Pondělní cesta ze Zdobnice
Podle původních plánů jsem měl jet zpátky do Brna autobusem až ve 12 hodin, ale vše nakonec dopadlo úplně jinak a mnohem lépe. Moji spolubydlící na chatě – Jara a Martin Záklasníci mi totiž nečekaně nabídli, že mě zpátky vezmou autem, protože též Brňáci. Byl jsem pochopitelně nadšený, protože se nebudu muset x hodin kodrcat v busu a navíc cestou určitě něco pomóňáme.
A nemýlil jsem se. Cestou jsme se stavovali na mnoha různorodých místech, takže to vezmu krátce a pěkně popořadě. Nejprve jsme vypravili do Uhřínova pod Deštnou, kde se nachází zajímavý experimentální archeoskanzen vesnice ze 13. století
. Bohužel jsme tam našli pouze dva stavaře nového domku, ale průvodce byl na Velikonoce doma, takže o prohlídku jsme přišli. Já ji však absolvoval o den dříve, a tak jsem důležité informace a zajímavé postřehy mile rád předal zase dál.A Tztku jsme nakonec získali také přímo u průvodce doma.
Podobně úspěšní jsme však rozhodně nebyli na dalším místě, v Rychnově nad Kněžnou. Všechna tři prodejní místa měla totiž zavřeno. S nedobytností cestovní agentury jsme na Velikonoční pondělní počítali, infocentra mívají zavřeno mimo všední dny také skoro pravidelně, ale tady jsme nebyli úspěšní ani na zámku. Vydali jsme se tedy opět dál. Následující zástavka byla vyloženě na mé přání, protože moji spolucestující známku odsud už měli. A kam tedy jeli? Jen na pár kilometrů vzdálený hrad Litice. Zde se měla známka prodávat i v restauraci pod hradem, ale úspěšný jsem zde s tímto přáním také nebyl. Prý ji má jen kastelán hradě, aby tam nahoru nalákal více lidí. Já jsem však nechtěl zdržovat osádku našeho Wagenu, a tak si jsem si jen ofotil důkaz pro Rýmařov.
Pak
jsme ještě všichni společně splnili picí nealko turistiku a jelo se zase dál.
Další zastávkou byl opět hrad, tedy přesněji řečeno zřícenina s názvem Žampach. Jara říkal, že podle nákresu se jedná pouze o rozvaliny zarostlé v lese, a ty nás na prohlídku zlákat nedokázaly. Nicméně známku se nám sehnat podařilo. Prohlídka zříceniny a to pořádně majestátní nás však čekala zanedlouho. Popojeli jsme totiž pod nepříliš vzdálený hrad Lanšperk. Do dnešních dnů z něho sice zbyla pouze jedna stěna, která se však tyčí na vysokém kopci nad říčním údolím a je vidět daleko do okolí. Může tedy působit trochu úsměvně, že se nám k němu na napoprvé nepodařilo nalézt správnou pěší cestu. Pak jsme si však hradby pořádně prolezli, pokochali jsme se krásným výhledem a já jen litoval, že jsem klubovou vlajku nechal v autě. Podle původního plánu jsem totiž chtěl tuto volně přístupnou zříceninu při hře na hradní pány přivlastnit pro náš klub.
Známku se nám však sehnat nepodařilo, neboť obě prodejní místa byla pochopitelně zavřená.
Pak jsme tedy dojeli až na okraj Ústí nad Orlicí, přesněji řečeno do turistického tábořiště Cachle v místní části Staré Oldřichovice. I zde jsme již předem byli hodně skeptičtí k sehnání známky, a jak se ukázalo, bohužel oprávněně. Tady sezóna ještě rozhodně nezačala. Cesta sem však nebyla úplně zbytečná, protože jsme mohli obdivovat romantické údolí Orlice s železniční tratí na protějším břehu (trochu mi to celé připomínalo domovská Stvořidla u nás na Sázavě) a hlavně překrásný indiánský totem.
Všichni jsme však měli dojem, že už jsme ho někde viděli, jen jsme si nedokázali vybavit kde. Já jsem si pak vzpomněl, že podobný byl jako ilustrace v jedné z foglarovek, ale to mě stejně toho pocitu zbavit nedokázalo. Není vám někomu také povědomý? Známku jsme odsud ale nesehnali, a tak jsme alespoň na chvíli obsadili krásné dřevené stolky KČT u tábořiště svými maličkostmi a splnili jsme žrací turistiku z vlastních zásob.
Poslední zastávka na naší cestě domů byla znovu jen o pár kilometrů dál, na opačném konci Ústí nad Orlicí. Abychom ještě rozšířili repertoár navštíveních míst, vydali jsme se ještě na rozhlednu, konkrétně na Andrlův Chlum. Všechny nás velice překvapilo, že se dá autem dostat až přímo na vrchol kopce a to navíc po krásné silnici s nově vypadajícím povrchem a četnými serpentinami, které věrně připomínaly stoupání kdesi vysoko v Alpách. Zatímco já s Martinem jsme se rozhodli pro výstup až na vrchol opravdu vysoké kovové rozhledny, Jara šel koupit do chaty KČT Hvězda turistické známky. Ač nahoře u chaty bylo lidí, jak v Praze na Václaváku (mnoho aut, motorek i cyklistů – klobouk dolů před nimi skrz ten obrovský kopec), na rozhlednu jsme šli pouze my. Tentokrát jsem již klubovou vlajku vzal s sebou, a tak jsme se nahoře s Martinem vzájemně fotili. Byl to docela velký adrenalin, protože fučel hrozný vítr, měli jsme strach, aby nám vlajka neuletěla a udržet ji nataženou se zdálo skoro nemožné. Nicméně jsme to úspěšně zvládli a ještě jsme se chvíli kochali dalekým rozhledem.
Žádná další zastávka už v plánu nebyla, a tak náš Wagen nabral směr Brno. I když jsme se stavovali na mnoha místech, měli jsme stále velmi dobrý čas, a tak nás kolony mototuristů vracejících se z Velikonoc zastihly až těsně u cíle. Cestou jsme debatovali na mnohá turistická a móňací témata, a tak se nám jelo skutečně pohodově. Když jsem se pak o půl páté se Záklasníky loučil, vůbec se mi nechtělo na kolej a nejraději bych hned ještě někam vyrazit. Ale povinnosti jsou povinnosti, a tak moje první cesta povede na fakultu. Nicméně týden jistě uteče, jak voda a na jeho konci už budu znovu turistovat na Křemešníku. Doufám však, že se opět brzy uvidím i s vámi klubáky na nějaké další akci. Ještě jednou děkuji za opravdu super víkend.
Text a foto: Mountainer