Velikonoční setkání očima DžaPy

Sobota 22.3.2008

    Do Českého ráje jsme vyrazili neobvykle ve třech, neboť DžaAn trávila dny předešlé s jakousi omladinou na česko – německém táboře kdesi u Berounky. Naší první zastávkou tedy byla Praha, konkrétně Smíchovské nádraží, kde se k nám DžaAn připojila. Musím říci, že to bylo ještě daleko horší, než jsem očekával – po celou cestu mumlala cosi o tom, jak to na táboře bylo super, jak by se tam nejraději hned vrátila a jak je to slušně řečeno velmi nevhodný nápad trávit Velikonoce na nějakém velmi nevhodném srazu KSTS.

    Pomalu jsem z toho začínal mít i já velmi nevhodnou náladu, které nepřidala ani jistá ztráta orientace v Turnově, kdy jsme se oproti všem předpokladům najednou nechtěně ocitli před pivovarem Hrubý Rohozec. To, že se něco podobného na stejném místě stalo i Solitérovi, jsem později nepovažoval za dostatečnou satisfakci, neboť u Solitéra je podobné bloudění dosti běžné, byť to s oblibou vždy svádi na jakéhosi přítele Vildu. Onoho Vildu sice neznám, ale jelikož znám Solitéra, tuším, že v případě jmenovaného Vildy půjde patrně o topograficky zdatného jedince, nebál bych se odhadnout, že jde možná o velmi vyspělého turistu – značkaře! Uklidnila mne až večerní informace o tom, že k výše zmíněnému pivovaru nedobrovolně dorazily i posádky dalších aut. Pochopil jsem, že ze strany pivovaru jde pravděpodobně o velmi zdařilý marketingový tah, tj. díky úmyslně chabému dopravnímu značení tak všechny cesty vedou do Rohozce.

    TZ v pivovaru neměli, což nijak neosvěžilo mou chmurnou mysl, a to jsem ještě netušil, co se později dozvím. Jakožto správný předseda, který má jít ostatním příkladem, jsem nepodcenil domácí přípravu a z internetu i z dalších dostupných zdrojů jsem zcela bezpečně věděl, že shánět v tomto ročním období nějaké suvenýry na zámku Hrubý Rohozec je naprostá ztráta času resp. naprostý nesmysl, neboť je zavřeno. Leč našli se, bohužel, sběratelé – a dokonce byli z KSTS, kteří, ač jak sami přiznali, vůbec nevěděli ani kde dotyčný zámek je, poptali se zcela náhodně po suvenýrech a světe div se, díky nějaké mimořádně objednané skupině turistů pronikli na zámek a suvenýry zde získali! Po této politováníhodné a neblahé zkušenosti jsem dospěl k názoru, že napříště budu velmi pečlivě zvažovat, zda domácí přípravu nevyměním za jinou, užitečnější činnost.

    Každopádně tzv. Turnovský trojúhelník nás nakonec přece jen vyvrhl správným směrem a již jsme parkovali před Dlaskovým statkem (obr. 01). Zde konečně DžaAn, kterou zaujaly ukázky lidových tradic, prudce snížila četnost slov „tábor“ a „Berounka“ ve své mluvě. Litl si pro změnu zkoušel lidové obyčeje ve spolupráci s figurínami (obr. 02 – 04), což, jak se ukázalo, má své nesporné výhody – jednou z nich je například to, že Vám nedá nikdo přes hubu. Strávili jsme zde dobře hodinu, statek je velmi pěkný a zajímavý, zvláště když nás celkové vstupné díky kupónům z knih nakladatelství Soukup&David vyšlo na pouhých 10,- Kč. Přestože Žirafka se Standou nás asi hodinu a půl předtím telefonicky ujistili, že se již též blíží ke statku, dovtípili jsme se, že asi k jinému a pokračovali jsme proto dál bez nich.

    Jelikož návštěva Dlaskova statku neměla chybu, navštívili jsme o kus dál statek další, tentokráte Boučkův (obr. 05). Zdejší galerie je ovšem v březnu zavřená, věnovali jsme se proto jen vnější obhlídce. Za normálních okolností by nás asi zlákala velmi vábně vzhlížející místní stylová hospůdka, ovšem naše vnitřnosti byly zcela zaplněny lepeňáky, kterými jsme průběžně zaháněli rozladění z úvodu výletu, tudíž jsme žrací turistiku odložili na dobu pozdější.

    Po chvilce jízdy jsme zaparkovali v obci Klokočí. Od auta jsme se vydali po červené turistické značce k místní hospodě, kde jsme si zakoupili TZ a pokračovali dále tzv. Klokočskými průchody (obr. 06). Po vystoupání schodů jsme vyrazili po žluté turistické značce ke skalnímu hradu Rotštejn. Cestou bylo nutné zdolávat různá skaliska, kamenné i dřevěné schody, chůzi místy komplikoval i sníh, což se přestalo líbit DžaAn, která cca 300 m před Rotštejnem odmítla jít dál a rozhodla se sestoupit dolů k silnici. Učinila tak společně s DžaVe, zatímco já a Litl jsme bez větších komplikací dorazili až na Rotštejn (obr. 07 – 08). Dokonce zde byli provozovatelé hradu, kteří nám prodali TZ a pustili nás nahoru na vyhlídkovou plošinu – zde se to ovšem bez vstupného neobešlo, neboť slevové kupóny zůstaly u DžaVe.

    Vrátili jsme se zpět do Klokočí, kde už na nás v útulné hospůdce čekala ženská část naší výpravy. Telefonovala Žirafka, kde že to jsme, že prý jedou za námi - po předchozích zkušenostech jsem usoudil, že tak za dvě hodinky by mohli dorazit. Oddali jsme se žrací turistice, ovšem při jídle se překvapivě znovu ozvala Žirafka, kde prý že je ta hospoda – jak se záhy ukázalo, stáli již asi 10 m od ní. A tak jsme se tedy konečně všichni setkali, tedy jedno auto přece jen chybělo – Solitér bez Vildy nezvládl situaci a zbloudil tentokrát přímo v obci Klokočí. Ale po chvíli dorazil i on, nějak jsem nepochopil, kde byl, každopádně přišel celý zchvácený a mezi nepublikovatelnými výrazy jsem zaslechl cosi o Rotštejnu.

    Všichni nám pěkný výlet na Rotštejn záviděli a rozhodli se, že se po vzoru slavné soutěže vydají po stopách Litla a DžaAn. Na to Litl s DžaAn slyšeli a nabídli se, že jim budou dělat průvodce, tedy řeč byla pouze o prvních pár stech metrech. My jsme zatím ukončili konzumaci a marně vyhlíželi návrat výpravy. Jak se ukázalo, role skalních průvodců se našim potomkům natolik zalíbila, že prošli s výpravou celou trasu až na Rotštejn, přestože ještě krátce před odchodem DžaAn pravila, že už by tudy nikdy nešla. Pokusili jsme si s DžaVe zkrátit čekání zdoláním nedaleké rozhledny Dubecko, ovšem jak nám sdělili v obci, v tomto období je rozhledna nepřístupná.

    Vrátili jsme se tedy zpět a poté, co jsme se zase sešli s ostatními, někdo rozhodl, že se pojede na Kozákov. Byť jsme již na Kozákově v minulosti byli, nikterak jsme neprotestovali, jen jsme z vcelku pochopitelných důvodů ohlídali, aby náhodou Solitér nejel první. Na Kozákově bylo plno sněhu, foukal studený vítr a dosti to tam klouzalo (obr. 09). To jsme zjistili ještě v autě, neboť Váleček, který se jako první hrnul ven, hodil hned po pár krocích tzv. „krovky“. Dali jsme si tedy pozor, abychom případně taky něco nehodili a po chvíli jsme se vydali do místa našeho ubytování v Libuni.

    Rychle jsme se zabydleli na pokojích a spěchali jsme do místní restaurace. Zde se děly nebývalé věci – tedy nebývalé jen pro pozorovatele zvenčí. Pro oko člena KSTS šlo o záležitosti zcela běžné: někteří si zde doplňovali opisy do turistických záznamníků, další měnili či prodávali suvenýry, zkoušely se zde klubové oděvní doplňky apod. Z večera bych vypíchl dvě události – oslavu Pavlových kulatin (obr. 10) a zlatý hřeb večera – přednáška Petra Hrocha Bindera o jeho hroších putováních (obr. 11). Ta první událost znamenala mj. konzumaci kvalitních turisticky vhodných nápojů a velmi chutných utopenců, obojí zadarmo, ve druhém případě šlo o velice zajímavé povídání s člověkem, který má jednak úžasné nápady, jednak je velice zdatným turistou a hlavně - jde o velice pozitivní osobnost, pro kterou není nic nemožné. Kdybychom neměli na následující den velké plány a hlavně, kdyby pan vrchní nezavřel restauraci, povídali bychom určitě ještě mnohem déle.

Neděle 23.3.2008

    Jelikož neděle je popsána již v jiných reportážích a až na KK41 jsme ji strávili společně, nebudu se zde rozepisovat a omezím se pouze na popisky jednotlivých fotografií:

obr. 12 – chlubivé foto s mincemi, které dostali účastníci setkání
obr. 13 - Riegrova stezka – galerie v soutěsce
obr. 14 – zdolávání převýšení ne nepodobné Velké Kunratické
obr. 15 – nejkrásnější část výpravy
obr. 16 - psovod – průzkumník
obr. 17 – snaha o umění
obr. 18 – u studánky bledá dívka stála…
obr. 19 – Hrubá Skála – pózování
obr. 20 – cesta k Adamovu loži
obr. 21 – cestou mezi skalami
obr. 22 – Mariánská vyhlídka
obr. 23 – picí turistika v praxi

Pondělí 24.3.2008

    Pondělní ráno bylo ve znamení návratu domů. Před odjezdem jsem ještě stačil vtipně vyfotografovat Prachového Jaru s obrazem Prachova, který jsem si pohotově vypůjčil z chodby penzionu (obr. 24). A pak už následovala jen loučení a odjezd, cestou jsme mezi Jičínem a Mladou Boleslaví poškádlili klaksonem zmrzlého cyklistu KK41, jenž byl tím posledním účastníkem setkání, kterého jsme viděli.

    Setkání se velice vydařilo, s partou takto skvělých lidí je radost trávit volný čas, už se moc a moc těšíme na další společné akce.

  Text a foto: DžaPa