Za Libunou a Přémou na Špilas

     Asi před měsícem a půl jsem si splnil jeden z dlouholetých snů a pořídil jsem si kvalitní digitální fotoaparát. Od čtrnácti let jsem si snímky pořizoval na obyčejný automat, který si ale v posledním roce čím dál intenzivněji říkal o důchod, na který už měl dávno nárok. Když se mi v něm dokonce začaly zasekávat filmy a fotky byly čím dál mizernější, došla mi trpělivost a začal jsem peníze na nový. A dnes konečně nastal den D, kdy se mnou můj nový drobeček vyrazil do terénu …

     Nemusel jsem si dlouho rozmýšlet, kam půjdu. Hrad Špilberk byl jasnou volbou. Až dodnes jsem se totiž jako turista, který už druhým rokem bydlí v Brně, musel docela stydět, neboť jsem tuto dominantu ještě nestihl navštívit. Denně se přitom cestou na fakultu dívám, jak se majestátně tyčí nad centrem Brna. Samozřejmě mě i jako nepivaře zlákala také slavná televizní reklama a chtěl jsem dojít zkontrolovat, jak tam Přéma s Libunou bačuje jak těžké king.

     Posledním důvodem, který nahrával Špilberku do karet bylo, že jsem chtěl začít plnit Brněnskou výškovnici, která začíná právě tímto výstupem. Jedna se o dlouhodobou turistickou akci, během níž má účastník zdolat 25 daných vrcholů hlavně v okolí Brna, ale také ve Žďárských vrších a Jeseníkách. Po splnění všech výstupů vlastnoručně potvrzených ve vrcholových knihách, dostane čestný titul Vrcholezec. Takovou akci jsem pochopitelně nemohl nechat užít, i když to bude trochu na dlouhé nohy, alespoň se zase podívám na místa, kde jsem ještě nebyl a posbírám mnoho nových zážitků. Pokud byste se o této akci chtěli dozvědět podrobné informace, hoďte oko na tento odkaz: www.vyskovnice.cz. Ještě bych rád poděkoval Jarovi Klementovi, od kterého o tom vím já.

     Ale teď zpět na Špilberk. Výjimečně jsem to tentokrát neplánoval jako celodenní akci, ale spíš jako procházku na část odpoledne. Sluníčko svítilo a bylo příjemně teplo, a tak by byl skoro hřích zůstávat zavřený na koleji. Vyrazil jsem však až o půl čtvrté, ale to nemělo vadit, protože pokladna na hradě měla mít otevřeno do pěti. Nejprve jsem trolejbusem dojel do centra města a pak jednu zastávku šalinou na Šilingrovo náměstí. Odtud to k cíli mé výpravy bylo už skutečně jen co by kamenem dohodil a zbytek došel.

     No, házet se mi ničím nechtělo, a tak jsem raději začal hned šplhat do kopce. Stoupání bylo sice dost prudké, ale za to mnohem kratší, než jsem čekal. Hodně mě překvapilo, když jsem za pouhých deset minut stál před bránou s nápisem „hrad Špilberk“. Hodinky na mé ruce ukazovaly čtvrt na pět, a tak jsem raději chvátal k pokladně. Zde mě však čekalo hodně nepříjemné překvapení, otevřeno je sice až do pěti, ale poslední vstupenky se vydávají ve čtyři. Marně jsem tedy zkoušel kliku od místnosti s pokladnou a informačním centrem. Neměl jsem ani kde potvrdit vrcholovou knihu, a tak se sem ještě budu muset vrátit (ale rád).

     Rozhodl jsem se zatím alespoň pro zevrubnou prohlídku Špilasu zvenku. Na zadním nádvoří jsem nejprve obdivoval zvonky a jiné ozdoby na zdech   , a pak jsem se nechal vyfotit s klubovou vlajkou u studny, na jejíž dno se mi ani nepodařilo dohlédnout . Potom mě pobavil jeden mladý pán, který svému malému synovi při pohledu na mě říkal:“Podívej se, tohle je pořádný turista, má pěkný batoh, cyklistické rukavice, krásný foťák a k tomu ještě dvě berle, aby se mu lépe šlo.“

     Vydal jsem se tedy na postupný průzkum a fotodokumentaci. Obdivoval jsem krásné kryté schodiště vedoucí k vínárně s ne zrovna lidovými cenami i cihlový most přes hradní příkop. Vylezl jsem na několik vyhlídek, odkud byl krásný výhled na celé centrum Brna a samozřejmě jsem pořídil snímky Špilberku z různých stran a pozic.         Občas jsem požádal někoho z kolemjdoucích, aby zvěčnil také moji maličkost.   

     Když jsem si pořádně prohlédl všechna místa ve vnitřním areálu hradního opevnění, vrátil jsem se zpět před bránu, kde jsem nejprve vzdal holt jakémusi švédskému generálovi a pak mě čekal okružní pochod kolem hradu zvenku. Nemohl jsem cestou minout krásnou vyhlídku na chrám na Petrově – konečně jsem v Brně objevil místo, odkud se dá vyfotit, aniž záběr hyzdila jiná stavba typu obchoďáku Tesco . Při obházení hradeb jsem také zjistil, že nahoře stojí děla, u kterých jsem nějakým nedopatřením předtím nebyl, a tak mám alespoň zase o důvod víc, proč se sem ještě vrátit. Navíc, jak se mi později ukázalo, celý zadní trakt hradu se momentálně intenzivně opravuje a část je pro turisty z tohoto důvodu dokonce nyní nepřístupná.

     Na konci svého okružního pochodu jsem ještě narazil na hezký altánek, u kterého jsem se také nechal vyfotografovat . Pak už jsem si raději opět oblékl bundu, protože se začalo ochlazovat. Nebylo se ale vůbec čemu divit, neboť se můj zdejší pobyt poněkud protáhl a čas mezitím pokročil až na půl sedmou večer. Sbalil jsem tedy rychle svých pět švestek a vydal se na cestu dolů. Protože však nerad chodím dvakrát stejnou cestou, rozhodl jsem teď pro projití napříč parkem až přímo k Joštově ulici.

     A udělal jsem dobře. Cestou na mě totiž baflo jaro, přesněji řečeno jeho rozkvetlí poslové. I když nejsem blázen do kytiček, tyhle se mi líbily a byla to pro mě docela dobrá příležitost poprvé v životě si vyzkoušet focení v makro režimu. Muselo sice působit divně a možná i trochu komicky, když jsem berle nechal opřené o lampu dole u cesty a pak s foťákem opatrně lezl v prudké stráni, ale za ty záběry to myslím stálo.  

     Protože se mi však ještě nechtělo domů, tedy zpátky na kolej, rozhodl jsem se přeci jen ještě dnes jeden z vrcholů Brněnské výškovnice splnit. Nechal jsem se šalinou popovézt na Náměstí Míru a odtud mé kroky směřovaly na Kraví horu k hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka. Už se pomalu začínalo stmívat, ale to mi vůbec nevadilo. Mám totiž tohle místo zvláštním způsobem rád, protože je to oáza klidu, která je paradoxně takřka v samém středu města. Velký kopec s rozsáhlým parkem a všude kolem hustě obydlené čtvrtě, které jsou odsud ale dost daleko na to, aby sem doléhal ruch a hluk, který k životu v nich neodmyslitelně patří.

     Na pokladně hvězdárny jsem už měl rozhodně větší štěstí než předtím na Špilberku. Tady bych naopak neuspěl v běžnou denní dobu, protože zde den a program začíná pochopitelně většinou až se setměním. Paní pokladní mi ochotně zapůjčila vrcholovou knihu a já jsem tak mohl potvrdil splnění prvního vrcholu Brněnské výškovnice, i když vím, že ani tady nejsem naposledy, protože, jak jsem se už výše zmínil, je to jedno z mých neoblíbenějších míst v Brně.

     Případné ohlasy, komentáře a hodnocení této výpravy napište prosím na můj web, kde tuto reportáž taktéž najdete: www.mountainer.estranky.cz

Všechny moc a zdraví a krásné jaro přeje

 MOUNTAINER