Tady je Mountainerovo …

    Už hodně dlouho jsem vás, milí čtenáři, nevzal na žádný výlet, a tak je vhodné, abych to napravil něčím výjimečným. Vydejme se tedy společně do míst, která jsou tady v Čechách mému srdci vůbec nejbližší, a která si podobně zamilovali i další lidé, co je měli možnost osobně navštívit. A kdo z vás mě zná, správně tuší, že se tentokrát budeme kochat krásami našich nejvyšších hor a poznáme jedno z krajinářsky nejcennějších míst Krakonošova království.

    No dobře, už vás dál nebudu napínat, nebo se přetrhnete. Naše kroky zamíří do Klausova dolu nedaleko známých Janských Lázní. Že vám ten název dolu nic neříká? A co takhle, když písmeno „s“ vyměním za „z“ – Klauzův, stále nic? Pak se ještě můžete setkat třeba s variantou Klausový, resp. Klauzový, anebo s úplně jiným, „umělým“ názvem – Těsný důl, od kterého se v současné době již upouští, ale přesto ho můžete stále nalézt na většině turistických map.

    Teď jsem vás možná trochu zamotal, a tak je asi na místě, abych ten název a tedy především jeho původ podrobněji vysvětlil. Mnozí lidé se mylně domnívají, že pojmenovaní Klausův, resp. Klausový je odvozeno od německého křestního jména Klaus. Tato úvaha není nijak překvapivá, pokud si zároveň uvědomíme, že Krkonoše byly po mnoho století osídleny právě německým obyvatelstvem, avšak s etymologií názvu místa, kam dnes máme namířeno, to nijak nesouvisí. Rýpalové a humoristé by se mohli zase přiklánět k variantě, že důl je takto nazván na počest našeho součastného pana prezidenta, resp. že je tu souvislost s příjmením Klaus. I tuto skupinu čtenářů však musím zklamat, není.

    Protože už nemám v zásobě žádnou další chybnou variantu, nezbývá mi, než konečně prozradit, jaké je tedy správné řešení. Pojmenování dolu nás odkazuje na termín „klauza“ (dříve psáno též „klausa“), kterým se označovala přehrada sloužící k plavební vytěženého dřeva z hor dolů do údolí. A právě v dolní částí dnešního Klausova dolu*) byla jedna taková klauza vybudována už v 16. století. Jak dokládají historické prameny, právě od této doby bylo dřevo z krkonošských lesů intenzivně využíváno pro potřeby stříbrných dolů až v daleké Kutné Hoře. Kartografickou perličkou pak představuje skutečnost, že právě tato klauza je také zakreslena na malované mapě Krkonoš od Simona Hüttla, která pochází z let 1576-85.

    Nyní, když už víme, jak a podle čeho, se cíl naší dnešní výpravy správně nazývá, měli bychom si konečně říci, co je Klausův důl zač a kde přesně jej máme hledat. Klausův důl je tedy údolí či až spíše úzká rokle mezi Černou (1299 m) a Světlou (1244 m) horou v Krkonoších, asi 1 km severně od městečka Janské Lázně (foto č. 1). Protéká jím Černohorský (Sejfský) potok, který odvádí vodu z největšího krkonošského rašeliniště ležícího právě na Černé hoře.

    Náš dnešní výlet proto odstartujeme na lázeňské kolonádě v Janských Lázních, kam se pohodlně dostaneme linkovými autobusy z Turnova, Hradce Králové, ale i z Prahy nebo Ledče nad Sázavou (foto č. 2 a 3). Hned po přejití páteřní silnice u kolonády nás čeká ostré stoupání mezi budovy Lázeňského domu a Janského dvora (foto č. 4), které jsou spojeny průchodem, aby lázeňští hosté nemuseli za špatného počasí chodit ven. Pokračujeme jak jinak než Lázeňskou ulicí na křižovatku u restaurace Sanssouci. Zde odbočuje směrem doprava zelená turistická značka vedoucí k místní rezidenční části Duncan a dále přes výletní místo Muchomůrka do Svobody na Úpou. My však pokračujeme teď již velmi ostrým stoupáním vlevo po modré značce. Zatímco vpravo míjíme nevzhledný panelák, na opačné straně můžeme obdivovat architektonicky vkusný areál internátní Obchodní akademie pro studenty se specifickými potřebami, kde jsem ještě před lety sám studoval (foto č. 5).

    Stoupání se zmírňuje asi po 150 metrech u mezi místními velmi oblíbené diskotéky Lesanka, naproti které odbočíme vlevo a projdeme napříč miniparčík k hotelu a restauraci Lesní dům. Pro turisty přijíždějící ze směru od Vrchlabí nebo Špindlerova Mlýna dnešní výprava začíná až zde, na autobusové zastávce u hlavní silnice č. 297, která spojuje právě tato dvě města s nedalekou Svobodou nad Úpou. Odsud pokračujeme podél lyžařských vleků, okolo minigolfového hřiště (foto č. 6) a penzionu Horský dvůr, který za dávných časů býval hostincem U Klauzy. To nám neklamně napoví, že cíl naší cesty už je nedaleko. Než nám výhledy dočista zakryjí stromy lesíka u Černohorského potoka, můžeme se ještě na levé straně pokochat pohledem na malebnou poloroubenkou U Pešatů, co vypadá opravdu jak z pohádky (foto č. 7).

    Asi po 50 metrech chůze ve stínu stromů dojdeme přímo na most přes potok a staneme tak na začátku Klausova dolu. I když můj popis se zdá být docela dlouhý, cesta z lázeňské kolonády až sem měří jen něco málo přes 1 kilometr a průměrně zdatný turista ji zvládne asi za 25 minut. Za mostem pokračuje modře značená asfaltová cesta doprava stoupáním k Modrokamenné boudě. My se však se značením rozloučíme a vydáme po upravené pěšině vlevo vzhůru podél potoka. Nejdřív se ale ještě pohodlně opřete o zábradlí mostu a vychutnávejte pohled na první malé kaskády a peřeje. Já vám k tomu zase řeknu něco málo z historie …

    Rekreační chata vedle mostu bývala na začátku minulého století brusírnou skla a ještě dnes můžete při troše štěstí zahlédnout v korytě Černohorského potoka skleněný střípek. V podezdívce chaty si pak všimněte starého ještě německy psaného rozcestníku (foto č. 8 a 9). Co už dnes neuvidíte je plavební nádrž, neboli klauza, podle které, jak jsme si už výše řekli, dostal název celý důl. Stávala právě zde, její poslední zbytky však odplavila katastrofální povodeň roku 1897. Nalevo proti rekreační chatě zase stávala boudička výběrčího mýta. Kdyby jste sem šli před 100 lety, také bychom se placení asi nevyhnuli. Vstupujeme totiž na historickou Luisinu cestu, která byla vybudována už v letech 1885-90 a jméno dostala podle majitelky maršovského panství hraběnky Aloisie Czernin-Morzinové. Od roku 1910 tudy za poplatek 75 haléřů provázel lázeňské hosty zkušený místní horal a poté až do roku 1937 chodník udržoval z dobročinných sbírek Krkonošský lázeňský spolek. Později zpustl, cestu i mosty strhly sesuvy půdy a povodně. Až v letech 2002-2003 byla Správou Krkonošského národního parku opět zrekonstruována jeho nejatraktivnější spodní část v délce asi 600 metrů končící před brodem potoka v místě strženého mostu.

    Pojďme se tedy po ní konečně vydat do nitra Klausova dolu a kochejme se krásou divokých peřejí, bujné zeleně i skalných výchozů. Na začátku nás čekají jen malé kaskády (foto č. 10 až 13), ale už o nějakých 150 metrů dále potok dostává kaňonovitý charakter. Vysoko ve svahu nad údolím, kam náš zrak bohužel nedohlédne, se klene nejvyšší samostatná krkonošská skála jménem Harta. Nás však čeká jiná velká zajímavost přímo v korytě potoka. Jsou jí dvě umělé kamenné hráze z let 1900-01, poslední pozůstatky práce italských kameníků, kteří regulovali jeho tok po katastrofální povodni. Přes obě dvě se dodnes valí bouřící vody a vytváří tak skutečně působivé vodopády (foto č. 14 až 18). S focením na těžko přístupných místech mi jedno odpoledne pomohl Peregrino (foto č. 19), kterému tímto ještě jednou děkuji, protože pořídil také jedinečné snímky.

    Výše na toku je pak vystřídají malé kaskády a hluboké tůňky, proto se rozhodně vyplatí ještě pokračovat dál (foto č. 20 až 22). Nad druhou hrází si navíc můžeme odpočinout na dřevěných lavičkách a na informační tabuli a zjistit i další zajímavé informace. Dalších asi 250 metrů uvidíme na potoce bezpočet malých peřejí (foto č. 23 až 25). Pak nás ale čeká nepříjemné překvapení. Cesta končí mohutnou dřevěnou závorou (foto č. 26 a 27) a pokračuje už jen jako úzká lesní pěšina vysoko nad břehem druhé straně potoka. Most dávno vzala voda (foto č. 28).

    Tady také naprostá většina turistů končí svou cestu a já bych to méně zkušeným raději také doporučil. Kdo má však trochu dobrodružství v krvi, rozhodně ho brod potoka, který se dá překonat jen pár kroky, nezastaví. Já jsem se přes něj koncem léta dostal bez pomoci i o francouzských holích a ani jsem si nenamáhal boty. Jen hodně opatrně sestupujte dolů k potoku, jde sice jen asi o 2-3 metry, ale upadnout mezi kamení by bylo hodně nepříjemné. Na druhém břehu cesta bohužel často pokračuje v docela velké výšce nad potokem a někdy i ve větší vzdálenosti od jeho toku, přesto se i tady najdou místa s pěknými výhledy na peřeje a kaskády (foto č. 29 a 30). Historickou raritou, kterou bohužel mnoho lidí mine bez povšimnutí, je kamenná lavička ze začátku minulého století, vpravo u cesty, asi 100 metrů nad brodem.

    Další část cesty už vám bohužel budu popisovat bez osobní zkušenosti, neboť mi její projití znemožnily následky extrémně ničivé vichřice, která se také těmito místy prohnala na konci července 2009 a mimo jiné na plné tři dny odřízla od elektřiny nejen Janské Lázně, ale i Horní Maršov nebo dokonce Pec pod Sněžkou. Zde zanechala celé vykácené svahy nad potokem a polomy tak husté, že učinily cestu na dlouhou dobu neprůchodnou. Přes spadané stromy navíc ani potok samotný vůbec nebyl vidět. Snažil jsem se přes tu pohromu nejprve dostat, ale vzdal jsem to asi po 500 metrech, kdy jsem sice přelezl a podlezl spousty kmenů, přičemž jsem si dokonce roztrhl triko, ale pak jsem se dostal na místo, kde pro polomy už vůbec nebylo jasné, kudy vlastně další cesta vede. Jak zde situace vypadala, uvidíte v přiložené fotogalerii … (foto č. 31 až 33).

    Výše u cesty se nachází vývěry tří léčivých radioaktivních pramenů (k prvnímu z nich jsem se ještě dostal), které jsou jímány právě pro potřeby dávno již světoznámých Janských Lázní, kde pomáhají především při léčbě nemocí pohybového ústrojí a následků dětské mozkové obrny (foto č. 34). Výše na potoce by se pak měly nacházet ještě zbytky dalších dvou kamenných hrází. Bohužel však nejsou tak snadno přístupné a viditelné jako ty v dolní části, a pokud si chcete vyfotografovat nebo blíže pohlédnout, nezbude vám než opatrně slézt přímo do koryta potoka, nebo opatrně postupovat po kamenech podél něho, dole pod cestou.

    Jen kousek nad druhou hrází potok překlenuje značně chatrný můstek a za ním na levém břehu můžete pokračovat strmou cestou na Malé Pardubické boudy. Tunel a Větrník, jak se ty dvě chalupy nazývají, jsou dnes sice v soukromých rukách a dovnitř se nedostanete, ale i tak nabízí jedinečnou ukázku těžkého života na horách. Na rozdíl od mnohých dalších v okolí, byly totiž vždy velmi těžko přístupné, což ostatně platí dodnes. Od Malých Pardubek je to jen kousek na rozcestí u Zinnecknerových bud, odkud se můžete vydat buď na nedaleký vrchol Černé hory, nebo opačným směrem po červeně značené Zvonkové cestě dolů do Janských Lázní. Pozor však v zimě, kdy je tato cesta pro pěší neprůchodná, protože slouží jako sáňkařská dráha ...

    Druhou variantou, kam pokračovat jsou Velké Pardubické boudy (foto č. 35). Dostanete se na ně, když budete ještě kus stoupat až na samý konec Klausového dolu, kde se vám sotva cesta stočí vpravo do prudkého stoupání na louku, na které už je nemůžete minout. Cesta sem se sice možná ještě náročnější než na Malé, ale je zase kratší a navíc vás čeká sladká odměna. Velké Pardubické boudy totiž po desetiletích chátrání v období komunistického režimu a pak i v letech devadesátých, dnes opět fungují jako rekreační objekty a uvnitř najdete i útulnou restauraci s překvapivě příznivými cenami.

    Dál můžete pokračovat buď opět na vrchol Černé hory, či projít naučnou Černohorského rašeliniště nebo opačným směrem po tzv.Cestě „T“ na Modré kameny, k Modrokamenné boudě a zpět do Janských Lázní. Celá cesta Klausovým dolem sice měří jen asi 2,5 km, ale tomu, kdo se rád kochá nebo fotografuje, může bez problému zabrat celé odpoledne. Možná jste podle fotek už také pochopili, proč jsem na začátku psal, že Klausův důl určitě budete znát, aniž byste o tom věděli. Právě on totiž často námětem krkonošských mistrů krajinářské fotografie a jeho snímky pak nezřídka objevují třeba v nástěnných kalendářích. Pokud vás tedy moje snímky sice zaujaly, ale rádi byste viděli ještě nějaké profesionálnější, doporučuji vám třeba internetové stránky mého kamaráda ze středoškolských let a janskolázeňského rodáka Martina Holeka ( http://www.martinholek.com). Asi o 1/3 větší fotografii mých vlastních záběrů najdete také přímo na mém webu, nechtěl jsem sem dávat všechny fotky, abych zbytečně nezabíral prostor dalším bórákům. Takže můžete hodit oko i sem: http://www.mountainer.estranky.cz/fotoalbum/turistika---aktualne/klausuv-dul-foto.

    Jak jsem už na začátku napsal, a také nadpis tomu napovídá, mám k lokalitě Klausova dolu obzvláště srdečný vztah. Jeho krásu jsem objevil již na začátku svých středoškolských studií v roce 2000 a od té doby se sem mnohdy i několikrát ročně velice rád vracím. Toto místo mi vždy dodá mnoho pozitivní energie a sil do dalších životních zkoušek. I proto jsem právě Klausovu dolu už před lety věnoval špetku emotivní poezie, prostřednictvím které se s vámi pro dnešek rozloučím:

Krkonošský rekviem

Hvězdičky svítí uprostřed noci
a já tu prožívám překrásný pocit.
Sám tiše sedím na kraji lesa,
nad zvuky z okolí srdce mi plesá.

Potůček hučí teskným svým zpěvem,
starosti odnáší do moře směrem.
Oči mé vidí jen stínohru stromů,
těžké však bude odcházet domů.

Kus srdce nechávám na tomto místě,
zpět si jej vezmu zas, až přijdu příště.
Po tvářích stékají mi smutku slzy
a já si slibuji – bude to brzy!

    *) Aby to nebylo tak jednoduché, nakonec se ustálil právě výraz Klausův důl i přesto, že dle vysvětlené etymologie názvu by byl logičtější a správnější tvar Klauzový či Klausový důl.

Mountainer