Za studánkami do arboreta MZLU a na vrchol Proklestu
Začátkem listopadu jsem si konečně našel čas na realizování téhle výpravy, kterou mám nachystanou už od jara. Cestou se podívám ke dvěma studánkám a především snad vylezu první letošní vrchol Brněnské výškovnice – Proklest (574 m). Jeho nalezení však nakonec není vůbec jednoduché.
Trochu netradičně se na túru vydávám až v neděli, protože mi to studijní povinnosti neumožnily dříve. Mám v plánu odjet autobusem z brněnské Staré osady, ale málem se to nepovede. V Křtinách je 9. listopadu zrovna nějaká náboženská pouť a stěhuje se tam snad polovina metropolitních seniorů. Řidiči tak nezbývá než zavolat pro posilový autobus. Já se sice nakonec tak tak vejdu ještě do toho původního, nicméně vyjíždíme s velkým zpožděním. Marně prosím o zastavení mezi dvěma od sebe skoro 3 kilometry vzdálenými zastávkami, abych se nemusel hned na začátku vracet více jak kilometr po silnici.
Pár minut před desátou hodinou tedy vystupuji u arboreta MZLU mezi Křtinami a Jedovnicemi. Jak už jsem výše naznačil, na začátek mě čeká rychlý pochod při kraji silnice za hustého provozu až na okraj Zemanova žlebu. (Vida, kde až náš expremiér objímá stromy, dodnes jsem žil v domnění, že jen v okolí Nového Veselí na Vysočině.) Zde odbočuji na asfaltovou lesní svážnici a vytrvale stoupám žlebem vzhůru. Více než 120 metrové převýšení je na začátek trochu náročnější, ale zase dobré na zahřátí v sychravém podzimním počasí. Po půlhodině ostré chůze do kopce si dávám krátký odpočinek v altánku u informační tabule arboreta (foto č. 001). Za vlast padá první horalka z batohových zásob jako náhrada nepříliš vydatné snídaně a z termosky trochu ubývá i čaj čínských císařů, Pu-Erh.
Vydatně posilněný se vydávám znovu na cestu. Už asi po čtvrt kilometru mě však čeká další zastávka. Z cesty zde totiž odbočuje tématická zelená značka vedoucí ke Klostermannově studánce (foto č. 002). Rozcestník sice tvrdí, že k ní chybí ještě 200 metrů, už je to, že vidět prakticky od křižovatky, však signalizuje, že tady měřili nějak divně. Osobně bych to viděl tak asi na třetinovou vzdálenost. Ale měl být možná spíš rád, a tak končím se zbytečným přemýšlením, a vyrážím na steč další povinné studánky do zeleného záznamníku.
Příchod k ní byl nakonec docela netradiční. Nejprve jsem totiž ocitl na ní (ano, čtete dobře), a teprve potom jsem si vybrat, z které strany k ní chci sklesat dolů. Klostermannova studánka rozhodně patří mezi nejhezčí a nejlépe udržované z těch, které jsem dosud měl možnost navštívit a rozhodně tak nedělá ostudu pošumavskému prozaikovi, po němž byla pojmenována. Na studánce je portrét, životní data a názvy jeho nejvýznamnějších literárních děl (foto č. 003). Celému lesnímu zátiší pak aktuálně dělá hezkou kulisu také spadané oranžové listí. Pořizuji několik snímků a vyrážím zase dál.
Po rychlém nastudovaní mapy se rozhoduji pro zkratku lesním průsekem přímo k zastávce autobusu, na kterou jsem původně přijel. Chci se tak vyhnout opětovnému kilometrovému pochodu po silnici. Cesta průsekem klesá velmi strmě a je bohužel také hodně rozbahněná. Napadá mě, že kdyby kolem nebyl hustý les, mohla by tu klidně být lyžařská sjezdovka a vlek. Mnohokrát mám totiž při klesání pocit, že lyžuji na podmáčeném svahu, jen ta prkénka mi jaksi chybí. V cíli mě však místo oslavných chorálů čeká studená sprcha. Trochu nevěřícně se dívám hájenku, autobusovou zastávku a silnici. To vše ode mě není více než 200 metrů, avšak nemám kudy pokračovat. Vše je totiž naprosto dokonale obehnáno drátěným plotem, přes který se není možné dostat. Mezi mnou a protější silnicí je navíc ještě mělké zalesněné údolíčko s potokem uprostřed. Snažím se tedy plot obejít po jeho obvodu, ale ani to není proveditelný nápad a i kdyby byl, rozhodně se mi v tomto počasí nechce brodit přes potok.
Naštěstí se alespoň nemusím vracet zpět vzhůru po „sjezdovce“, ale cesta kolem plotu mě vede paralelně se s protější silnicí … no schválně, hádejte kam … přeci zpět na začátek Zemanova žlebu. To tedy zase jednou byla užitečná zkratka. (Něco jako slavný skeč ze Sněženek a Machrů – vezmeme to zkratkou, je to sice delší, ale za to horší cesta.) Kdybych se vracel po stejně cestě, kudy jsem ke studánce přišel, ušetřil bych minimálně půl hodiny času a spoustu nervů, protože tohle by snad dokázalo rozčílit i totálního flegmatika. Naštěstí mě před opětovaným pochodem po silnici, zachraňují starší manželé, kteří právě vyjíždějí od okraje Zemanova žlebu směrem na Jedovnice. Po několikerých nabídkách svezení nakonec neodmítám, i když mám trochu obavy, jestli stařičký citroen vydrží zátěž tří pasažérů na palubě. Na kilometru cesty se pak stačím dozvědět, že byli právě na pouti ve Křtinách a že prý to bylo moc hezké. Teď míří zpátky domů, do Prostějova. Při vystupování na zastávce, kam jsem předtím přijel už z Brna jim tedy přeji šťastnou cestu a v duchu doufám, že autíčko i pan řidič ji vydrží.
Mimoděk se dívám na hodinky a ukazují pravé poledne. Na oběd si však musím počkat, protože mám před sebou také ještě dlouhou cestu. Proto příliš neotálím a začínám opět stoupat po protějším úbočí, které jsem měl předtím možnost ze „sjezdovky“ dobře prohlédnout. Asi po čtvrt hodině se po pravé straně cesty objevuje malá a v mapě naprosto neznačená vodní nádrž (foto č. 004). Nepochybuji však, že jdu dobře, protože mě dnes poprvé dokonce vede turistická značka, momentálně žlutá. Vše záhy vysvětluje informační tabule. Tato nádrž a taktéž i druhá o něco výše, byly postaveny teprve letos z peněz Evropské unie, a tak se v mapách opravdu ještě nemohly objevit. Za cenu obětovného zablácení bot, na kterých už ale není moc co zkazit, pořizuji opět pár záběrů.
Přímo na břehu druhé nádrže mě pak překvapivě čeká i druhá dnešní studánka, tentokrát pojmenovaná po lesníku Jaromíru Schindlerovi. Přiznávám bez mučení, že jeho jméno mi na rozdíl od Klostermanna neříká vůbec nic, a rovnou se také přiznám k tomu, že ani řešení studánky se mi tentokrát příliš nelíbí. Ze strany od cesty připomíná zbytečně mohutný betonový monument (foto č. 005), a moc to nezachránila ani druhá strana. Jen jsem se z ní dozvěděl, co ten Schindler napsal za lesnické publikace (foto č. 006). Byl tam sice dokonce i hrneček na natočení vody, ale to jsem raději neriskoval, protože při chůzi po zmáčeném listí mi už při focení hrozila nedobrovolná koupel v nádrži. Raději jsem tedy opodál usedl na dřevěnou lavičku a pojedl další horalku.
O chvíli později odbočuji přímo proti studánce na méně kvalitní lesní pěšinku a chvíli blátem, chvíli přes kořeny stoupám k památníku dalšího lesníka, Eduarda Duchoslava (foto č. 007). Ani o něm nic nevím a z památníku tentokrát víc než roky jeho života nevyčtu. Nijak mi však nevadí a v klidu pokračuji k hlavnímu cíli dnešní výpravy. Po chvíli se opět napojuji na asfaltovou silničku, která pokračuje od jezírka a pak už se zvýšeným soustředěním podle mapy odpočítávám neznačené odbočky ledních cest. Nyní totiž přede mnou stojí úkol dosti nesnadný. Nalézt v jednotvárném lese mimo značené cesty další vrchol Brněnské výškovnice a zároveň také záznamníku KČT Vrcholy Brněnska, 574 metrů vysoký Proklest. Kdysi sice vedla žlutá turistická přímo přes něj, od té doby však v nedalekém potoce uběhlo hodně vody a veškeré značení v okolí se o pár set metrů odklonilo.
Hledání se mi úspěšně daří, po třech cik-cak odbočkách na zhruba jednom kilometru, správně přicházím na zelenou turistickou značku. Teď jen dobře odbočit na neznačenou pěšinu, která by mě měla dovést přímo na Proklest. Hele tady nějaká je, zkusím to. Nejprve trochu klesá a pak mírně stoupá. Asi po pěti minutách se skutečně ocitám na nějakém vrcholu. Je tu dokonce triangulační tyč (foto č. 008), taky spousta roští a občas padlé kmeny. Ale po schránce s vrcholovou knihou ani památky. Že by ji někdo ukradl i s kůlem? No, jsme v Čechách, tady je možné skutečně všechno. Přesto se s tím nehodlám smířit a prochodím několikrát dokola okolí mnou objeveného vrcholu v naději, že třeba objevím alespoň základy kůlu na výškovnicovou knihu. Ulovím však jen další památník, tentokrát nějakému K. Kreutzerovi (foto č. 009). Ten mi však vsadí pořádného brouka do hlavy. Na mapě je značen památník beze jména kousek od Proklestu, jenže na jinou stranu. A žádný další v mapě není. Musím tedy být někde opravdu blízko. Počkat, po které z těch cest jsem vlastně přišel. Už jsem se tady dokonale zamotal několikrát dokola. No to se mi tedy skutečně povedlo. Určitě jsem přišel z tohohle směru, podle slunce i podle logiky, ale jestli to byla opravdu tato širší cesta, už nevím. Ale vypadá dobře, tak ji zkusím.
Zhruba tříminutový střih. Cesta mírně stoupá a má přímý směr. Kousek dál už dokonce vidím cestu, ze které jsem musel někde tady předtím odbočovat do tohohle bludiště. Jo jasně, támhle se napojují. Počkat, co to tam je, u toho rozcestí … to vypadá jako triangulační tyč a je oranžově-černá. Přicházím k ní, míjím ji a otáčím se zpět. Zůstávám na chvíli jak opařený. Stojím nejen u triangulační tyče, ale také přímo u schránky s vrcholovou knihou a staré turistické cedulky z roku 1965 s nápisem Proklest 574 m (foto č. 010). Takhle se ztratit a pak se nalézt přímo na hledaném vrcholu, to snad není možné. Zažil jsem i v turistice už hodně, ale něco takového ještě nikdy. Jsou dvě hodiny odpoledne a já tedy po 15 minutovém hledání hodně netradičně plním další bod Brněnské výškovnice.
Následuje už tradiční focení. Škoda, že tu nevidím nikde ani živáčka, a tak poprvé bude na vrcholu zvěčněný jen batoh s vlajkou. Svoji přítomnost zde potvrzuji ještě zápisem do knihy (foto č. 011). Začíná drobně pršet a je docela zima, tak se raději už moc nezdržuji a vydávám se na zpáteční cestu. Čeká se mě sestup na rozcestí Liščí leč po bývalé žluté cestě, dokonce místy potkávám na stromech vybledlé značky, přesto že tu značená cesta už mnoho let nevede. Asi v polovině sestupu míjím docela hezký krmelec (foto č. 012), ale je úplně prázdný. Říkám si, že by lesáci už možná měli začít s chystáním zásob na zimu. A o pár minut později, jak na zavolanou, kousek přede mnou přeběhnou přes cestu tři srnky. Poprvé v životě je vidím takhle zblízka. Je to sice jen mžik, ale jsou krásné.
Rozcestí Liščí leč (foto č. 013) je výškově pouhých 50 metrů pod Proklestem a zpět do Křtin mě tak na dvou a půl kilometrech čeká ještě docela strmé klesání. Začínám už být trochu unavený, slunce se nezadržitelně kutálí k západu a fučí studený vítr. Proto jen rychle opíši turistickou orientaci do záznamníku Vrcholy Brněnska k Proklestu a peláším zase dál. Pár set metrů za rozcestím však náhle ztrácím značení. Cesta se tu dokonce roztrojovala, ale žlutá značka nepokračovala nikam. Alespoň jsem ji tedy nikde neobjevil. No nic, musím jít podle svého odhadu a mapy. Chvilku se motám, protože se tady kříží spousta lesních cest. Proto se nakonec rozhoduji pro sestup k silnici vedoucí ze Křtin do Jedovnic.
Po dosti krkolomném sestupu se překvapivě ocitám u rybníka docela blízko od ústí Zemanova žlebu, které už po dnešku znám velmi důvěrně. Doufal, že vylezu z lesa blíže ke Křtinám, ale nedá se nic dělat. Čeká dnes opět skoro dvoukilometrový pochod po kraji silnice. Ve vesnici pak před nádherným kostelem od Jana Blažeje Santiniho čekám asi 20 minut na autobus. V nohách mám asi 13 km, a tak zaslouženě okupuji lavičku na zastávce. Cestou se pak ještě zastavuji v restauraci Velká Klajdovka nedaleko lomu a vrcholu Hády (424 m) nad Brnem, abych zde zkontroloval místní vrcholovou knihu a najedl se (foto č. 014). Dávám si svoji oblíbenou svíčkovou a před pátou hodinou odpoledne tak spokojeně zakončuji vydařenou podzimní výpravu.
Mountainer