Po stopách husitů, partyzánů a Hochů od Bobří řeky (3 v 1)

    Nenechte se zmást možná trochu prapodivným dodatkem nadpisem, to mě jen čas a okolnosti doběhly a nachystal jsem pro vás z jednoho místa hned tři turistické reportáže v celostním dárkovém balení … vyjděte se tedy tentokrát do mého rodného kraje, do nitra divukrásné Vysočiny. Vystupte spolu se mnou na vrchol Melechova, zajděte do rezervace na Tvořidlech a objevte foglarovskou Sluneční zátoku.

    Dobře, přiznám se vám, nebyly to okolnosti – to mě jen konečně jednou doběhla moje občasná lajdáckost. Původně jsem totiž plánoval sepsat reportáž z letošní výpravy na vrch Melechov s tím, že volně naváži podobnou výpravu z minulého roku. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, navazovat není na co … a tak mi nezbývá než situaci vyřešit volným spojením dvou reportáží do jedné. Při psaní textu jsem posléze zjistil, že nemám hotovou ani reportáž z loňského putování údolím Sázavy, která se skoro z poloviny také kryje s trasou po sestupu z Melechova. Nevidím tedy jiný rozumný způsob, než spojit hned tři reportáže do dárkového balení a zavázat stužkou zajímavostí z tohoto kouzelného kraje.

    Je mlhavé podzimní ráno neděle 26. října 2008. Poprvé od léta jsem se společně s mamkou a bratrem vydal navštívit příbuzenstvo v Ledči nad Sázavou. Zatímco babička s mamkou vyrážejí s věnci a svíčkami na hřbitovy a děda s Tomášem odcházejí kutit něco do dílny, já a teta máme úplně jiné plány. Včera odpoledne jsme si totiž po více než roce znovu dojednali společnou turistickou výpravu. V okolí je sice spousta zajímavých cílů, přesto nás hlavně čas nutí vydat se do míst důvěrně známých, na nedaleký vrchol Melechov (715 m) a navzdory tomu, že na celou výpravu máme jen něco málo přes 3 hodiny, volíme delší variantu, což znamená pěší výstup přímo z Ledče.

    Teta cestu důvěrně zná, protože na ten kopec chodí pravidelně trénovat před svými alpskými výpravami. Také dnes si nese plný batoh věcí, já jí ještě přidávám své pití a sám jdu zcela výjimečně bez bagáže. Bohužel také bez foťáku, který zůstal už v Brně, neboť jsem tak dopředu netušil, že někam půjdeme. Je to trochu škoda, protože podzimní příroda nabízí k zachycení spoustu lákavých motivů. Ale je to tentokrát možná i dobře, jak se totiž znám, jen bych neustálou dokumentací zdržoval a dnes skutečně nemáme času nazbyt. S obrázky tedy třeba zase příště.

    Krátce po půl desáté vyrážíme nejkratší cestou ven z města. Je chladné počasí, ale rozpouštějící se mlha slibuje hezký den. Naše startovní výška se pohybuje jen okolo 370 m. n. m. a čeká nás tedy na místní poměry mnoho metrů výstupu. Trénink zahajujeme hned za barákem, když lezeme nejkratší cestou nad údolíčko Polního potoka, abychom ho mohli překonat úboční silničkou o kus výš. Pak následuje rychlé proplétání mezi domy a okolo hřbitova scházíme dolů k Sázavě. Vydáváme se po červené turistické značce po cestě proti proudu, po chvilce míjíme ještě zahradnictví a pak už se můžeme nerušeně kochat klidným tokem „Bobří řeky“ (foto č. 001). Po necelém kilometru procházíme okolo bývalého lomu (foto č. 002), na rozcestí odbočujeme na zelenou značku a následuje prudké stoupání lesem k rozcestí Hájovna. Odsud pokračujeme po silnici kolem samoty Kocanda a zemědělského družstva až do vesničky Mstislavice.

    Právě tady jsme začínali výpravu skoro před rokem a čtvrt. Tehdy kalendář ukazoval hezké datum 27. 7. 2007 a my jsme se pod Melechov vydali autem, abychom si udělali jen asi 5 km dlouhou podvečerní procházku. Pokračujeme stále po zelené značce vzhůru nad vesnici. U posledního domku musíme dát velký pozor na divoké husy. Před rokem volně kráčely po cestě, a tak jsme je raději obcházeli obloukem po poli. Teta s nimi nemá dobré zkušenosti, několikrát ji prý pořádně prohnaly. Dnes je tu však až překvapivý klid, jen poslední dvě se s křikem prochází daleko za plotem, zatímco ostatní už zřejmě skončily na posvíceneckém pekáči.

    O kus výš v lese děláme na překrásném místě malou přestávku. Škoda, že nemám s sebou ten foťák, tohle by stálo za to zvěčnit. Malý palouček obklopený stromy, zapadaný listím a na něm několik větších kamenů potažených mechem. Tak luxusní přírodní posezení jsem na túře už dlouho neměl. Trochu upíjím ze zásob a pár minut se kochám okolím. Musím zkoncentrovat síly na více než 200 metrů převýšení, které nám nyní zbývá na krátké vzdálenosti zbývá překonat k vrcholu. Noříme se hlouběji mezi stromy a začínáme boj s vrstevnicemi. Kolmo přecházíme dvě vetší svážnice na úbočí hory a po pravé straně obcházíme památník partyzánů. Tady jsme si dělali zastávku před rokem. Je to upomínka také seskok parašutistické skupiny za 2. světové války (foto č. 003).

    Melechov hrál v historii zdejšího kraje vůbec důležitou úlohu. Jeho původní název byl Oreb a jen domýšlím, že byl změněn možná kvůli známějšímu vrchu stejného jména nedaleko Třebechovic. Ten náš posázavský je zdaleka viditelnou dominantou a má proto hodně strategickou polohu, což dokazují mimo jiné i zbytky obranné tvrze již ze 14. století na jeho západním úbočí. Roku 1420 se na jeho vrcholu uskutečnilo obrovské shromáždění a válečná porada husitů a za 2. světové války se tu pro změnu scházeli na porady partyzáni. Dnes je to především mekka místních turistů. A nám od památníku chybí k vrcholu už jen kousek cesty. Přicházíme k turistickému rozcestníku a k rozhledně (foto č. 004 a 005). Ta byla původně měřící věží a kdysi možná také sloužila turistům, dnes byste z ní už ale vůbec nic neviděli, neboť ji okolní stromy svou výškou dávno přerostly. Uvažuje se sice prý její opravě a zvýšení, ale dřív na několik let k tomu zřejmě nedojde.

    Na vrcholu Melechova se rozdělují loňská a letošní trasa výpravy. Nejprve tedy smažu resty a dovyprávím rok 2007 ... Sestupujeme stále po zelené značce jižním úbočím hory až k bývalé hájence a chatě Rohule (foto č. 006). Dnes je tu mezi lesy ukryté sídlo místního milionáře a hájenka skoro zarostla bujnou vegetací, ale jen pár metrů od ní vyrostla velkolepá japonská zahrada a moderní dům hlídaný zuřivými psy. Z rozcestí se dá pokračovat ještě k zajímavému skalnímu útvaru s názvem Čertův kámen, my si tuto možnost však necháváme až na některou z dalších výprav a míříme po již neznačené silničce ke Kouteckým rybníkům, kam se rádi jezdíme už dětství každé léto koupat. Naproti dolnímu rybníku, který je známý také jako Homole, odbočujeme vpravo do lesa na svážnici a obloukem se kolem lyžařského vleku vracíme až ke křížení se zelenou turistickou značkou, po které jsme předtím stoupali vzhůru na Melechov. Pak už nezbývá než seběhnout zpět do Mstislavic a autem se vrátit do Ledče.

    Tolik tedy k roku minulému a nyní se opět v čase přesuneme do října 2008, zpět na vrchol Melechova. Vlastně na jeden jeho z vrcholů, protože jak se vzápětí ke svému nemalému překvapení od tety dozvídám, v minulém roce proběhlo nové měření, které zjistilo, že u rozhledny a rozcestníku není nejvyšší místo. To se nachází ještě o několik desítek metrů dál v lese a pro zatím k němu vede alespoň provizorně vyznačená cesta. Jsem za to vlastně docela rád, protože se tím konečně snad vyjasnila výška této hory, která v různých mapách a zdrojích až neskutečně kolísá v rozmezí 705-713 m. Vězte proto, že nejvyšší bod Melechova měří podle nových zjištění dokonce 715 m. n. m. S podobně velkými nesrovnalostmi ohledně výšky jsem se ale už hodně dlouho nesetkal.

    My si však dobytí nejvyššího bodu necháváme až na příští rok a sestupujeme po žluté značce do vesničky Dobrovítova Lhota na severovýchodním úbočí kopce. Cestou se před námi otevírají skutečně hezké podzimní pohledy, a tak občas chvíli kocháme. U prvních domků mě teta upozorní, kde můžu očekávat jaké zuřivé psy, čímž dokazuje, že je opravdovým místním znalcem. Pokračujeme stále po žluté značce prudkým klesáním do údolí Sázavy. Cesta je místy zapadaná takovou vrstvou pestrobarevného listí, že ji pod ním můžeme pouze tušit.

    Značka nás zavede přímo k tábořišti Stvořidla. I přesto, že je to jedno z nejvyhledávanějších míst u českých řek, že je hezký podzimní den a jen pár minut po poledni, není tady živá duše. Naskýtá se nám tak docela netradiční pohled na opuštěné chatky, zavřený penzion, kemp i občerstvení. Jaký je to obrovský rozdíl oproti létu, kdy tady skoro není k hnutí a po řece plují nekonečné zástupy vodáků. Láká je sem především stejnojmenná přírodní rezervace, jejíž hlavní část se rozkládá na východ od tábořiště v délce asi 4 km proti proudu směrem ke Smrčné. Chrání fascinující úsek Sázavy s obrovskými balvany v korytě s vymletými obřími hrnci. Mezi nimi jsou nádherné peřeje a to vše leží v úzce sevřeném zalesněném údolí. I já jsem měl jedinečnou možnost několikrát si sjet tento úsek řeky o Velikonocích roku 2001 jako háček na raftu a byl to skutečně nezapomenutelný zážitek. Stejně jako celý ten prodloužený víkend strávený zde v chatkách se s partou známých ze střední školy.

    Naposledy jsem tady však byl před rokem v létě 26. července 2007, den před již vzpomínanou první výpravou na Melechov. Tehdy byl překrásný letní den s azurovým nebem a teplotou jen těsně pod 30°C. Vydal jsem se Posázavským Pacifikem z Ledče nad Sázavou do 8 km vzdálené zástavky Smrčná, abych se mohl zpět vypravit pěšky a splnit se tak svůj dávný turistický závazek o projití kraje Hochů od Bobří řeky. Nechávám se zvěčnit u startovního rozcestníku ve Smrčné (foto č. 007) a z mostu pak sám dělám první snímky kouzelné řeky Sázavy (foto č. 008). Má dnes opravdu málo vody, a tak trochu s nostalgií vzpomínám, jak jsme právě odsud na jaře před šesti lety startovali divoký sjezd peřejí na raftech.

    Na kraji osady u odbočky modré turistické značky vedoucí odsud přes Koňkovice na Melechov (jediná z cest, kterou jsem tam ještě nebyl), scházím k malému Meziklaskému potoku a fotografuji malý dřevěný mlýn se dvěma vodníky (foto č. 009), malou ukázku toho, že „zlaté české ručičky“ ještě existují. Hladinu prozařuje ostré slunce a já se vracím na cestu, abych pokračoval po proudu Sázavy. Po chvíli už se objevují první žulové balvany všech velikostí, a to nejen v řece, ale také na břehu u cesty a v blízkém lese. Některé jsou omleté vodou do podoby nádherných placáků, jiné zase připomínají obří hrnce. Téměř s každým ujitým metrem jich přibývá a za pár minut už se zdá, že snad řeku nadobro přehradí. To se podle pověsti o vzniku Stvořidel málem podařilo místnímu čertovi.

    To prý bylo tak, v nedalekém Rejčkově žil zámožný, ale strašně líný sedlák, který jednou při orání pole poslal práci k čertu a lehl si na mez. Když se probudil, bylo pole zorané a před sedlákem stál čert. Hlásil se k němu do služby pod podmínkou, že po deseti letech si vezme jeho duši. Líný sedlák souhlasil a čertu se upsal, vždyť kdoví co bude za deset let? Jenže čas uplynul jako voda v Sázavě a sedlákovi se do pekla nechtělo. Jeho žena celé stavení vykropila svěcenou vodou, takže čert na něho nemohl. Když to čert zjistil, rozhodl se zničit sedlákovi alespoň pozemky. Zaletěl k Žebrákovu do lomu, naplnil pytel velikými žulovými balvany, hodil si ho na záda a letěl k Rejčkovu. Nebyl ještě ani u řeky, když u Pultarů ve smrčenském mlýně zakokrhal kohout, čímž čertovi začalo ubývat sil. Postupně z pytle usypával, takže kudy letěl, tam zůstávaly ležet větší či menší balvany.

    Podle mímění geologů a hydrogeografů zase Stvořidla vznikla v dávnověku, kdy si řeka razila cestu neprostupným žulogranitovým masívem Melechova. Balvany pak v průběhu času voda vymodelovala až do dnešní podoby. Ať tak či onak, dnes je tu díky tomu překrásná přírodní rezervace. Procházím po cestě okolo Sázavy a obdivuji rozmanitost velikostí a tvarů jednotlivých balvanů, v hladině se zrcadlí ostré letní slunce, ale na kraji lesa je příjemný chládek. Pořizuji nespočet zajímavých snímků (foto č. 010 – 013) a cestu mi občas komplikují snad jen padlé stromy (foto č. 014) a naházené kameny. Línou procházkovou chůzí s množstvím zastávek přicházím kolem Rodrigovy skály do 3 km vzdáleného tábořiště na Stvořidlech až po neuvěřitelných 4 hodinách. Mohu tak říct, že jsem si tento kouzelný úsek Sázavy prohlédl skutečně do detailů. V tábořišti je hodně živo, chatky, penzion i kemp jsou plné návštěvníků a mnozí z nich využívají krásné počasí k opalování nebo koupání v řece (foto č. 015). Já mířím k občerstvení na chlazenou kofolu a nad výčepem mě pobaví tento z internetu stažený nápis: „Podnapilým a na dluh podáváme pouze ruku.“ Naštěstí jsem střízlivý a pár korun mám, takže za chvíli už se také vyhřívám u dřeveného stolku a usrkávám limonádu. Pak ještě pořizuji několik snímků tábořiště, nové lávky (tu předešlou opět odnesly jarní povodně) i odjíždějícího Posázavského Pacifiku.

    A nadešel čas k opětovnému návratu do října roku 2008. Dnes jsem ve Stvořidlech s tetou a v liduprázdném tábořišti usedáme k dřevěným stolkům, abychom drobně pojedli z vlastních zásob před zpáteční cestou. Klid naruší snad jen hukot vlaku projíždějícího na trati nad protějším břehem řeky, ale ten to má povolené, neboť jsem už dlouhá desetiletí neodmyslitelně patří. Po krátkém odpočinku opouštíme Stvořidla a po červené turistické značce lemující břeh řeky vykračujeme zpět do Ledče. Po pár stech metrech překračujeme další zajímavé místo – Koutecký nebo také „Zlatonosný“ potok (foto č. 016). Tohle přízvisko dostal v knize Jaroslava Foglara Devadesátka pokračuje. Právě tady se plnil 6. úkol Alvareze – hledání pouzdra ve vodách hlubokých (foto č. 017).

    Nacházíme se totiž v památném kraji Hochů od Bobří řeky, v kraji Jestřába a jeho skautského oddílu, pražské Dvojky. Právě tato místa Jaroslava Foglara inspirovala k sepsání nejslavnějších knížek, které i já osobně velice miluji. Zlatonosný potok tedy pochopitelně není jediným podobným místem v okolí. Jen několik set metrů na opačnou stranu od tábořiště ve Stvořidlech najdeme na kraji lesa Rodrigovu skálu, kde se pro změnu plnil poslední – 18. úkol Alvareze spočívající v chytání klíče. Vzpomínám si, že před rokem kousek odtud byl také jeden skautský tábor a měli postavený překrásný totem (foto č. 018).

    Od Kouteckého potoka stoupá červená značka lesem na rozcestí u nemocnice v Háji. Dříve to byla porodnice, kde přišla na svět třeba i moje sestřenka, později lékařská laboratoř, kde dlouhá léta pracovala právě teta a dnes je to léčebna dlouhodobě nemocných. Odsud strmě klesáme zpátky k řece na rozcestí U lomu, kde jsme dopoledne odbočovali na zelenou značku směrem nahoru na Melechov. Dál už cesta vede v poklidu podél řeky až na kraj Ledče nad Sázavou.

    Před rokem v létě jsem si však cestu od nemocnice ještě prodloužil odbočením na žlutou turistickou značku. Ta mě po kilometrovém klesáni dovedla na místo, všem Jestřábovým čtenářům a obdivovatelům nejposvátnější … pro jeho uvedení si od autora vypůjčím několik řádků z Hochů od Bobří řeky: „Vím, hoši, o jednom krásném zapomenutém kraji," začal zvolna a tajemně Rikitan. "Je daleko od našeho města. Železnice tam nevede, ba ani silnice a človíčka tam v okolí široko daleko není. Musili bychom tam jít několik dní. Je to kraj lesů, kopců a skal. Divoký, liduprázdný a zanedbaný, ale krásný! Středem se vine řeka, místy jsou veliké balvany v řečišti s písečnými břehy. Má jasnou a průzračnou vodu a čisté dno... V jednom z jejích záhybů je mezi skalami, kopci a hustými lesy malá loučka na břehu..."

    Ano, konečně jsem i já našel slavnou Sluneční zátoku. Kraj kolem ní už není zanedbaný, v létě ani liduprázdný, železnice i malá silnička tu také dávno fungují. Jinak ale v okolí za ty desítky let, které uběhly od chvíle, kdy tu na břehu Sázavy poprvé stanovaly chlapci z Jestřábova oddílu, přibylo jen pár chat a tábořišť. V roce 1997 tu byl Jaroslavu Foglarovi odhalen na okraji louky pamětní kámen (foto č. 019). Ale řeka zůstala, les zůstal. Trvají i slunné dny a měsíční noci, za jakých hoši kdysi zpívali Píseň úplňku, jejíž tóny "letěly dolů do bílého kraje, přes Bobří řeku, po skalách vzhůru a usínaly někde tam nahoře v protějších stráních". Je až neuvěřitelné, že i po 80ti letech si tohle místo stále zachovává svoje kouzlo a jedinečnou atmosféru.

    Při sestupu do Sluneční zátoky dokonce potkávám dva táborníky ve skautských krojích a dáváme se krátce do řeči. Jako by přede mnou ožily stránky Foglarových knížek. Louku i teď po šesté hodině večer osvětluje večerní letní sluneční kotouč, který jako by tady ani nezapadal. Nad ohybem Sázavy projíždí Posázavský Pacifik (foto č. 020) a u břehu jsou ukotvené loďky. O kus dál táborníci chystají nějakou soutěž a večerní táborový oheň. Nechávám se od nich vyfotografovat u Jestřábova památníku a tuhle fotku hned řadím mezi své nejcennější (foto č. 021). Nechce se mi domů, nejraději bych tady zůstal, třeba navždy. Tohle je jedno z míst, které se člověku vryjí hluboko do srdce, a kam se vždy bude rád vracet.

    Skoro po hodině odpočinku se vracím do všední reality a pokračuji neznačenou cestou podél Sázavy až na rozcestí U lomu, kde se opět napojím na červenou turistickou značku, která mě dovede až do Ledče. Cestou se kochám pohledem na řeku a Ostrovský mlýn na protějším břehu. Přemýšlím, jak hrozně moderní doba zdeformovala dětské vidění světa. Málokterému z dnešních chlapců jsou Foglarovy příběhy opravdu blízké, a to je veliká škoda …

Mountainer