Podzimní bloudění v Dlouhých vrších

    Po týdnu se nad brněnskou metropolí konečně rozpustila mlha, a tak nastal čas na výpravu do jejího okolí za dalšími studánkami. Záznamníky už ležely ve stole opravdu dlouho, tak mám zase co dohánět …

    Počasí se konečně umoudřilo. Příroda vytáhla nejširší možnou sadu pastelek a začala malovat svá umělecká díla. Byla by tedy veliká škoda nepodívat se na ně zblízka. Ve městě toho člověk moc neuvidí, proto jsem vydal tam, kde je tomu přesně naopak, a totiž do lesů. Mým dnešním cílem se staly Dlouhé vrchy mezi Adamovem a Útěchovem.

    Ráno jsem vyrazil vlakem do Adamova. Málem se mi vymstila moje nedochvilnost, když jsem ho časově dobíhal na poslední chvíli. Zafungovaly však Murphyho zákony, a tak jsme odjížděli skoro o deset minut oproti jízdnímu řádu. Hned v Maloměřicích navíc byla další dlouhá zastávka u semaforu, když jsme pouštěli Pendolino a nákladní vlak. Získaný čas jsem však chytře využil k přípravě foťáku a kontrole trasy v mapách. Měl jsem s sebou dvě různé, ale jak se dočtete později, ani to mi dnes leckdy nepomohlo.

    Hned na začátku mě čekalo dlouhé stoupání od vlakové zastávky na sídliště Ptačina. Cestou se mi mezi zástavbou a stromy otevíraly občasné výhledy na malebné údolí řeky Svitavy a protější zalesněné svahy. Udělal jsem docela hezké snímky nákladního vlaku na rychlíkové trati (foto č. 001 a 002). Pak jsem se vydal vzhůru kolem bezpočtu paneláků, naštěstí už také zářících bezpočtem barev a nejen fádní šedivou na okraj sídliště. Sešel jsem po asfaltové asi 250 metrů za poslední baráky a v dlouhé zatáčce naproti vodojemu zabočil vpravo na úzkou pěšinu. Následoval krátký, ale velmi prudký sestup do žlebu. Cesta pod množstvím spadaného listí vůbec nebyla vidět, a tak jsem musel dávat velký pozor, abych se dolů nekutálel. Na druhou stranu jsem však mohl skutečně obdivovat fantasii přírody, která dokázala vybarvit lesy od klasické zeleného, přes žlutý, oranžový, hnědý až po rudě červený odstín.

    Nakonec jsem bezpečně dostal dolů a odměnou mi byl pohled na první dnešní studánku s názvem U psa (foto č. 003). Je na ni pochopitelně obrázek nejvěrnějšího přítele člověka (i když mu zase chybí soudek s rumem) doplněný o hezký citát Victora Huga: „Čím více poznávám člověčenstvo, tím více miluji psy.“ (foto č. 004) K tomu je myslím zbytečné cokoliv dodávat. Udělal jsem si několik snímků do sbírky a pokračoval zase dál. Výstup zpět na silnici nebyl tak náročný, jak jsem očekával, i když listí místy hodně prokluzovalo. Vrátil jsem se zpátky na rozcestí Adamov-Ptačina a následovalo první dnešní bloudění, naštěstí zatím ne dlouhé. Na rozcestník navazovalo značení velice laxně, a tak nejdřív nevěděl, zda pokračovat dolní nebo horní ulicí.

    Asi po čtvrt hodině jsem se ocitl před Ptačí svatyní (foto č. 005). Je to majestátní studánka připomínající skutečně obětní oltář se symbolikou ptactva. I ji zdobí pěkný text, tentokrát z Knihy o životě a smrti od A. Muntheho: „Vím jistě, že všemohoucí Bůh ptáky miluje, jinak by jim nebyl dal stejná křídla , jako dal svým vlastním andělům.“ Znovu jsem si udělal fotodokumentaci a pak na mě čekalo klesání zpět do údolí Svitavy. Zde se poprvé naplno projevila turistická nevýhodnost podzimní vybarvenosti lesů, žlutá značka na stromech se totiž v záplavě barev velmi lehce ztrácela. Několikrát jsem tak přinejmenším váhal, kudy jít dál.

    Zatím úmyslně rovně procházím rozcestí Pod Ronovem, protože mám namířeno ke stejnojmenné a již třetí dnešní studánce. Tentokrát je trochu zklamáním, protože mě nečeká žádný portál ani upravená stavbička. V dlouhé levotočivé zatáčce asi 300 metrů za rozcestím nacházím místo toho jen hadicový vývod ze země a pořádnou louž vody (foto č. 006). Tak trochu jsem to ale čekal. Není zvládnutelné upravit úplně všechny ze skoro dvou set pramenů, které jsou v okolí Brna zaznačené na turistických mapách, a to možná jejich počet ještě podceňuji. Od studánky jsem vrátil zpátky na rozcestí a vydal jsem se pátrat po pouhých 100 metrů vzdáleném památníku J. Zenkera na tématické odbočce. Objevil jsem však jen navršenou mohylu kamení bez pamětní desky (foto č. 007), dál už cesta, pokud vůbec někam pokračovala, nebyla vidět pod kupou listí, byla zatarasená mlázím nebo dokonce polomy a hrozilo, že se zřítím do údolí Svitavy. Proto jsem další hledání raději vzdal. Dodatečně se mi jeho fotografii nepodařilo nalézt ani na osvědčených internetových adresách, kde jsou jinak studánky a památníky velmi dobře podchycené.

    S nepořízenou jsem se tedy podruhé vrátil na rozcestí Pod Ronovem a s vervou se pustil do prudkého stoupání ke zbytkům hradu. Věděl jsem, že najít hrad, ze kterého dnes není takřka nic, nebude jednoduché, přesto jsem takové komplikace, jaké nyní nastaly, rozhodně nečekal. Hrad měl být jen kilometr daleko a u něj dokonce ještě rozcestí s tématickou odbočkou. Nejprve jsem však přišel na silničku vedoucí od Adamova. To zatím souhlasilo, protože značka měla vést buď po ní nebo těsně vedle. Při křížení se mi však dokonale ztratila. V domnění, že tedy pokračuje po ní, jsem i já kráčel dál. Asi po půl kilometru mi to už přišlo divné.

    Podle mapy jsem zjistil, že značka má později silničku opět křížit, a tak jsem zvolil možnost nejjednodušší, a totiž to další křížení nalézt. Po cca 100 metrech se mi to skutečně podařilo, ale moje turistická ješitnost mi nedala pokoj a vydal jsem po značce zpátky. Cesta opravdu vedla jen kousek od silničky, ale občas byla takřka neznatelná a o značkách ani nemluvím, hodně se šetřilo barvou. Po asi 500 metrech jsem se ocitl takřka přesně na tom místě, kde jsem před půl hodinou k silnici přicházel, resp. jen asi o 50 metrů dál a na druhé straně. Přímo proti mně stál rozcestník, jenže „chytře“ otočený tak, že ho z opačného směru nebyla šance ani zahlédnout, natož vidět. Jsem obyčejně docela klidný člověk, ale přiznávám, že teď se mi chtělo někoho vraždit.

    Raději jsem rychle uklidnil sprintem na svah kousek vedle, který byl zřejmě valem bývalého hradu (foto č. 008). Za ním byly ještě další podobné, mezi nimi pak v listí stavební kameny a nakonec nějaké základy, do kterých jsem málem spadnul (foto č. 009). No, věru, z toho hradu ze 13. století moc už nezbylo. Co podle historiků nestačili zničit Husité, to si podle mě rozebrali místní. Nafotil jsem tedy co zbylo a po už známé cestě pokračoval konečně dál. Na to, že jsem občas značku našel třeba až na čtvrtý pokus, jsem si tak nějak zvykl. Bylo by asi rychlejší jít úplně bez nich, jen podle mapy a citu. Příště to tak asi udělám a věřím, že budu bloudit méně než teď, kdy jsem se snažil jít poctivě podle nich.

    Další rozcestník jsem našel hned na první pokus. Od něho jsem se vydal nejprve k památníku lesního odborníka Josefa Bohdaneckého. Kdybych neměl po předchozích zkušenost oči na stopkách, tak tam bloudím ještě teď, protože byl kolmo k tématicky značené cestě a navíc ze směru chůze úplně skrytý mezi stromy. Po návratu na rozcestí jsem se po druhé tématické značce vydal k Mufloní studánce. Ta se už minout naštěstí nedala. Nad ní byl totiž velký palouk s bývalým ohništěm, dokonce se nabízel kastrol, je-li libo. Ale pobavila mě jiná věc, dřevený rozcestník kousek vedle se směrovkami do různých světových metropolí (foto č. 010 a 011). Už jsem jich sice pár viděl, ale spíš na profláknutých místech, ne uprostřed lesů, kde jinak nic není. Takže, jestli se vám chce, vyražte odtud do Lhasy, Sydney nebo na Kanárské ostrovy. Vzhledem k předešlým zkušenostem s blouděním to dneska raději už neriskuji. Místo toho zamířím jen o pár metrů dál k vlastní studánce (foto č. 012). Patří k lepšímu průměru, je postavená z kamene, má i portál s obrázkem muflona, ale sneslo by to menší úpravu okolí. Zatím jsem halabala povalené kmeny využil alespoň jako sezení ke královské svačině. Podávaly se tradičně horalky, ale k pití byl čistý Pu-Erh, čaj čínských císařů.

    Poslední dnešní studánku jsem tedy úspěšně našel a vracím se zpět na rozcestí. Do cíle v Útěchově mi chybí ještě dva kilometry a ve třech čtvrtinách této cesty na mě čeká ještě jeden záchytný rozcestník. Oči mám raději otevřené a pilně sleduji značky, přesto se však znovu několikrát ztratím a zase objevím. Beru to klidem až do doby, než zjistím, že začínají být občas kreslené nikoliv ve směru chůze, ale naprosto nesmyslně kolmo na něj. Viděl jsem už hodně, … ale co se budu rozčilovat, stejně to nemá cenu. Příště půjdu opravdu bez značek. Dneska jsem místo plánovaných necelých 9 km, nachodil nejméně 11.

    Před rozcestím Dlouhé vrchy potkávám ještě jednu zajímavou věc, těžko říci, co to vlastně je (foto č. 013). Pravděpodobně triangulační či jiné podobné vyměřovací tyče, podivné betonové skruže s ještě záhadnějšími uzávěry. Možná ty tyče mají určitou souvislost s hranicí bývalých okresů Brno-venkov a Blansko, která někde tady poblíž prochází, ty skruže a uzávěry bych zase přisuzoval něčemu kolem hydrologie. Jaká je skutečnost, ale zřejmě nezjistím. Proto se nakonec přikláním k verzi c), že je to marťanská stanice. Zelené mužíčky jsem sice dnes nepotkal, ale určitě tu někde budou, když jeden náš slabomyslný politik s nimi chtěl dokonce vládnout.

    Opouštím nesmyslné úvahy a krátce po druhé hodině odpolední konečně přicházím do cíle v Útěchově. Původně jsem si dnes šel odpočinout a načerpat pozitivní energii, ale nějak se to zvrtlo. Ale nevadí, podaří se to třeba příště. Teď mám ale pořádný hlad a rád bych výpravu završil pořádným dlabancem. Zamířím proto do restaurace Za sedmero a symbol kopečků (rozuměj horami), skutečně stylové a po dnešku docela trefné. Interiér velmi pěkný, ale obsluha mě vytrvale ignoruje … hlavně že za názvem mají napsáno „…nejen výletní restaurace“. Když tam pak zavítá pravověrný turista, skoro si ho nevšimnou (foto č. 014). Dneska měli jediné štěstí – můj hlad a to, že jsem nechtěl jíst na známých místech v Brně, ale poznat něco nového. Teprve v momentě, kdy jsem začal opravdu vážně uvažovat, že to vzdám a půjdu pryč, dorazil číšník.

    Nakonec je zachránil velký a zajímavý výběr jídel. Po krátkém váhání jsem si dal Ríšovu pikantní směs v tortile. Je to kromě svíčkové, můj obvyklý test nových restaurací, většina z nich jím však neprojde, protože jídlo je ostré jen na papíře. Dnes si však pochroumanou reputaci výtečně napravili. Kousky masa s chilli, cibulí, pepřem, paprikami a bůhví ještě čím … ostré to bylo teda fest a zároveň výborné. Mohl jsem pak klidně jít někam do cirkusu pracovat jako plivač ohně. Zkrátka jsem si opravdu pochutnal a k účtu jsem navrch dostal gratis i bonbón. Pak jsem už jen dodatečně vyplnil údaje v zeleném studánkovém záznamníku, mimo jiné jsem zjistil, že potřebuji razítko odněkud z Adamova – vtipné že? – a vyrazil jsem autobusem zpátky do Brna.

Mountainer