Velká krkonošská hřebenovka 2009

25.července 2009

    Konečně nastal den „D“ mé letošní turistické sezóny. Už skoro od zimy jsem se těšil, že v létě podniknu opět velkou celodenní výpravu po našich nejvyšších horách. A jsem moc rád, že tentokrát ji nepůjdu sólově, ale se svým dobrým kamarádem a osvědčeným parťákem – Peregrinem, neboť společně můžeme absolvovat i rozsah, který bych sám z bezpečnostních důvodů raději nešel. Zkušení horalové totiž dobře znají otřepané, ale rozumné pravidlo horské služby, že na hřebeny by se člověk nikdy neměl vydávat sám. Pravda, že ideální počet jsou minimálně tři turisté, ale dva je lepší než jeden, ne?

    Vzhledem k tomu, že Peregrino byl v Krkonoších jen asi dvakrát a neměl mnoho možností tyto nádherné hory poznat, rozhodl jsem se pro trasu, kterou pěšky spojíme dvě známá krkonošská střediska, navštívíme dvě legendární horské boudy a velkou část cesty budeme mít jako na dlani naši nejvyšší horu. Původně jsem uvažoval i o zařazení výstupu na Sněžku do našeho programu, ale nakonec jsem byl rád, že sám Peregrino tuto možnost nepřímo odmítl, protože osobně mám za posledních pár let k tomuto kopci čím dál větší averzi (Krakonoši, prosím odpusť.) Na vrcholu to totiž vypadá, jak v Praze na Václaváku, div se tam lidé vzájemně neušlapou a korunu všemu nasadila budova nové České poštovny, která v horách vypadá naprosto příšerně. (Uznávám, otázka názoru). Raději si ani nechci představovat, jaká zde nastane situace po vybudování nové, rychlejší a kapacitně vyšší kabinkové lanovky …

    Ale dost už o stížnostech na Sněžku, v sobotu ráno 25. července mně mnohem větší starosti dělalo počasí. S Peregrinem jsme se po včerejší poněkud delší procházce rozhodli, že o osudu delší hřebenovky definitivně rozhodneme až ráno, podle aktuální situace. Předpověď počasí totiž byla všelijaká, jenom ne dobrá. Tentokrát jsem doufal, že se meteorologové spletou, jak to s oblibou dělají čím dál častěji. Večer jsem nachystal vše potřebné na náročnou celodenní túru a uložil se k ne zrovna klidnému spánku.

    Před šestou hodinou ráno obloha vypadala všelijak, ale trakaře zatím nepadaly. Zburcoval jsem tedy svého parťáka a rozhodli jsme se vyrazit. Odhadovat stav denního počasí v horách podle situace po rozednění, se sice rovná ruské ruletě, ale co jiného jsme mohli dělat když dnešek byl jediným dnem, kdy můžeme takovou výpravu podniknout.

    Přiznávám, že už samotný začátek skončil fiaskem, když jsme kvůli mé přetržené tkaničce nestihli autobus o půl sedmé. Děkuji tímto především Peregrinovi za shovívavost, že mě rovnou nepřizabil. Po propočítání časových možností, jsme se po chvíli rozhodli pro pěší přesun do 3 km vzdálené Svobody nad Úpou, odkud nám jel další autobus přeci jen dřív. Cesta byla výhradně z kopce a zhruba v polovině jsme úspěšně stopli místního domorodce, co mířil do Trutnova nakoupit. Sice stopuji hodně nerad, ale v tomhle případě se jednalo o rozumnou úsporu ztraceného času a naprosto minimální riziko. Cíl byl doslova co by kamenem dohodil a všechna auta, co jela kolem nás, musela právě přes Svobodu. Nakonec jsme tedy proti prvotnímu plánu ztratili jen asi padesát minut a krátce po osmé hodině jsme plni očekávání vystartovali z Pece pod Sněžkou vstříc velkému horskému dobrodružství.

    Popravdě řečeno, snažili jsme se vystartovat. Jenže smůla se zkrátka rozhodla, že dnes bude mou věrnou společnicí a tvrdošíjně mě odmítala opustit. I když tohle byla spíš moje navigátorská chyba. Chtěl jsem svému parťákovi ukázat romantické údolí Zeleného potoka s vodopády a peřejemi, a přitom jsem se nepodíval, že ho turistická značka míjí, resp. nadchází po úbočí. Vzhledem k naší situaci jsem nakonec rozhodl raději pro cestu po značené cestě, a tak jsme se alespoň v horní části Zeleného dolu, kde se obě cesty potkávají, vyfotili u malého vodopádu (foto č. 1 až 3). Zbylý půlkilometr snad projdeme ještě někdy v budoucnu.

    Krátce na to jsme tok Zeleného potoka opustili a začalo strmé a dlouhé dobývání hřebene. Na následujících dohromady asi 6 km jsme se museli dostat o bezmála 700 metrů výš, velký díl převýšení na nás ale čekal hned na začátku. Na lesní pěšině jsme bojovali s bludnými kořeny a kamením (foto č. 4), ale pořád to bylo daleko pohodlnější, než následující úsek v podobě asfaltové zásobovací silnice. Asi po 3 km zabijáckého stoupání nás čekal krátký odpočinek na zrekonstruovaných Richtrových boudách (1206 m) – (foto č. 5). Tedy vlastně nečekal, protože jsme přišli příliš brzy. Oficiálně totiž otevírali až za tři čtvrtě hodiny. Nakonec se mi alespoň podařilo vydundat alespoň razítko do svého nového wanderbuchu, turistické známky však měli vyprodané.

    Větší starosti nám ale začalo dělat počasí. Obloha se povážlivě zatahovala a nahoru na hřeben už prakticky nebylo vidět. Přesto jsme se s Peregrinem rozhodli pro co nejrychlejší dobytí vrcholu hlavního hřebene a 1,5 km vzdálené známé horské chaty Výrovka. Odsud se nám totiž následně nabízela široká škála možností dalšího postupu i zpětného ústupu. 150 metrové převýšení nám na pokračujícím asfaltu s plnými batohy na zádech dávalo pěkně zabrat. Naprosto jsem nechápal, jak tudy může vézt značená cyklostezka. Nahoru jsem měl co dělat i pěšky a dolů bych to rozhodně brzdit nechtěl. Smůla si nás opět našla, když se zhruba v polovině cesty opravdu spustil docela prudký déšť.

    Rychlejší by asi bylo, seběhnout zpátky na Richtrovky, ale stále jsme ještě věřili, že tohle není konec, a proto jsme se s vypětím sil pokusili o běh vzhůru. Peregrino si v rychlosti oblékl bundu, já jsem to risknul jen v tričku. Pár desítek metrů před chatou situace dostala vážné obrysy, když po obloze mezi mraky začaly vodorovně létat blesky. Promočení a zároveň zpocení jsme dosprintovali k boudě, kde na schodech postávala skupinka podobně zřízených turistů. To snad ne! To je opravdu blbý vtip! Výrovka (1356 m) je pro mě zakletá bouda. Když jsem tady byl před 5 lety naposledy, seděli jsme na těch schodech, klepali kosu a zahřívali se bezinkovým likérem a čajem z termosky, přestože byl konec května.

    Naštěstí se tentokrát ukázalo, že zamčeno není. Stačilo jen rázněji vzít za kliku. Uff, to jsem si oddychl. A zatímco ostatní turisté se rovnou přesunuli do útrob chaty, já se svým parťákem jsme si zabrali nouzovou předsíňku a chvatně jsme se převlékali do suchého oblečení. V duchu jsem si děkoval za nápad poprvé v životě si na jednodenní výpravu vzít kompletní druhé oblečení. Peregrino bohužel s sebou tolik věcí neměl, ale suché triko naštěstí ano a mikinu jsem mu dočasně na zahřátí půjčil (foto č. 6). Teplotu jsme však vyrovnávali také horkým čajem z termosek, který teď opravdu bodnul.

    Byli jsme velice překvapeni z rychlosti našeho postupu. Přestože jsme z Pece pod Sněžkou vycházeli oproti původnímu plánu skoro s hodinovým zpožděním, už nyní jsme manko nejen dohnali, ale dokonce jsme měli skoro půl hodiny k dobru. Pravda sice byla, že jsem v původním časovém rozvrhu nechával dost velké rezervy, ale s takovýmhle tempem jsem věru nepočítal. Nyní jsme si za to mohli gratulovat, protože nám stejně nezbývalo než čekat, zda se počasí přeci jen neumoudří a nepustí nás dál. Po hrubém osušení jsme se proto také my přesunuli do útrob chaty a následně do jejího první patra, kde se nachází turistická jídelna pyšnící se nejnižšími cenami na krkonošském hřebeni. Nevím, nakolik je to pravda, ale skutečně jsem na jiných boudách obvykle viděl vyšší ceny. Především mě ale překvapil místní široký výběr jídel i nápojů. Nakonec jsme si s Peregrinem za 35 korun svorně dali do dršťky.

    Po dobrém obědě jsme ještě nalovili suvenýry a nastalo klíčové rozhodování, co dál. Několika cestami jsme se mohli vrátit do Pece pod Sněžkou a stejně tak se nám nabízelo více možností, kudy a kam pokračovat dál. Bouřka se už vyřádila a také oblačnost se místy začínala trhat. Sil i času jsme měli dostatek, a tak jsme nakonec usoudili, že zkusíme pokračovat v původním plánu a vydali se na 2,5 km vzdálenou Luční boudu. Ještě jsem si chtěl vyfotografovat Výrovku, ale i když jsem stál jen pár metrů od ní, přes oblačnost jsem skoro neviděl (foto č. 7). O rozhledu z nedaleké výhlídky pochopitelně nemohla být vůbec řeč (foto č. 8). Krakonoš zkrátka vařil mlhu a trochu se mu rozutekla.

    Naštěstí nebylo kam zabloudit. Cesta k naší nevoli pokračovala i dál po asfaltu a navíc nás čekalo další půlhodinové stoupání do Modrého sedla mezi Luční (1555 m)*) a Studniční horou (1554 m). Není bez zajímavosti, že toto sedlo (1509 m) je po Sněžce (1602 m) druhé nejvýše položené místo v České republice, které je oficiálně turisticky dostupné, neboť oba vrcholy, které odděluje leží v I. zóně Krkonošského národního parku a nevedou na ně značené cesty. Možná ještě zajímavější je fakt, že Modré sedlo je celkově 4. nejvýše položeným místem České republiky (pokud bereme v úvahu samotné vrcholy a sedla) **). Poslední nej- tohoto místa se váže k československému pohraničnímu opevnění, neboť okolí tohoto sedla je nejvyšším bodem, kde byly vybudovány malé obranné bunkry, tzv. řopíky.

    Marně jsem se však těšil, že si tuto zajímavost vyfotím. Počasí vydrželo bez deště jen asi deset minut, a tak jsme po dobytí sedla znovu vypadali jak dvě zmoklé slepice a sotva jsme viděli na cestu. Naštěstí už alespoň nelétaly blesky. Na chvilku jsme se snažili schovat ve výklenku Památníku obětem hor (foto č. 9), ale moc se nám to nedařilo, a tak jsme jen doufali, že tady po dnešku nepřibudou i naše jména. Za pěkného počasí je osud možná nejhezčí výhled na Sněžku i daleko do Polska a Luční bouda je odsud vidět, jak z ptačí perspektivy. My jsme nic z toho ani na chvilku nezahlédli a raději jsme co nejrychleji sbíhali dolů, abychom se trochu zahřáli.

    Luční boudu jsme viděli teprve až když jsme stáli skoro u ní (foto č. 10), což je při velikosti tohoto kolosu opravdu co říct. Naše největší horská chata v minulých letech prošla rozsáhlou rekonstrukcí, její velká část se změnila na luxusní apartmány, které byly rozprodány jako letní byty a v suterénu se dokonce nově skrývá velký koncertní sál. O tom, že se až sem jezdí auty už snad ani netřeba mluvit. Je zkrátka neuvěřitelné, co všechno je dnes možné na místě, které patří sféry nejvyšší možné přírodní ochrany u nás. Nechci raději ani domýšlet, kam to bude pokračovat … jsem z toho rozčilený a smutný zároveň.

    Teď jistě chápete, proč jsem se na Luční boudu rozhodně netěšil, a to přesto, že i na toto místo mám hezké vzpomínky. Před lety jsme se svolením Správy Krkonošského národního parku při několikadenním přechodu Krkonoš právě na louce za boudu nocovali pod širákem a bylo to nádherné. O rok později jsme při jiném pochodu měli tentýž plán, ale počasí se postavilo proti, a tak jsme nouzově nocovali v přízemí boudy, které je pro tyto účely uzpůsobené, ale i to mělo své kouzlo. Doufal, že alespoň tohle ještě platí, neboť Luční bouda je na kilometry daleko klíčovým záchytným bodem a funkci nouzového turistického přístřeší plnila odnepaměti i z čistě elementárních bezpečnostních důvodů.

    Moje skepse však ještě narostla po té, co jsem po příchodu k ní zjistit, i že dokonce i tzv. „letní vchod“ je zazděný. O to větší však byla moje úleva po otevření dveří zimního vchodu, interiér přízemí zůstal tak, jak si ho pamatuji. Přeci jen tedy zdravý rozum dosáhl alespoň malého vítězství. Promoklí jsme s Peregrinem vešli do rozlehlého prostoru s dřevěnými lavicemi po stranách a topením, kde si pár dalších podobných turistických šílenců sušilo zmáčené oblečení. Ano, tak tady na zemi, jsem před několika roky spal. Tentokrát jsme se tu ale nechtěli příliš zdržovat. Uznali jsme totiž, že sušit se už nemá za aktuálního vývoje počasí vůbec cenu a třetí věci na převlečení jsme s sebou opravdu neměli. Proto jsme jen rychle pojedli drobnou svačinu a zahřáli se čajem, vše z vlastních polních zásob.

    Před odchodem jsme však ještě museli vyřešit problém s docházejícími zásobami pití. Dohromady jsme měli 4 litry, ale ty už prakticky padly za vlast. Bylo proto třeba naředit zbytek domácí malinové šťávy v obou lahvích vodou, s čímž jsem dopředu počítal. Táhnout s sebou ještě větší zásoby by už z důvodu váhy nebylo příliš moudré. S obavami jsem proto začal stoupat do prvního patra boudy a mé nejhorší obavy se rychle začaly naplňovat. Stanul jsem u luxusní recepce, která v takto vysokých horách působí opravdu nepatřičně a s velkými obavami jsem pokračoval k restauraci. Servírka za pultem po prosbě o vodu obrátila oči v sloup, ale nakonec se naštěstí slitovala. Moc jsem se raději nerozhlížel, protože mi z té komerce bylo opravdu zle a razítko do wanderbuchu jsem si dal spíš jako odstrašující případ.

    Po pravdě řečeno se mi ulevilo, když jsme Luční boudu opustili. Sice bych se býval ještě rád chvilku ohřál, ale venku jsem si připadal více v pohodě, a to navzdory mlze a zimě. Momentálně nepršelo, a tak jsme co nejrychleji vyrazili na Bílou louku, kam jsem se naopak hodně těšil. Ta lokalita vypadá, jak kdyby se sem omylem dostala odněkud ze severního Švédska – tundrová tráva, mechy, lišejníky, četné mokřady a jen občas zakrslá borovice (foto č. 11). Dnešní drsný dojem ještě umocňoval oblačný opar a teplota hodně pod 10 °C, což je na konec července i tady docela neobvyklé. Však Peregrinovi byla už docela zima (foto č. 12), a proto jsem místo oblíbeného focení raději zvýšil tempo chůze. Krátkou zastávku jsme si udělali na místě bývalé Rennerovy boudy, která zde stávala už od roku 1797, ale po požáru 2. října 1938 již nebyla obnovena. Dnes na místě najdeme jen zbytky základů, informační tabulku a volně přístupný pramen, známý jako Rennerova studánka (foto č. 13).

    Naše cesta pokračovala dál po červené značce až k rozcestí s odbočkou na vrchol Krakonoš (1423 m). Krátká porada rozhodla vzhledem k dostatku času o dobytí tohoto kopce, a tak jsme udělali asi 300 metrovou zacházku. Místo vládce jsme tam objevili jen desítky kamenných mužíků, kterými se na dalekém severu značí turistické cesty. Rozhodně nemám nic proti tomu, když je potkám občas i na našich horách, ale tolik najednou už nevypadá moc hezky (foto č. 14). Na vrcholu se na chvíli roztrhl mlžný opar a otevřel výhled na Jelení a Davidovy boudy. Než jsem však stihl připravit foťák, tak se znovu rozpršelo.

    Rychle jsme se proto vrátili na rozcestí a opatrně začali sestupovat úbočím Kozích hřbetů. Čekal nás technicky nejnebezpečnější úsek celé výpravy, kdy jsme na jednom vzdálenostním kilometru měli sklesat skoro 400 výškových metrů. Cesta navíc vedla ostrým úbočím lavinového svahu a často se tak stávala obětí přírodních živlů. Po poslední opravě zde dokonce přibyly železné schody jištěné řetězy (foto č. 15 až 18). Několikrát se navíc přelézala i suťoviska a velká část cesty vedla po velkých nezajištěných kamenech, které byly dnes pochopitelně namoklé. Jeden kilometr na rozcestí se žlutou značkou nám trval přes dvě hodiny a děkovali jsme si s Peregrinem za luxusní časový náskok, který se nám bohatě vyplatit, neboť jít rychleji prostě nešlo.

    Bláhově jsem doufal, že po sestupu pod horní hranici lesa kamenné schody nahradí obyčejná pěšina, bohužel se tak nestalo a sestup do Svatého Petra se tak stával nekonečným bojem. Delších 6 km jsem už dlouho nezažil. Při pohledu zpět jsme jen nevěřícně kroutili hlavami, jak velký výškový rozdíl jsme už slezli. Ve Svatém Petru jsem se od Peregrina nechal vyfotit před vchodem do obrovského hotelu Horal (foto č. 19) a zavzpomínal tak několik horských výprav z dob středoškolských studií, kdy jsme právě zde mívali náš base camp. Na oplátku jsem svému parťákovi udělal podobný památeční záběr u nedalekého penzionu Encián (foto č. 20), kde bydlel při středoškolském lyžařském kurzu.

    Pak už nám chyběl jen poslední kilometr dolů do Špindlerova Mlýna. Krakonoš si však zřejmě řekl, že bychom to měli už moc jednoduché, a seslal na nás další déšť, dohromady už čtvrtý a rozhodně nejvydatnější za celý den. Dolů do informačního centra jsme přišli ve stavu, když z nás doslova tekly proudy vody a měli jsme štěstí, že jeho pracovnice projevili značné pochopení a nevyhodili nás zpátky do toho nečasu. Peregrino si koupil další kreslený štítek na hůl do své sbírky a já si otiskl do wanderbuchu poslední dnešní razítko. Navzdory mokru a zimě jsme oba byli opravdu spokojeni, že jsme hřebenovku zvládli a vlastně jsme za to počasí byli i trochu rádi, protože nepohoda přeci do vysokých hor patří a právě s ní je spojena řada zážitků, na které se pak ještě mnoho měsíců vzpomíná. Před odjezdem autobusu zpět do Janských Lázní jsme si na závěr krátili čas ještě krátkou procházkou poblíž Labské přehrady a na tamějším penzionu Hübner nás pobavil ukazatel teploty hodnotou 136 °C (foto č. 21). Ta po našem průchodu dokonce ještě o 1°C stoupla! Takže trochu nechápu, jak nám tedy mohla být zima :-) ***).

    Vysvětlivky:

    *) Ve starších pramenech se často můžete setkat s chybným údajem o nadmořské výšce Luční hory – 1554 m, který ji řadil až na 3. místo, právě za sousední Studniční horu. Nedávné přeměření výšky obou těchto vrcholů moderními metodami však ukázalo, že je dělí pouhých 80 cm právě ve prospěch Luční hory.

    **) Nadmořská výška Modrého sedla je 1510 m. A zde nabízím žebříček pěti nejvyšších hor České republiky:

    1. Sněžka (Krkonoše) – 1602 m
   2. Luční hora (Krkonoše) – 1555 m
   3. Studniční hora (Krkonoše) – 1554 m
   4. Vysoké kolo (Krkonoše) – 1509 m (též aktualizovaný údaj)
   5. Praděd (Jeseníky) – 1492 m

    ***) Na digitálním teploměru pochopitelně jen skoro nebyla vidět desetinná čárka, resp. tečka.

Mountainer