Je úterý 12. února 2008 krátce po šesté hodině ranní. Vyskakuji z postele ve vyloženě dobré náladě a není se čemu divit. Konečně jsem se dočkal a po mnoha nekonečných měsících za chvilku opět vyrazím do přírody. Rychle posnídám jogurt s pečivem a jdu zkontrolovat věci v batohu. Dvě mapy, náhradní triko, nějaké müsli tyčinky, čokoláda, litr obyčejného pití a na zahřátí horký čaj v termosce. Naposledy prohlížím naplánovanou trasu a připravuje fotoaparát do pracovního nasazení. Jen jedna věc mi podstatně přidělává vrásky – počasí. Oproti minulým dnům se bohužel značně ochladilo (tipuji tak max. 4°C) a nad Brnem teď leží ponurá šedivá clona, která nevěstí nic dobrého.

       Hodiny ukazují přesně sedm a já vydávám šalinou na hlavní nádraží. Hned, jak jsem vyšel před kolej ovanul mě skoro až mrazivý vzduch a pochopil jsem, že jen šusťáková bunda a triko opravdu asi stačit nebudou. Ještě cestou si tedy oblékám další vrstvu a doufám, že mě zahřeje batoh na zádech a stoupání do kopce. Před nádražím se seznamuji s Adrianinou sestrou Ivetou a společně čekáme na zbytek výpravy. S potěšením zjišťuji, že je to také fajn holka, oba navíc studujeme zeměpis, i když každý na jiné fakultě, a tak se diskuze pochopitelně stáčí na školu a počasí. Po pár minutách dobíhá i Michal s Adrianou a vyrážíme koupit jízdenky.

       Pokladní je z nás poněkud zmatená a až na několikátý pokus se nám daří vysvětlit, že chceme dvě studentské zpáteční z Brna-Řečkovic do Dolních Louček a jednu zlevněnou + průvodce z hlavního nádraží tamtéž. Za všechny zmatky mohu studentské průkazky na MHD a moje další sleva. Cestou tam sice jedeme jen do Tišnova, ale to už jsme raději ani neříkali. I tak jsme ji totiž doblbli natolik, že nám chtěla dát jízdenky do Horních Louček, kam, jak jsem později zjistil, vůbec koleje nevedou :-D.

       Nicméně vlak nám naštěstí neujel, a cestou tedy můžeme v klidu a pohodě doladit detaily naší výpravy. Jen pohled z okna mě poněkud děsí, protože za Brnem mlha tak hustá, že by se i Rákosníček asi divil, a navíc zjišťuji, že nejsem jediný, kdo podcenil oblečení. Naše první kroky v Tišnově však vedou do prodejny vlny a bavlnek, kde je předem dohodnutá zastávka. Zatímco holky pečlivě vybírají, tak s Michalem řešíme bakalářské práce, a hlavně se vytopeném obchodě zahříváme do zásoby. Pak naše kroky míří zpět k vlakovému nádraží a cestou fotíme v mlze zahalený vrchol Květnice. Po zralé úvaze následně o celé výpravě nechám poprvé hlasovat, neboť podmínky opravdu nejsou zrovna ideální. Je jednomyslně rozhodnuto pro její uskutečnění, a tak nic nebrání pořízení hromadných fotek u startovního rozcestníku. V půl desáté se pak konečně vydáváme na cestu.

       Hned na začátku se bohužel ukazuje, že jsem část svého pověstného orientačního smyslu asi nechal v Brně. Zapomínám jsem se podívat, jestli jsme vykročili správným směrem mezi zástavbu. Po chvíli se nám pro změnu záhadně ztrácí značka, a tak se raději ujišťuji v mapě. Už několikrát jsem se přesvědčil, že orientace ve městě je mnohdy o hodně horší než v otevřené krajině. Trochu zmatkuji, neboť jako „průvodce“ nechci zklamat. Po 15 minutách se naštěstí už bez problémů dostáváme k Červenému mlýnu, kde opouštíme stejně nabarvenou značku, dostáváme se na zelenou, a také pryč z civilizace.

       Začíná opravdu prudké stoupání úbočím Kozí brady (366 m). Sotva vyšlapána pěšina je velmi úzká a kompletně zasypaná spadaným listím, které slušně prokluzuje, a tak se i přes všechnu snahu ocitám dnes poprvé a naštěstí i naposledy na zemi. Pád do listí však byl dostatečně měkký, a tak to nemá žádné následky. Po 15 minutách přicházíme na širokou úvozovou cestu a s povděkem konstatujeme, že zima nám už opravdu není. Ze mě pot přímo lije, a tak jsem rád, že je stoupání již mírnější. I tak jsme už skoro 100 výškových metrů nad Tišnovem. Za pár minut se pak ocitáme na vyhlídce Na Čihadle, které si celkem náhodou všimla Adri (pochvala J). Výhled je tu přímo prvotřídní – mlha, že by se dala krájet, a na zemi jinovatkový opar. Začíná mi to připomínat Cimrmanovu výpravu k severnímu pólu, jen nikdo neumí píseň trudomyslnosti, míč jsme pochopitelně zapomněli ve vlaku a naopak housera spolehlivě máme už teď všichni :-D. Michal v dáli spíš jen tuší lyžařský vlek (což následně podle mapy potvrzuji) a někde dole by se mělo rozkládat Předklášteří (což však potvrdit nelze, protože jaksi opravdu není vidět). Posilňujeme se Adrianinou výtečnou bábovkou a znovu vyrážíme na cestu.

       V příjemné konverzaci docházíme k památníku Prosby lesa, kterých je kolem Brna nespočet, a naše cesta začíná znovu stoupat. Teprve asi po půl kilometru si všímáme, že jsme jaksi zapomněli sledovat značky a znejistíme. Ještě chvíli pokračujeme ve stejném směru, nicméně hledání na stromech je bezvýsledné. Jsem dost nejistý, neboť se u Prosby lesa cesty dělily do několika větví. Mapa nám též příliš neporadila, a tak se rozhodujeme pro návrat. Ani při sestupu však značení nenalézáme, a tak dojdeme opět k památníku. Tady končí široká silnice a zdá se, že i orientační symboly. Mate mě, že čelo hřebene, po kterém bychom podle mapy takřka měli jít, nám zůstává po pravé ruce. Nicméně více doleva bychom určitě zabočovat určitě neměli a všechny ostatní cesty se po pár metrech ztrácí v porostu. Pokračujeme tedy zpět naší původní a teprve nyní si všímáme, že část stromů těsně u cesty byla vykácena. Při živé diskuzi jsme tomu předtím nevěnovali pozornost, a proto zde ani nemohly být značky. Nicméně se všem velice omlouvám, protože návrat byl především můj nápad.

       Obratem je mi odpuštěno a jsme rádi, že opět stoupáme, neboť jsme předešlým zbytečným sestupem trochu moc zchladli. Pod vrcholem kopce nás skutečně konečně čeká značka a já si konečně oddychuji. Nepřestávám být fascinován přírodním divadlem, které nám nachystala mlha a občas fotím netradiční scenérie. Ostatní se však kolem rozhlíží ještě lépe, a tak kousek ode mě objevují opravdovou kuriozitu – strom bez kořenů, zřejmě odhozený vichřicí a zaklesnutý mezi dva další. Pořizujeme skutečně kuriózní záběry, jak stěhujeme celý strom pouze s pomocí jedné ruky a navzdory špatnému počasí se vesele bavíme. Polemizujeme o bludných kořenech, jezinkách a lesních skřítcích.

       Za rozcestím Nad Nelepčí (480 m), kde pro špatné počasí opět nechávám hlasovat o možném návratu do Předklášteří (jednomyslně zamítnut), pak objevujeme ještě jeden kuriózní strom. Tentokrát osamělý, mohutný a značně pokroucený. Okolní mlžný opar mu dodává na strašidelnosti a fotogeničnosti. Kousek od něho pak na malé náhorní plošině ještě míjíme podivné skladiště zemědělské techniky, které vypadá jak zapomenuté v čase. Naše cesta se pomalu začíná blížit ke svému nejvyššímu bodu, rozcestníku Pasník (529 m) pod stejnojmenným vrcholem. Hodiny ukazují skoro dvanáct, ale je nám víc než jasné, že z původně plánované přestávky na oběd nic nebude, neboť bychom také mohli během jídla zmrznout.

       U vrcholového rozcestníku pak opět vtipkuji o nadpřirozených bytostech, neboť těsně vedle něho je na jedné z větví nabodnutá zimní rukavice a široko daleko nic dalšího. Trochu mě zklamalo, že se nikdo nebál. Chvíli po té přeci jen děláme přestávku, ale jen na nezbytně nutnou dobu a v rychlosti doplňujeme energii z nesených potravin. Dojídá se bábovka, nastupují řízečky, bagety, tatranky a müsli tyčinky. A především se všichni těší na čaj ode mě z termosky. S potěšením zjišťuji, že i po šesti hodinách je natolik vroucí, že musíme foukat, a já si i tak málem spálím jazyk. Inu, termoska v první zkoušce obstála na jedničku (Ježíšku děkuji :-D).

       Po obědě nás čeká 3,5 kilometrový padák do údolí říčky Libochovky (cca 280 m), který po relativně prudce klesající lesní pěšině scházíme za necelou hodinu. U rozcestí Chytálky – bus se napojujeme na silnici 3. třídy vedou z Kuřimského Jestřabí a pokračujeme po ní až do Dolních Louček (3 km). Od vody se táhne nepříjemně studený vzduch a cesta už nenabízí žádné převýšení, a tak nám nezbývá než se zahřát svižným tempem pochodu. Asi polovině cesty se však zastavujeme u krásné chatičky švýcarského stylu a přes plot obdivujeme dřevěné i kamenné sošky na její zahrádce, které jsou bohužel z našeho směru většinou skryty v porostu.

       Asi po 2 km se údolí postupně rozevírá a nám se naskýtá fascinující pohled na krajinnou dominantu mostu Míru na železniční trati Havlíčkův Brod – Brno, kvůli kterému jsem z větší části tuto trasu plánoval. Tento most, o délce 300 m a výšce 30 m se skládá z jednoho velkého a 6 navazujících malých oblouků, je technickou památkou a bezesporu patří mezi skvosty českého stavitelství. Jeho hlavní oblouk s rozpětím 110 metrů je největší svého druhu v naší republice. Celá stavba se navíc vyznačuje mnoha dalšími zajímavostmi, jen na okraj – byla započata roku 1938, ale dokončena až v letech 1950-53. Na této stavbě bylo u nás poprvé použito trubkové lešení a bylo spotřebováno 170 km trubek. Pohnutou historii má však i navazující tunel, ve které se na konci 2. světové války montovaly německé stíhačky Messerschmitt Bf 109. Zájemců o další informace a unikátní dobové fotografie mohu doporučit internetové stránky městečka Dolní Loučky (www.dolniloucky.cz).

       Most si mě svoji velkolepostí okamžitě získal, a tak jsem navzdory zimě začal běhat po okolí a fotografovat. Bohužel se mi však ani z jednoho nepodařilo dostat ho do záběru celý. Doma jsem se pak na počítači pokusil z jednotlivých snímků složit panoramatickou fotku, jenže jsem na tuto možnost předtím nepomyslel a snímky jsem měl focené z různých úhlů a s jinou ohniskovou vzdáleností, takže se mi i přes více než hodinové snažení tvorba panoramatu příliš nezdařila. Jsem však rozhodnutý v budoucnu výpravu k mostu ještě zopakovat, nafotit lepší záběry a vylézt na jeden z okolních kopců, odkud by mělo být možné nafotit celou stavbu najednou.

       Účastníkům výpravy se tímto nyní dodatečně omlouvám za to, že jsem je nechat zmrznout u cesty, a sám tahle možná 15 minut šaškoval po okolí s fotoaparátem. Není tedy divu, že jsme se potom ještě v rychlejším tempu vřítili do městečka a rychle hledali příhodné místo na zahřátí a zaplnění našich žaludků. Zde bych rád udělil pochvalu Michalovi a Adrianě za objevení vynikající hospůdky U Suchánků a zároveň ji všem, kdo v tyto končiny v budoucnu zamíří, vřele doporučil. Z relativně velkého výběru pochoutek za doslova lidové ceny si každý zvolil podle chuti. Já jsem zajásal nad drštkovou polévkou, kterou jsem neměl už několik let a doplnit jsem ji oblíbenou ďábelskou topinkou. Výtečná a prvotřídně kořeněná polévka nakonec zvítězila u všech, k naší smůle ji však už tolik neměli. I tak jsme se mezi sebou podělili a vychutnali ji do poslední lžíce. Příjemný byl i pan vrchní, který s námi přišel porozprávět, a už kvůli němu bych tam rád ještě někdy vrátil.

       U jídla jsme pak celou výpravu vyhodnotili jako úspěšnou a rozvinuly další plány, které budou vysoce závislé na studijním vytížení. Přesto však věřím, že se v této sestavě ještě během jara někam podíváme. Po hodině odpočinku nás už čekalo jen závěrečné kilometrové stoupání k železniční stanici a cesta do Brna. Byla by však škoda zakončil vydařený den už o půl čtvrté, a tak jsme v debatách pokračovali v příjemném prostředí Dobré čajovny skoro až do večera. Nachodili jsme poctivých 13 kilometrů a viděli spoustu zajímavých míst a věcí.

       Všem dobrodruhům, kteří sebrali odvahu vyrazit se mnou do divočiny, děkuji za účast, trpělivost a především moc fajn den.

Mountainer