Trochu delší krkonošská procházka …

    Tak vás zdravím z Krkonoš. Už skoro 14 dní jsem v Janských Lázních, ještě jsem ale neměl příležitost podniknout nějakou větší výpravu. Ve všední dny se mi nedostává čas, abych se někam vydal, protože mám až do odpoledne mám léčebné procedury, a minulý víkend zase celý propršel. Největší veletoče ale počasí připravilo včera, když kolem sedmé hodiny večer přišla obrovská bouřka a s ní vichřice, která dokonce vzala část střechy na jednom z penzionů. Navíc už od noci nejde elektřina a nikdo neví, kdy se to podaří opravit, neboť někde u Vrchlabí snad spadlo až několik kilometrů vedení vysokého napětí a v Horním Maršově vyhořel transformátor.

    Dneska je překvapivě skoro jasno a včerejší činu už připomínají jen desítky popadaných větví. Snad bych se konečně tedy mohl někam vydat. V pátek totiž končím procedury už ve 13 hodin a navíc za mnou přijede kamarád, spolužák a turistický parťák, kterého znáte už z výprav Tour de Santa Cruz pod přezdívkou Peregrino. Naposledy byl pořádně v Krkonoších jako malý kluk, a tak jsem mu slíbil, že ho tady trochu provedu. Dneska chceme udělat jen něco kratšího a na zítra jsem naplánoval náročnou hřebenovku, jen mě zatím docela znepokojuje předpověď počasí, která hlásí přechod studené fronty s možností bouřek. No uvidíme …

    Po předběžné konzultaci turistických plánů na celý víkend, se nakonec rozhodujeme pro odpočinkovou procházku na boudy Zrcadlovky stojící na západním úbočí masívu Černé hory. Nepůjdeme však klasicky po modré značce, protože se co nejvíce chceme vyhnout asfaltu. Nejprve tedy stoupáme po zelené zástavbou Janských Lázní k dolní stanici lanovky, kde navštěvujeme informační centrum. Peregrino si zde kupuje první krkonošský štítek na hůl s motivem Krakonoše a já zase získávám razítko do zbrusu nového wanderbuchu, který jsem si pořídil teprve včera odpoledne v Trutnově.

    Za stanicí lanovky jsme si zpočátku trochu nejistí směrem pokračování zelené značky, když se mám ztrácí mezi penziony, naštěstí se brzy zorientujeme a stoupáme lesem k Hoffmanově boudě (foto č. 1). Ta leží na krásném palouku v nejvyšším bodě (785 metrů) horní silnice spojující Vrchlabí a Svobodu nad Úpou a z obou směrů k ní auta stoupající mnoho set výškových metrů. Za drsnějších zim bývá jen obtížně průjezdná. Já ale vzpomínám spíš na předešlé roky, kdy pro mě bývala oblíbenou vrchařskou prémií na cyklistických výpravách po okolí.

    Vedle Hoffmanovy boudy vyrostlo v posledních letech několik moderních poloroubenek alpského typu, které vypadají velice pěkně. My se tady však dlouho nezdržujeme a nyní už po žluté značce stoupáme dál úbočím Černé hory. Cestou křižujeme několik menších potoků s vodopádky, kde pořizujeme pěkné fotky (foto č. 2 až 5). Pak se napojujeme na modrou značku a pokračujeme chvilku i po neoblíbeném asfaltu zásobovací silnice, který naštěstí asi po 500 metrů končí Zrcadlovou zatáčkou, kde opět přecházíme na obyčejnou turistickou cestu.

    Za pár minut už jsme u stanoveného cíle dnešní procházky – boudy Vendlovky na Zrcadlových boudách (foto č. 6), známější Zrcadlovka je schovaná o pár desítek metrů dál ve svahu skoro v lese. Protože bouda je zároveň restaurací, jdu zkusit, jestli bych nesehnal další razítko, ale zjišťuji, že nikdo není doma. Docela škoda, za tak hezkého počasí by i možná mohli mít kšeft. Turistů jsem sice moc nepřijde, ale kolem vede i cyklostezka a kol jsme cestou pár potkali.

    Nyní jsme si museli rozmyslet, co budeme dál dělat my. Návraty stejnou cestou nemá rád ani jeden z nás, ale jedinou trochu jinou variantou je modrá značka, které jsme už při výstupu záměrně snažili vyhnout, neboť vede skoro pořád po asfaltu. Počasí je také na rychlý návrat až příliš dobré, přímo od Zrcadlovek se nám otevírá nádherný výhled na celé Podkrkonoší a později ještě i mnohem dál do vnitrozemí (foto č. 7 a 8). Čtvrtá hodina odpolední nás tím spíš nikam nežene, vždyť je vidět pomalu do devíti. Také proto se nakonec usnášíme na logické pokračovací variantě v podobě výstupu na Černou horu. Pravda, že já jsem tam byl už víc jak 10x, ale touhle cestou ještě nikdy, a navíc bych se poprvé podíval na skutečný vrchol, na kterém stojí zdaleka viditelný televizní vysílač trochu připomínající ten ještědský.

    Rozhodujeme se tedy pro pouhých 1,5 km dlouhý výstup po žluté značce. Vrstevnice v mapě se mi ani trochu nelíbí, neboť věstí, že na tomto krátkém úseku musíme vystoupat hodně přes 200 výškových metrů. Realitu záhy poznáváme, když nás už na prvních desítkách metrů čekají velmi strmé, úzké a vysoké schody z kamenů, které později střídá jen o málo lepší cesta v kamenné suti (foto č. 9). Vynaloženou námahu alespoň částečně kompenzují nádherné výhledy snad až někam k naší domovské Českomoravské vrchovině.

    Asi za 45 minut jsme na palouku u oprýskané a dávno nefunkční Sokolské boudy. Peregrina fotím u startu lyžařské sjezdovky a pak se vydáváme na rozhlednu (foto č. 10). Ta byla vybudována na sloupu č. 8 původní kabinové lanovky na Černou horu, které fungovala v letech 1928-80. Rozhledna je v provozu od roku 1998 a nabízí na jednu stranu pohled na hlavní hřeben Krkonoš (foto č. 11) a na druhou daleko do českého vnitrozemí, kde jsme s Peregrinem dohlédli až na Železné hory a Žďárské vrchy vzdálené vzdušnou čarou přes 100 km (foto č. 12). Pořídili jsme tedy i mnoho pěkných fotek. Peregrino si koupil další štítek a oba jsme dostali ještě pohlednici se srovnáním staré lanovky a rozhledny (foto č. 13).

    Po sestupu zpět na pevnou zem jsme se vydali na skutečný vrchol Černé hory (1299 m), který je identifikovatelný jen podle již zmíněného vysílače, neboť hora jinak tvoří mohutný, ale rovný, takřka stolový masív (foto č. 14). Dlouho jsme se tam však nezdrželi, neboť vysílač a pozemek kolem něj patří Českým radiokomunikacím, je veden jako soukromý a jsou tam také tabule upozorňující na nebezpečnost záření. Raději jsme proto pokračovali k hotelu Černá bouda, od kterého je asi vůbec nejhezčí pohled na hlavní krkonošský hřeben (foto č. 15).

    Tady jsme si také udělali krátký odpočinek před cestou zpět dolů do Janských Lázních. Tak tak jsme stihli ještě i otevřený kiosek, který zavíral v šest hodin. Bylo načase zkonsolidovat síly a zavelet k návratu. Rozloučili jsme se s panoramatem vrcholů, po kterých snad už zítra půjdeme a zamířili jsme zpět k Sokolské boudě. Nebudeme se ale vracet stejnou cestou, proto tentokrát pokračujeme po červené značce docela únavným sestupem po zásobovací silnici na 1,5 km vzdálenou křižovatku u Zinneckerovy boudy.

    Zde odbočujeme do lesa na Zvonkovou cestu, která v zimě slouží jako sáňkařská dráha, a přes rozcestí U Malých Pardubických bud dalších 3,5 km klesáme dolů do Janských Lázní. Už ani nefotíme, protože na monotónní lesní pěšině zkrátka není co. Cestou už se kazí počasí. Sice ještě nezmokneme, ale mám velké obavy o zítřek. Návrat máme skoro raketový, když jsme už krátce po půl osmé zpátky na lázeňské kolonádě, 5,5 km jsme zvládli asi za 75 minut. S dnešní původně jen krátkou procházkou, měřící nakonec 13 km, jsme oba spokojeni a už se moc těšíme na hřebeny.

Mountainer