Po Úpském hřebeni za čarodějnicemi

8.srpna 2009

    Další týden mého lázeňského pobytu uběhl jak voda. Opět tu byla sobota a s ní příležitost k nové výpravě. Tentokrát se mi bohužel nepodařilo zlanařit žádné dobrodruhy k sobě, a tak poprvé letos vyrážím do Krakonošova království sólo. Vzhledem k náročnosti obou předešlých víkendů se dnes chystám jen na relativně pohodovou 10 km dlouhou procházku.

    Poprvé mě také nevypekly autobusy, takže v dobré náladě mohu odstartovat z křižovatky silnic na soutoku Úpy a Malé Úpy (foto č. 1). V rovném směru k Peci pod Sněžkou pokračuje první z nich a doprava podél silnice na Pomezní boudy a do Polska teče ta druhá. Moje startovní výška, pouhých 648 m varuje, že tak jednoduché to zase dnes asi nebude, neboť k nejvyššímu bodu plánované trasy musím vystoupat prakticky jednou tolik metrů. Ale to předbíhám ….

    Vyrážím po žluté značce tzv. Kubátovou cestou (prý po nějakém lesníkovi) a poté co se doslova probiji přes zarostlou louku, cesta začíná stoupat vzhůru smíšeným lesem (foto č. 2). Nejprve jen mírně, později se ale docela zapotím v krátkém úseku serpentin pod chatou Borůvka. Tady mě také zdraví rekreanti užívající si snídani na terase. Chvilku se zdržuji focením, protože je odtud hezký pohled na protější svah, kde stojí mnoho typických horských bud. O něco více doprava je vidět celé údolí horního toku Úpy až k Peci pod Sněžkou, v níž nelze přehlédnout hotel Horizont, mířící vzhůru jak vztyčený prostředníček malebné původní architektuře hor (foto č. 3). S touhle komunistickou zrůdností snad může soupeřit jen betonový monolit Labské boudy pod Zlatým návrším.

    Mnohem hezčí a zároveň i docela netradiční se naštěstí jeví pohled na Sněžku od nedaleké Chlumecké boudy (foto č. 4). Naše nejvyšší hora je zde z velké části zakryta právě Úpským hřebenem a vidím z ní pouze vrcholovou partii s budovami stanice lanovky, rotundy a nové České poštovny (foto č. 5). Když jsem konečně spokojený s vysokým počtem nafocených snímků, razím dál a znovu se na chvíli nořím do lesa.

    Přicházím na první rozcestí u Janových bud a v hotelu Jana (foto č. 6) si do wanderbuchu tisknu první dnešní razítko. Oficiálně je to sice hotel, ale já bych ho s klidem označil za běžnou horskou chatu. 2,5 km, které mám za sebou, mi přišlo docela dlouhých a stejná vzdálenost mě teď čeká k další boudě. Cesta stoupá jen občas a opět vede převážně lesem. Asi za tři čtvrtě hodiny přicházím na Portášovy boudy (foto č. 7). Lanovka z Velké Úpy zrovna nejezdí, a tak je i na horské chatě docela klid. Získávám rovnou dvě razítka do sbírky. Mají i turistickou známku, ale ta už mi léta visí doma na zdi, když jsem tu pro ni byl ještě za dob svých středoškolských studií.

    Znovu se chvíli kochám výhledem na údolí Úpy a sbírám síly, protože mě nejnáročnější úsek cesty. Na vzdálenosti pouhých 1 800 m musím vystoupat 230 metrů výškových, a to navíc po neoblíbeném asfaltu. Nakonec to ale zdaleka není tak hrozné. Asi v polovině stoupání si navíc odpočinu u informační tabule, kde se dočítám zajímavou historii nedalekých Saggaserových bud a mohu si lépe představit těžký život na nich. Cestou mě zamrzí mě jen místy vykácené holiny na okolních svazích. Snad tam lesníci alespoň vysadí některé z původních dřevin a ne zase málo odolné a všude zdejší smrky.

    Zanedlouho už přicházím na Růžohorky ke stejnojmenné chatě (foto č. 8), kam jsem se těšil už od svého příjezdu do Krkonoš. Její interiér totiž zdobí jedinečná sbírka čarodějnic (foto č. 9). U stropu a po zdech jich visí desítky a nejvydařenější kousky straší přímo nad barem. Šušká se, že pokud panu majiteli donesete další přírůstek, můžete se zadarmo najíst. Bohužel vám to však nepotvrdím, neboť jsem hlava děravá, nenesu nic a holky jsem s sebou měl minulý týden. Stejně si myslím, že mě na Sněžku vytáhly schválně, abychom sem nestihli dojít a ony se tak vyhnuly exekuci.

    Seděl jsem v trávě na nejvyšším bodě dnešního putování (1280 m), spokojeně vychutnával polní oběd z vlastních zásob a výhled (foto č. 10) na Luční a Studniční horu (foto č. 11) na jedné straně a na Černou horu přímo přes údolí. Sněžku, na kterou je to odsud už jen 3,5 km už zakryl pokračující hřeben s Růžovou horou. Čas mě vynímečně nikam nehnal, a tak jsem všechno v klidu nafotil a došel si pro razítko i na sousední Děčínskou boudu, fungující též jako ekologická horská farma. Alespoň mám pro holky na příští rok možnou náhradu za zavřenou Sosnu.

    Teď už mi zbývalo jen seběhnout po zelené značce do Pece pod Sněžkou. A že to byl běh pěkně strmý vám nejlépe dokáží opět čísla. Tentokrát jsem sklesával na 3 km vzdálenosti přes 500 výškových metrů. Místy cesta vedla po nepříjemných kamenných schodech (foto č. 12), později člověk už jen brkal o kořeny na lesní pěšině, ale stejně jsem byl rád, že jsme se před týdnem s Verčou a Káťou raději rozhodli jet lanovkou, protože tudy bychom to v časovém presu stíhali jen těžko.

    Ještě na úbočí Růžové hory jsem si překvapivě rozšířil i svoji sbírku studánek, když jsem šel okolo jedné hezky udržované (foto č. 13). O to víc mě později překvapilo zjištění, že není nejen v mapách, ale ani v budovaném Národním registru studánek, což jsem později velmi rád osobně napravil. Výpravu jsem zakončil již tradičně na zahrádce Hospody na Peci v Peci pod Sněžkou (foto č. 14), kde jsem si tentokrát dal i svoji oblíbenou svíčkovou, která mě vyšla dokonce laciněji než v Janských Lázních!

Mountainer