on se stydí a takto přijede bez obav. Takže nebylo cesty zpátky. Přeci ji nezklamem, že. A ke všemu termín přihlášek byl Milošem posunut, do toho telefonát Džapy s důrazným apelem - no, zkrátka, abych to nenatahoval - do Zdobnice pojedem! Sice až v sobotu, v pátek nás oba ještě čekalo zapojení do pracovního procesu, ale přeci – vzhůru za členy KSTS, jímž jsem od minulého září kolegou!
Plány byly pěkné. Někdy mezi čtvrtou a pátou ráno vyrazíme, to abychom ještě stihli pořádně „pomóňat“, v autě žena stihne rychlokurs řeči členy onoho spolku vedené - to aby věděla a znala výrazy jako již zmíněné „móňat“, či další – machrovat, žrací a picí turistika, sošení, vedení učených disputací po pátém a každém dalším pivě, no,zkrátka, aby si uvědomila mezi jakou skupinu lidí jede. Jak jsem to napsal? Někdy mezi čtvrtou a pátou? Skoro jsme časový harmonogram dodrželi. Před osmou jsme zamávali Aši a před námi bylo okol čtyřseti kilometrů do Orlických hor.
Cesta probíhala bez problémů, nikde jsme nebloudili, pouze Rychnov nad Kněžnou jsme projeli třikrát. To abychom skutečně tu správnou odbočku na Zdobnici našli. Podařilo se! Musím pochválit mé navigační schopnosti, neb nikdo jiný to za mě neudělá - nehledě k tomu, že jsem hrdým nositelem titulu „Kosířské bórák s právem machrovat vždy a všude“.
Zdobnice!!! Konečně cíl! Ubytovat a využít pěkného odpoledne k malé procházce. Venku tak nádherně, přímo na jarní oblečení
. Cíl byl stanoven - vzhledem k tomu, že na Slunečné měli TZ Kunštátská kaple, a takto získaná známka bez mnou navštíveného onoho místa by nebyla ozdobou mé sbírky - vzhůru do kopce! Místy asfalt, místy sníh, slunce hřálo, vítr foukal, výškové metry naskakovaly - co víc si turista může přát? A po dlouhé době žena se mnou /od té výpravy na Lysou horu - viz reportáž v Alpovo TN - je poněkud skeptická k mým orientačním schopnostem/, co budu líčit, poněkud nezvyk - přizpůsobovat tempo, vést konverzaci, ale popravdě musím přiznat, že i skupinová turistika má své kouzlo. Ale zpět ke stoupání ke kapli - na Pěticestí pod sněhem ne již asfalt, ale bahno a potoky vody z tajícího sněhu. To nás nemohlo zastavit. Přeci to nevzdáme. Zvítězili jsme! A na vrcholu setkání s jedním z trampů - jako by chtěl popřít mé postesknutí - při mých toulkách nepotkávám dorost. Žena využila mého zakecání se a zatím prozkoumala řopík
, stojící pár metrů od kaple
. To ještě netušila, že návštěvu dalšího řopíku pod Velkou Deštnou bude mít i s odborným výkladem Pavla S. Museli jsme zpět - slunce zapadalo, ochlazovalo se a nás čekalo šest kilometrů zpět na Zdobnici. Po cestě jsme obdivovali koberce bledulí - to by si Pimpová přišla na své. Návrat na chatu, večeře, doplnění tekutin. Květa /má žena, já ji vlastně ještě jménem nepředstavil/ se rozhodla trávit zbytek večera po svém
. Já se chtěl věnovat podobné činnost, když v tom Džapa položil na stůl papír se slovy - podepiš se, bude soutěž! No, nedali by jste mu korunu? Já po pár pivech nevěděl ani jaké je mé jméno, natož odpovědi na záludné otázky vlastivědného kvízu! Aby jej šajtan tisíc let po poli honil! Také jsem podle toho v soutěži dopadl. No, nevadí. Ať jsem bit, jen když se peru! Po soutěži se začala hlásit únava z cesty a já šel do hajan.
Text a foto: Solitér
Zpět na
úvodní stránku
. Cíl byl stanoven - vzhledem k tomu, že na Slunečné měli TZ Kunštátská kaple, a takto získaná známka bez mnou navštíveného onoho místa by nebyla ozdobou mé sbírky - vzhůru do kopce! Místy asfalt, místy sníh, slunce hřálo, vítr foukal, výškové metry naskakovaly - co víc si turista může přát? A po dlouhé době žena se mnou /od té výpravy na Lysou horu - viz reportáž v Alpovo TN - je poněkud skeptická k mým orientačním schopnostem/, co budu líčit, poněkud nezvyk - přizpůsobovat tempo, vést konverzaci, ale popravdě musím přiznat, že i skupinová turistika má své kouzlo. Ale zpět ke stoupání ke kapli - na Pěticestí pod sněhem ne již asfalt, ale bahno a potoky vody z tajícího sněhu. To nás nemohlo zastavit. Přeci to nevzdáme. Zvítězili jsme! A na vrcholu setkání s jedním z trampů - jako by chtěl popřít mé postesknutí - při mých toulkách nepotkávám dorost. Žena využila mého zakecání se a zatím prozkoumala řopík
, stojící pár metrů od kaple
. To ještě netušila, že návštěvu dalšího řopíku pod Velkou Deštnou bude mít i s odborným výkladem Pavla S. Museli jsme zpět - slunce zapadalo, ochlazovalo se a nás čekalo šest kilometrů zpět na Zdobnici. Po cestě jsme obdivovali koberce bledulí - to by si Pimpová přišla na své. Návrat na chatu, večeře, doplnění tekutin. Květa /má žena, já ji vlastně ještě jménem nepředstavil/ se rozhodla trávit zbytek večera po svém
. Já se chtěl věnovat podobné činnost, když v tom Džapa položil na stůl papír se slovy - podepiš se, bude soutěž! No, nedali by jste mu korunu? Já po pár pivech nevěděl ani jaké je mé jméno, natož odpovědi na záludné otázky vlastivědného kvízu! Aby jej šajtan tisíc let po poli honil! Také jsem podle toho v soutěži dopadl. No, nevadí. Ať jsem bit, jen když se peru! Po soutěži se začala hlásit únava z cesty a já šel do hajan.