Velikonoční setkání očima Solitéra

Pátek 21.3.2008

    Jsem líný. To je všeobecně známo. A na svou lenost jsem doplatil těsně před odjezdem na velikonoční setkání KSTS. Nechtělo se mi jít pro auto do garáže, tudíž stálo před panelákem na ulici. No, a ono páteční dopoledne jsem se bavil tím, že mé ruce čistily SPZ-ku všech vozidel v ulici. To abych pod záplavami sněhu našel to mé. Povedlo se! Poslední úkoly dceři, která dala přednost Aši před Libuní- chudák, další špatná volba v jejím dosavadním, téměř dvacetiletém životě! - a vyrážíme.

    Psát o cestě by bylo nudné. Nic se nepřihodilo. To pro vás. Kdybych psal pro sebe, tak to bych si postěžoval, jak cesty u Slaného vytváří neřešitelný rébus. Takový, že jedu na Mělník, a najednou koukám - jedu na Prahu! No toto, já za to nemůžu! To Opice se baví tím, že přemisťuje v místě svého bydliště dopravní značení! Jiné vysvětlení nemám! Chyba v mé osobě není, to se nestane, abych se v určování směru další cesty pomýlil! To nikdy nepřiznám! Nikdy! A proto o té zajížďce pomlčím, nemusíte všechno vědět a pak si dělat z mé maličkosti šoufky!

    "A pátek, nešťastný je den" - tak tohle varování KJE neplatilo. Jak by také mohlo- restaurace v penzionu plná přátelských duší, turisticky vhodných nápojů, suvenýrů, turisticky vhodných nápojů, vzpomínek na minulá setkání, turisticky vhodných nápojů, fotografií z cest, turisticky vhodných nápojů, a abych nezapomněl - taky široké nabídky turisticky vhodných nápojů. A taky společenské hry "Česko", kterou přinesl Váleček a při které se tak dobře popíjeli turisticky vhodné nápoje. A musím konstatovat - tato hra ve spojení s TVN skutečně bystří intelekt! No fakt, přísám vačku, mám důkaz! Po několika hodinách oné kombinace zvládli Honza i KK41 základy angličtiny! A to tak perfektně, že mi "nelingvisti" jsme jim téměř nerozuměli!

Sobota 22.3.2008

    Počasí je třeba využít k "móňání", a to ať je jakékoliv. Proto ráno Válečkem zaveleno- "Nasedat, jede se za suvenýry!" No, může tomu člen klubu odolat? Správně, nemůže! Nasoukáni do aut vyrážíme. První postupný cíl- Jičín. Na ten jsem zvědav. Má zvláštní kouzlo vzpomínka na toto město. Je tomu asi 28 let, co žena do Jičína vkročila s vlasem dlouhým pod záda, a opuštěla jej s hřívou krátkou. Navštívila totiž kadeřnictví se slovy: "Zkraťte to, už mě to nebaví nosit!" To byla minulost. A přítomnost? Ani se neptejte, zejména ženská část skupiny, následována Honzou, se místo kochání architekturou kochala zbožím na místním jarmarku, který zabral celé náměstí!

    Dlaskův statek. Tam se jede jednoduše, zabloudit se nedá. To je z Jičína na Turnov, a pak by bloudil jen člověk chabého rozumu. Jako vedoucí vozidlo jsem určoval směr, a najednou zjišťuji, že nějakou nepochopitelnou náhodou stojím u kruhového objezdu úplně na jiné straně Turnova. Zastavil jsem, doprovodné vozidlo taktéž. Jak z toho vybruslit, abych ze sebe neudělal navigačního analfabeta? Už to mám! Vidím ceduli Malý Rohozec, tudíž někde musí být i Rohozec Hrubý, a tam kde je Hrubý, tam je zámek a TZ! Takže já vlastně jedu správně, a takto to musím ostatním členům vysvětlit! Jen se zeptám okolo procházejícího pána, kdeže onen Hrubý Rohozec je. "Stojíte v něm," pravil onen místní, čímž popřel Alpovo rčení, že domorodci vědí h...o. Využil jsem jeho ochoty a znalost_ ed, toho místního, ne Alpa, ten tam nebyl, ten si připravoval "Hru na Tarzana", takže zkrátka, využil jsem vstřícnosti dotazovaného a kul železo, dokud bylo žhavé: "A prosím jich pěkně, a zámek tady máte kde?" tázal jsem se bezelstně. Dotazovaný vyvalil oči, začal brunátnět a na jazyk se mu drala slova zajisté nelichotivá. Jeho změnu nálady osvětlilo máchnutí rukou, kterou ukazovalo směr k zámku. My stáli totiž přímo u jeho zdí, takže onen dobrý muž si zajisté myslel, že si z něj tropíme legraci.

    Nezbylo nic jiného, než provést "průzkum bojem". I když ona památky měla mít zavřeno, byla vyslána Opice, aby zjistila pravý stav věci. Na nádvoří totiž panoval čilý ruch, takže co kdyby! Bylo! Sice jmenovaná musela oprášit znalosti ruského jazyka, přimotat se do takto hovořící výpravy a známky, kartičky a ostatní suvenýry byly naše! A další dobrá zpráva- připojili se Standa se Žirafkou. Prvně jmenovaný se přiznal, že jeli někam úplně jinam, začali bloudit a najednou viděli nás. Takže, přátelé, kamarádi, shrňme si to, aby nedošlo k omylu- ono bloudění mělo na triku něco mimo nás, my jako řidiči a navigátoři jsme pouze obětí něčeho mezi nebem a zemí! Tož tak!

    Následovala prohlídka Dlaskova statku, procházka po Malé Skále a informace, že někde u Klokočí a zříceniny hradu Rotštejna nás očekávají PaVeAnTo. A vyžadují naší přítomnost, neb jsou sami a tudíž nemají před kým machrovat. Takže "mrsk,mrsk!" Tak jo. Pán poroučí, plebs jede. Ale může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že zatímco dvě auta jela přímo k hospodě, kde ona čtveřice čekala, tak to mé minulo cíl o několik set metrů a stálo pod zříceninou onoho zmińovaného hradu? Že nemůžete? Já se nedivím, i pro mne je to záhadou. Ale ani tato drobnost nám nezabránila ve šťastném shledání, i nějaká ta slzička byla dojetím utroušena, to od mé ženy, která byla v jiném autě, a tudíž se kochala nadějí, že je se mnou konec a zbytek života pro žije bez mé svazující přítomnosti. Takže ta slzička zklamání byla na místě. A to nebylo všechno! Aneta byla určena průvodcem a vedla nás skalním městem ke zřícenině Rotštejna, tedy na místo, kde jsem byl před hodinou! Aby je šajtan tisíc let po poli honil, takhle se mnou smýkat z místa na místo!

    A abych se také zmínil o třešničce na dortu, jíž byla návštěva vrchu Kozákova. Tam se nám díky počasí otevřel nádherný výhled do kraje. Tam kopec, tam také, nelevo od nich další, a hleďte- tam něco jiného - rovina. A zase kopec, silný vítr, mráz, kamna nikde - takže nasedat a kmitat do útulného penzionku, jenž se stal na těch pár dnů domovem! Domovem útulným, s dostatkem - radši mlčím. Ještě by jste po přečtení těchto řádků roztrušovali, že jsem když ne alkoholik, tak člověk silně závislý na určitých tekutinách.

    Pokud jsem označil výlet na Kozákov jako třešničku na dortu, tak to jsem se spletl. Ta nás čekala ve večerních hodinách v onom ubytovacím zařízení. Návštěvou nás poctil Hroch, alias Petr Binder - netřeba představovat. A my, posilněni Pavlovou kořalkou, která nám byla poskytnuta při příležitostí jeho padesátých narozenin, se zaujetím poslouchali Hrochovo vyprávění, doprovázené promítáním obrázků, o té velké cestě za Svatým Otcem do Vatikánu. Ani nám nevadila nevytopenost sálu, kde jsme se alespoń takto stali účastníky oné pouti. Není nad to, když člověk, který povídá, má co povídat! Jsem skutečně rád, že díky členství v klubu jsem měl šanci tuto osobnost poznat v reálu, ne jen z knih či televize.

    Po takovém příjemném večeru nastalo plánování na další den. To je práce odpovědná, nic se nesmí podcenit. To máte - určit cíl, nalézt k němu cestu, naplánovat onu trasu, minimalizovat rizika s ní spojená, určit dopravní prostředky, vytíženost těchto novodobých dromedárů, nezapomenout na občerstvovací stanice, navrhnout to pravé obutí, oblečení, rozhodnout, zda si vzít platební kartu či bankovky, poradit se, jak bude zacházeno s těmi, jenž budou pochod brzdit či naopak půjdou neúměrně rychle - no, zkrátka, nýbrž a tak všelijak - takové plánování je náročná a vysilující práce! To není jen tak! Žádná otázka několika minut! To se musí dělat odpovědně! Proto jsme k oné práci přistoupili s veškerým mozkovým potencionálem, jenž vlastníme. Dalo to zabrat, ale dokázali jsme to! V 03:30 hodin následujícího dne jsme měli dopito/ a co to zase kecám, samozřejmě že né dopito, ale naplánováno!/. A vyřešili jsme vše tak geniálně, že ostatní budou mrkat na drát!

Neděle 23.3.2008

    Nemrkali. Nevím, čím to je, ale všechny geniální nápady se nám nějak vypařily z hlavy. Na žádný jsme si nemohli vzpomenout, a to jich bylo tolik! Příště si vše musíme "za tepla" psát, vždyť takhle můžeme být u ostatních za, no, zkrátka, stalo se. Z chyb se poučíme a vyvodíme důsledky!

    To hlavní nám připomenuli ostatní, ti, co celou noc hnípali a na přípravě se vůbec, ale vůbec, nepodíleli! Proto zavčasu, já bych řekl, že zbytečně brzy, vždyť jsem ještě nestačil ani pořádně usnout a už mě ženou ven, a to si říkají kolegové, a člověka nenechají vyspat! Hanba jim. Ženou mě tedy před sebou, za zády Semily a před námi Riegrova stezka. Pánové, dámy, děti - nevím, jak je možné, ale při prohlížení fot z tohoto výletu je pro mou osobu značně překvapující, že na oněch obrázcích je celkem přijatelné počasí. Jak je to možné, že já měl výhled na okolní krásy značně "zakalený", když podle mého tiíkifota bylo celkem obstojně? Ha, nevíte! To je teda záhada, jestli ono to nebude těma dírama v té atmosféře, nebo tak něco. Pokud na něco přijdete, dejte vědět!

    Ale abych pokračoval. Onu stezku jsme absolvovali, do rytmu nám hrály Mirkovo hole / smekám, Mountainere, před Tvým výkonem!/ a úspěšné zdolání jsme oslavili obědem ve Spálově. No, někteří se přecpávali, což se jim nakonec vymstilo, ale já jsem člověk střídmý, tudíž jsem se spokojil s česnekačkou. Ono víc můj žaludek ani nechtěl, aspoń někdy má rozum. na rozdíl od některých vnitřností jedné nejmenované účastnice naší dobrodružné výpravy. Ta těsně před odjezdem vlaku si musela něco vyříkat se svým vnitřním procesem, tudíž nemohla nastoupit do vlaku, který chtěl odjet. Neodjel, chrabří členové klubu obstoupili průvodčího a výpravčího v jedné osobě, zabránili mu i přes jeho aktivní odpor k dání pokynu k jízdě. Přeci v tom onu členku nenecháme, jak by se chuděra dostala zpět k výpravě? Takže zatímco si někteří kolegové lehali na koleje, to aby odjezd - neodjezd takzvaně "sichrovali", byla vyslána spojka na onu místnůstku, kde ona chuděra trpěla. Po několika takto předaných depeších bylo jasné, že ona "záležitost" bude dlouhodobějšího rázu, a tak na pokyn oné nešťastnice, jejíž jméno nechci zveřejnit, to abych jí neuvedl do rozpaků, tak na pokyn, který po spojce poslala svému muži Pavlovi, byl průvodčí uvolněn ze sevření a vlak mohl pokračovat v jízdě.Nevím, proč onen pán v železničářské uniformě měl výraz štvané laně. uzamkl se u strojvůdce, a hlavu vystrčil až před Železným Brodem, kde na nás vyštěkl: " Další stanice Železný Brod, konečná!" a opět se uzamkl. Jako by měl strach, že budeme chtít pokračovat v cestě, i když nad tím tak přemýšlím, špatný nápad by to nebyl, vždyť koleje byly natažené, tak proč jich nevyužít?

    Den ještě nekončil, využili jsme počasí a navštívili Hrubou Skálu. Trochu jsme pomóňali po skalním městečku, naobdivovali se "panoramatům", jenž bylo plno, a nad kterými by se i Homolkovi rozplývali. Snad stojí za zmínku i nepokryté zklamání výběrčího parkovného, které bylo patrné po našem příchodu. Do dalšího tarifního období chybělo pět minut... A rád bych ještě doplnil, že nadání a cílevědomost některých členů klubu je skutečně příkladná. Jako třeba synátor Jary, toho brněnského, já vím, že jsou Jarové dva a oba z Brna, no zkrátka toho, co byl na setkání. tak onen mládenec jde cílevědomě za splněním svého snu- stát se fotografem - portrétistou. A tomu podřizuje vše. I po cestě Hruboskalskem si toto umění nacvičoval. Když An zaplnila kartu jeho digi, nezaváhal a začal portrétovat pomocí mobilu. I v něm byla za chvíli An ze všech možných úhlů a paměť mobilu plná. Onen budoucí umělec se rychle rozhodl, vymámil na Mirkovi jeho digi a pokračoval ve své umělecké činnosti. Jen více takto zapálených mladíků do našeho klubu!

    A ještě o jedné pozoruhodnosti se musím zmínit. Po celou dobu setkání se vzpomínalo na léta minulá, každý se chlubil novými přírustky ve svých sbírkách. Toto bylo doprovázeno jiskrou v oku, hrdostí, jenž se projevovala jak v hlase, tak i gesty. Každý majitel sběratelského skvostu tento vyjímal z obalů, jenž si nezadají s nedobytným trezorem, ruce se mu třásly, lokty a považte- snad i zlým slovem by byl ochoten odehnat každého, kdo by se přiblížil ke sběratelskému "mauritiu" na menší vzdálenost, kterou držitel skvostu považoval za bezpečnou. Ale vše toto bylo trumfnuto výrazem blaženosti, nebojím se napsat i sběratelského orgasmu, leskem v očích, marně zadržující slzu nirvárny - to vše bylo možno spatřit v okamžiku, kdy KK41 popisoval svou pouť za razítky pivovarů doprovázenou ochutnávkou. Jako svědka oné scény si beru mou ženu, PaVe a ostatní, kteří v té době seděli u stolu.

    Nedělní večer se nesl ve znamení vzpomínek na uplynulé dva dny. Ale jen střídmě. V Pondělí nás čekala cesta domů, a z každého rádia vyhrožovali, jak s řidiči hlídky policie zatočí. Takže - pár posledních kol hry " Česko" a na kutě.

Pondělí 24.3.2008

    Tento den se naše cesty opět rozdělily a každý z nás směřoval ke svému domovu. Takže nezbývá, než této mé slátanině učinit závěr. Ten se přímo nabízí:

    Bylo to fajn. Díky, Miloši, za přípravu. Díky všem členům a sympatizantům za účast a atmosféru, kterou po ony dny dokázali vytvořit. Díky všem, kteří dokázali dočíst až sem. Pokud jsem se někoho některou částí reportáže dotkl, bylo to jen za účelem pobavení nás všech. Pobavení, ne výsměchu. Tož tak.

    Psáno ve stavu úplné střízlivosti dne 25.dubna od 15:15 do 17:40 hodin. Pokud budu čelit žalobám za nepravdivost některých uvedených skutečností, tak vše popřu!

Text a foto: Solitér