Krkonoše Extréme tour 2008

7.září 2008

    V letech 2000-2005 jsem při svých studiích v Janských Lázních měl díky několika svým přátelům možnost poznat většinu překrásných míst na české i polské straně Krkonoš. Vlastně jsem s nimi prošel všechny známé trasy těchto našich nejvyšších hor – až na jedinou – Cestu bratří Čapků vedoucí z Pomezních bud na Rýchory a dále do Jestřebích hor …

    Tento úsek vedoucí po nejvýchodnějším hřebenu Krkonoš takřka na hranici s Polskem jsem původně chtěl absolvovat už v létě roku 2007. Tehdy mi však plány překazilo nevlídné počasí a také mé nachlazení po túře na Tetřeví boudy. Proto jsem průzkumnou výpravu do neprobádaných končin musel odložit až na rok letošní. Vzhledem k časové zaneprázdněnosti na ni navíc zbyl pouze jediný možný termín, neděle 7. září 2008 ...

    Ještě včera bylo venku takové krásné počasí – slunce pálilo, obloha takřka bez mračků a nádherné výhledy do dálav. Ale jak už tak na horách bývá, počasí je velmi vrtkavé a nic z toho už bohužel dnes neplatí. Natěšený vycházím z turistické ubytovny v Janských Lázních jen v kraťasech a tričku, ale čeká mě nepříjemné překvapení. Po několika prvních krocích mě začínají skrápět dešťové kapky. Nejsem zvyklý vzdávat se hned na začátku, proto pln odhodlání vyrážím pěšky do tři kilometry vzdálené Svobody nad Úpou. Nakonec však ujdu jen několik set metrů než mě sílící déšť definitivně donutí k návratu. Každý normální člověk by nyní asi odešel zpět domů a možná se vrátil ještě i na hodinu do postele. Ne tak já, nechce se mi výprava odkládat o další rok, a tak v 7:55 h nasedám na kolonádě do autobusu a do Svobody nechávám svézt.

    Tady mám skoro tři čtvrtě hodinu na rozhodnutí, co dál. Rozhodování nebude vůbec jednoduché, přestože pršet mezitím už přestalo. Ale nejsem tu s podobným dilematem zdaleka sám. Společně se mnou zde stojí i parta pěti starších, ale evidentně turisticky ostřílených, lázeňských pacientů, kteří plánují jít trasu Pomezní boudy – Spálený mlýn – Růžovohorky – Pec pod Sněžkou. Všichni doufají, že oblačnost roztrhá a bude podobné teplo jako včera. Tajně doufám v to samé, leč zkušenosti i znalosti mi velí bohužel opak. Ta oblačnost je totiž s největší pravděpodobností frontální, a tak hezky jako včera rozhodně nebude. Mé obavy ještě podporuje řidič cyklobusu jedoucího z Pomezních bud, který tvrdí, že tam prší, je mlha a velký vítr. Takže vlastně není o čem rozhodovat, to totiž ani v nejmenším není počasí na hřebenovou túru, tedy leda, že bych se chtěl dobrovolně nechat hledat horskou službou.

    Já se však ani teď nechtěl vzdát. Uznávám, že už to byla čirá tvrdohlavost a umíněnost, ale prostě mě táhla nahoru na kopce. Ani ostatní turisté se nemínili vrátit, takže se vlastně jednalo o kolektivní nerozum – ale to rozhodně není omluva. Definitivní rozhodnutí přesto ještě odkládám, vyvezu se autobusem na Pomezní boudy a tam uvidím. Vůbec jsem si však nepomohl, neviděl jsem totiž vůbec nic. Na Pomezkách, ve výšce 1 050 m. n. m., byla totiž taková mlha, že člověk byl rád, když viděl sousední boudu a pár metrů cesty. Sice momentálně nepršelo, ale vítr také nebyl příjemný. Oblékl jsem si letní bundu a v zápětí musel uznat, že na tohle počasí rozhodně vybavený nejsem.

    Rozum velel jít se projít maximálně pár set metrů a za 45 minut se autobusem vrátit zpátky do údolí. Srdce mě však navzdory všemu dál táhlo na hřebeny. A tak jsem zvolil plán B, který spočíval v přechodu do Dolní Malé Úpy a následnému rozhodnutí, o sestupu do údolí nebo pokračování túry. Ze svého původního plánu jsem tak vypustil možnost obejít Nové Domky a Rennerovy boudy přímo po hřebeni a užít si tak výhledů na Sněžku, Černou horu a další panoramata Krkonoš. Důvod byl pochopitelný, člověk mohl tyto vrcholy na protější straně údolí opravdu jen tušit a vydat se nyní po neznačeném úseku se rovnalo faktické sebevraždě. Moji spolucestující ze Svobody navíc taktéž mířili ke Spálenému mlýnu, takže jsem měl jistotu, že se na červené značce nebudu pohybovat sám.

    Vyrazil jsem svižným tempem, abych se trochu zahřál. Přeci jen kraťasy nebyly příliš ideálním oblečením. Kousek za Pomezními boudami jsem se od svých parťáků nechal v mlze vyfotit (foto 001) a pak jsme se rozloučili s poněkud ironickým přáním šťastné cesty. Cesta se prudce svažovala kolem tzv. Nových Domků směrem k Rennerovým boudám a, světe div se, mlha se pomalu začínala trhat. Sice nijak moc, ale alespoň už bylo vidět pár desítek metrů před sebe. Naproti tomu z nebe občas spadlo trochu vody, ale to mi příliš nevadilo. Jen na čtení informačních tabulí KNAPu, které většinou nevynechám, dnes nálada nějak nebyla, a tak jsem přišel třeba o staré krkonošské pohádky nebo baladické příběhy. Rozesmála mě ale jedna z Rennerových bud, jmenovala se totiž U dědka a báby (foto 002). Perníček však na střeše nebyl, ale možná je to tak lepší, protože by tam stejně dlouho nevydržel.

    Po 2,5 km jsem došel do Dolní Malé Úpy (foto 003). Ten název je však trochu zkreslující, protože jsem stále byl na hřebenech, jen asi o 130 m níž než na startu. Byla tu ale ještě jedna větší zajímavost – jeden z nejvýše položených kostelů v ČR navíc se zajímavou historií, neboť nechal vystavět sám císař Josef II., když zde byl obhlédnout na koni v doprovodu generála Laudona drsný život horalů. Pro mě to bylo zároveň místo, kde jsem se musel rozhodnout, co dál. Buď sejít do údolí a odjet autobusem zpět do Janských Lázní nebo pokračovat v hřebenovce dál. Výhledy zatím sice žádné nebyly, ale mlha už se o mnoho zmenšila. Rozhodl jsem se tedy pokračovat i s rizikem, že bych toho posléze mohl trpce litovat.

    Další 2 km asfaltky mě dovedly na velké rozcestí s příznačným názvem Cestník. Většinou asfalt na turistických výpravách nesnáším, dneska jsem za něj byl ale skoro vděčný, protože jsem si zatím nemusel máčet boty v mokré trávě a bystře hlídat značky na stromech. Na Cestníku byl v letošním roce instalován zajímavý dřevěný monument s názvem Akumulace, který věnoval u příležitosti 45. výročí založení Knapu místní umělec. Je vcelku jen na vaši fantazii, co si pod ním představíte. Já mám možná trochu barvitou představivost, ale připomíná mi ruku obra, který na třech prstech hřímá zeměkouli (foto 004).

    Cesta pokračovala lesem střídavě do kopce a z kopce a občas mě míjeli cykloturisté, i na kolech oblečení značně lépe než já na pěško. Ale co, zatím neprší a při svižné chůzi se člověk zahřeje. Když už mě jednotvárný les začínal pomalu nudit, stromy se jak na objednávku rozestoupily a přede mnou se objevila Lysečinská bouda (foto 005), jedna z nejznámějších v této části Krkonoš. Stolky na sezení venku byly pochopitelně sklopené, ale zevnitř se ozýval rozhovor, a tak jsem se vydal na průzkum. Vlezl jsem do chaty nějakým zadním vchodem a všichni na mě koukali, jak na UFO. Kde prý jsem se tam vzal … No, já nevím, nějak jsem to prošel. Oficiálně bylo zavřeno, přesto mi byl nabídnutý čaj a malé občerstvení. S velkými díky jsem však raději odmítl, jednak, abych zbytečně nepřidělával problémy, a jednak jsem měl obavy o další vývoj počasí, a tak jsem raději prchal dál. Příště, až bude otevřeno si ale cokoliv dám moc rád, protože bouda mě rozhodně nezklamala, celá ve dřevě a stylově krkonošská. Rád se sem znovu vrátím.

    Za Lysečinskou boudou se asfaltka zanořila zpět do lesa a kolébala se terénem na úbočí Albeřického vrchu (943 m). Počasí vypadalo stále nejistě, nyní napršelo, ale mohlo každou chvíli začít. O slovo se však začal hlásit můj žaludek a vůbec jsem tomu nemohl divit, když poslední jídlo dostal někdy před sedmou hodinou a teď hodinky ukazovaly už půl jedenácté. Zřejmě si toho všiml i můj přítel Krakonoš, neboť se kolem trasy začaly hodně objevovat keře s borůvkami. Chvíli jsem, poháněn vývojem počasí, ještě odolával, potom jsem se ale přeci jen ponořil do fialového království. U cesty sice bylo dost vysbíráno, ale hlouběji do mokrého porostu se mi příliš nechtělo, a tak jsem si dal jen drobnou svačinku. Protože vládce hor ale, jak známo, nedává nic zadarmo, vyhnal mě po deseti minutách dál na pochod opětovným deštěm.

    Naštěstí netrval příliš dlouho. Dalších borůvek jsem ale raději už nevšímal a raději jsem spěchal k Horním Albeřicím. Už krátce za Pomezními boudami jsem od místních dostal radu, že je zbytečné slézat dolů do osady a pak šlapat zpět na hřebeny, dá se to prý projít celé po hřebenu. Asi za půldruhého kilometru se mi do cesty poprvé připletla státní hranice a šel jsem i kus po polském území. Zadokumentoval jsem hraniční kámen i ceduli Krkonošského národního parku (foto 006), přičemž mě u toho málem přejelo auto přeshraničních sběračů fialového zlata. Oči jsem začal mít na šťopkách ale i z jiného důvodu. Nechtěl jsem totiž minout výše popsanou odbočku na hřeben. Nakonec skoro zbytečně, protože se přehlédnout dost dobře nedala. Chvíli šly česká červená značka (Cesta bratří Čapků) a zelená polská turistická značka souběžně, pak se druhá zmiňovaná stočila znatelnou odbočkou doleva mezi stromy a já společně s ní.

    Konečně jsem dnes poprvé opustil asfaltku, ale moc dlouho jsem neradoval, protože se znovu spustil déšť. Kráčet mokrou travou, po namokrých kořenech a kamenech, nemá asi nikdo moc v oblibě. Jen jedna věc mi přišla trochu úsměvná. Cesta totiž vedla skutečně přesně po státní hranici. Ne tak, jako třeba Cesta česko-polského přátelství na Sněžku, kde jdete část v ČR a část v cizině. Tady jsem deset kroků tam a deset onde, často jsem o hraničník málem zakopl, neboť byl přímo uprostřed cesty, jindy jsem měl každou nohu v jiném státě. Chvíli se tím člověk baví, ale to pár set metrech už to ani nevnímá, přesto to bylo zajímavé rozptýlení. Do toho mi ještě nesčetněkrát na zádech pípal mobil, což na túrách nesnáším a mám ho zapnutý jen z bezpečnostních důvodů. Přičítal jsem to však obligátnímu vítání sousedního operátora. Až posléze jsem s překvapením zjistil, že mě nahánějí rodičové. Tak teď opravdu volat nebudu, musí počkat až budu zpátky v Čechách. Navíc se opět rozpršelo, a to tak, že dost. Chůzi proto měním v běh, ale jen opatrný, abych si Polsko nemusel prohlédnout hodně zblízka.

    Déšť neustává a našim se dovolám až napotřetí. Dostávám vynadáno, že se ani neozvu a také ujištění, že oblačnost je skutečně frontální. No, děkuji pěkně, to jsem přesně potřeboval. Ale co se dá dělat, blbý jsem já, nikoliv počasí nebo snad Krakonoš. Mnoho možností nemám. I kdybych sešel dolů do Albeřic, o víkendu žádný bus nejezdí a musel bych tak ještě dalších bezmála 5 km do Horního Maršova. V údolí je možná počasí ještě horší, alespoň to tak vypadá při občasném pohledu mezi stromy, kde není vidět skoro nic. Proto se rozhoduji pokračovat dál v původní trase.

    Po dalším kilometru přicházím okrajem louky za stále houstnoucího deště na turistický hraniční přechod Horní Albeřice – Niedamirów (foto 007). Pochopitelně nikde není ani noha. Když přes značně mokré brýle, dost špatně vidím na rozcestníky, poprvé si připouštím, že počasí není dobré, a jsem vděčný KNAPu za nouzový dřevěný přístřešek (foto 008). Provizorně suším věci a rozbaluji putovní oběd – horalky, müsli tyčinky, jedno jablko a navrch nějaký bonbon. Lituji, že jsem tentokrát nechal na ubytovně i čokoládu. Dveře boudičky nechávám pootevřené, abych se nedej bože ještě nezabouchl, a tak sleduji turistické rozcestníky. Asi nejrychlejší cesta do obydlené oblasti by odsud vedla paradoxně Polskem do českého Žacléře. Protože si však nejsem jistý, že bych odtamtud měl v neděli spojení do Janských Lázní, i tuto možnost zavrhuji.

    Za půl hodiny jsem alespoň trochu oschl, ale skoro to nemělo význam, protože venku pršelo stále dál. Trochu neochotně vylézám z nouzové boudy zpět do toho nečasu a pokračuji dál v pochodu. Po 250 přicházím na Starou celní cestu vedoucí z Horní Albeřic a znovu se tak napojuji na červenou Cestu bratří Čapků. Na Rýchory mi chybí ještě 4 km, v nohách mám necelých 10 km a jsem tak asi v polovině pochodu, což není moc ideální. Ještě fotím vzácná boží muka s kalichem, jako symbolem toho, že právě tudy utíkali stoupenci této víry na sever a západ Evropy (foto 009). Při focení ale už musím každou chvíli opatrně kapesníkem otírat objektiv, aby na záběrech bylo vidět i něco jiné než kapky deště.

    Mé kroky směřují znovu přímo po česko-polské hranici, ale již po širší štěrkové cestě s pruhem trávy uprostřed. Jdu právě prostředkem, neboj mnohem raději našlapuji do měkkého, ale po chvíli musím prchnout až za krajnici, aby mě nesrazila dodávka plná lidí. Řidič má sice puštěné stěrače naplno, ale není mu to moc k čemu, tak by si mě taky nemusel všimnout. Spíš si ale všichni říkali, co to je za nezodpovědného blázna. Já si to vlastně už začal říkat také. Ještě před chvíli jsem situaci zkoušel zlehčit rozpomínáním na text Písně proti trudomyslnosti z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, ale když jsem si nevybavil víc než myšlenku, že „Čech se přizpůsobil“, pochopil jsem, že situace je skutečně vážná.

    Déšť stále sílil, a tak jsem v rámci možností opravdu běžel. Situaci mi začínalo komplikovat to, že jsem skoro nic neviděl. Také bych na brýle potřeboval nějaké stěrače, i když nevím, jestli by nyní byly schopné pomoct. Obvyklé otírání do látky trika či kraťas jsem omezil na minimum, neboť takřka ztratilo význam. Nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem alespoň matně viděl krajnice cesty. Jediné štěstí snad bylo, že jsem nemusel hlídat turistické značky, protože se nedalo jít jinudy. To už by v dané situaci byl skutečně problém. 2 km jsem takto zvládl za neuvěřitelných 20 minut, 2x rychleji než obvykle. Zřejmě podmínky mě vybičovaly k heroickému výkonu a na rozcestí s příznačným názvem Roh hranic mě k velkému překvapení a nemalé radosti čekal další nouzový přístřešek (foto 010).

    S úlevou jsem zalezl znovu do sucha a pojedl další horalku. Když jsem se po 10 minutách odvážil zpátky ven, čekal mě šok – skoro nepršelo. Rychle jsem proto pobalil svých pět švestek a vyrazil na poslední 2 km na Rýchory. Počasí bez deště vydrželo asi čtvrt hodiny, hmm úctyhodný výkon. A tak k Rýchorskému kříži přicházím již opět mokrý a výhledy dolů do údolí nejsou vůbec žádné. Potěšila mě snad jen malá vzpomínka na začátek mého letního severského putování, neboť tady správa KRNAPu chová stádo vysoce odolného skotského náhorního skotu (Highland cattle) a jsou to úplně ti samí zajímaví tvorové, vedle jejichž ohrady jsme koncem června uprostřed Skotské vysočiny stanovali. Na rozcestí Kutná – Rýchory opouštím po 13,5 km Cestu bratří Čapků, vydávám se asi k 500 metrů vzdálené Rýchorské boudě a doufám, že bude otevřená.

    Mám štěstí a dokonce uvnitř nacházím mladý turistický pár, po chvíli však zjišťuji, že nejsou na pochodu, ale přišli jen z vedlejší boudy. Dnes poprvé sundávám bundu a připadám si jak vodník (foto 011). S povděkem do sebe liji horký čaj a v rámci možností se suším. Také musím promyslet další cestu, do cíle ve Svobodě nad Úpou mi chybí ještě 6 km a mám dvě možnosti. Buď se vydat po zelené značce již v minulosti projitou Růžovou cestou a asi po 1,5 km velmi prudkého klesání lesní pěšinou přes kořeny se napojit na asfaltovou lesní pěšinu nebo se nyní vrátit na Kutnou a pokračovat asi 2 km po kvalitní modré cestě směrem na bývalé Sklenařovice a poté od Lovčí boudy nejistou žlutou cestou další 2,5 km. Obě varianty jsou skoro stejně dlouhé a střetávají se na rozcestí za Kravím vrchem, 2 km od Svobody nad Úpou.

    Rozhodl jsem se pro první variantu a to hned ze tří důvodů – nerad se vracím (byť jen 0,5 km), chtěl jsem se podívat k Rýchorské studánce a navíc jsem tuto cestu už jednou šel a dnes už mám prozkoumávání nových lokalit až dost. Do oblasti starých zlatých dolů v okolí zaniklé vesnice Sklenařovice a do nedalekého Dvorského lesa mám navíc v plánu udělat výpravu příští léto. Dnešní túrou vlastně končím skoro 8 let trvající průzkum hlavních krkonošských lokalit a turistických cest a už mi v tomto rozsáhlém pohoří budou zbývat jen určitá méně významná místa, kam bych se ještě chtěl podívat a pochopitelně i mnohá z míst, kde jsem již byl, ale kam rád znovu vrátím. Také z této túry bych rád ještě jednou prošel úsek z Rennerových bud na Cestník, ale ne po červené značce bří Čapků, ale výše po hřebeni, odkud prý jsou nádherné panoramatické výhledy na hlavní krkonošský hřeben a Černou horu. A potom také oblast Horních Albeřic u vápencových lomů a zatím nepřístupných jeskyní a vůbec celé Albeřické údolí, které je tak trochu zapomenutým koutem Krkonoš, a je to dobře, protože je tady nádherná příroda, roubenky a božský klid.

    Ale nyní ještě zpět k dnešku vycházím před Rýchorskou boudu a čeká mě další překvapení. Sice už přestalo pršet, ale zase je taková mlha, že ji snad vařil sám Krakonoš a není vidět na 5 metrů. Chtěl jsem si ještě udělat záběr Rýchorské boudy odnaproti, málem však nebyla ve foťáku k rozeznání (foto 012). Jdou tři hodiny odpoledne a přede mnou posledních 6 km pochodu. Nejprve mířím k Rýchorské studánce a pořizuji záběry do své foto sbírky studánek (foto 013). Pak mě už ale čeká nepříjemné klesání Růžovou cestou, které bylo však nakonec nepříjemné úplně z jiného důvodu, než kvůli předpokládaným namoklým kořenům. Neskutečně se do mě totiž cestou pustili komáři a nešlo jim utéct. Už jsem dnes tak nějak rezignoval – no tak si mě sežerte vy –píp-. Dobíhám na asfaltku a po chvíli míjím Vávrovu chatu, skrytou ve svahu mezi stromy. Teprve až po nekonečné hodině pochodu však opouštím les a přicházím na rozcestí Za Kravím vrchem (foto 014). Zdá se skoro jako zázrak, že se dnes poprvé oblačnost úplně protrhává a otevírá se mi výhled na Horní Maršov a okolí. Dělám ještě několik záběrů (foto 015 a 016) a pak rychle sbírám poslední 2 km do Svobody nad Úpou (foto 017).

    Můj spěch má tentokrát konečně jiný důvod než počasí, rád bych stihl autobus do Janských Lázní, co odjíždí asi za 45 minut. Čekat na další by mě po dnešku už asi dost iritovalo. Alespoň tohle se mi nakonec podařilo a v cíli na zastávce (foto 018) mě navíc čekalo nemalé překvapení v podobě skupinky turistů, se kterými jsem odsud ráno odjížděl na Pomezní boudami. Oběma výpravám se tak podařilo navzdory špatnému počasí splnit vytyčené cíle a mohli jsme si vzájemně gratulovat. Pro mě to byla jedna z nejtěžších krkonošských výprav vůbec, ne však kvůli terénu, ale právě vinou počasí. Co se týče obtížnosti terénu patřila naopak k velmi lehkým a nutno dnes říct, že bohudík, protože chodit v dešti nějaké extrémy si by opravdu nemuselo dobře dopadnout. Ušel jsem dnes nakonec rovných 20 kilometrů (foto 019) a mám toho celkem plné zuby. I tak se ale rozhodně nepovažuji za hrdinu, spíše za nerozumného blázna a Chocholoušek by ze mě po dnešku asi měl radost. Vyzkoušel jsem si výpravu ve vyloženém nečase, ale příště už takhle riskovat raději nebudu, podruhé by se to totiž už nemuselo vyplatit.

Mountainer