Výstup na Pico de Teide

Výstup na Pico de Teide pro KSTS

1. Cesta od moře do hor

Je 4. července 2007, v Čechách začíná poslední pracovní den před dvěma státními svátky, v Americe už probíhají oslavy Dne nezávislosti, ale Kanárské ostrovy na druhé straně Atlantiku jsou ještě ponořeny do tmy. Hodiny ukazují krátce před šestou ráno a malý vypůjčený fiat s českou osádkou líně šplhá od pobřeží ostrova Tenerife vzhůru do hor. Ani se nevidím, že se mu do kopce příliš nechce, když naložený čtyřmi horaly musí vystoupat skoro 2 400 výškových metrů.

Postupně projíždíme v nekonečných serpentinách městečka Arona a Vilaflor a dostáváme se do pásma nekonečných borovicových lesů. Místní borovice mají krásnou kuželovitou korunu a hlavně na naše poměry skutečně obrovské šišky, které se místy válí i na silnici. Náš cíl je však ještě o mnoho výš, a tak se ve výšce kolem 2 000 metrů loučíme i s nimi jako s poslední souvislou vegetací . O chvíli později turisty vítá cedule oznamující vjezd do národního parku Canadas a poblíž informačního centra Boca Tause nás již obklopuje krajina jak z jiné planety.

Kam až oko dohlédne, jsou jen nekonečné planiny pokryté pemzou a lávová pole s hromadami balvanů. Jen kdesi v dáli se týčí hradba nižšího hřebene Cumbre Dorsal, který ohraničuje kráter s průměrem těžko uvěřitelných 20 kilometrů na severním okraji. Silnice se vine přes prohlubně se zbytky vegetace v podobě několika keříků a kaktusů a stále mírně stoupá. I malá vzdálenost tady člověku připadá jako nekonečno a mocně dunící vítr za okny našeho auta už jen dotváří skoro mýtickou kulisu této nehostinné pustiny. Míjíme parkoviště u oblíbené skalní skupiny Roques de García v jihozápadní části kráteru se slavným "Božím prstem" a konečně se přímo před námi v celé své kráse majestátně tyčí sopečný masív Pico de Teide, jehož vrchol je s výškou 3 718 metrů nejvyšším bodem nejen Tenerife a Kanárských ostrovů, ale díky administrativní příslušnosti i celého Španělska. A právě on naším dnešním cílem …

Nejprve však musíme ještě pár kilometrů dostoupat autem. Projíždíme kolem odbočky ke spodní stanici lanovky, kde je v tuto dobu pochopitelně skoro mrtvo, a pak už dáváme bedlivý pozor, abychom neminuli místo, kde začíná výstupová trasa. Naštěstí se dost dobře nedalo přehlédnout. Ze silnice zde odbočuje prašná cesta ohraničená závorou proti vjezdu turistů a upozorňuje na něj i velká informační cedule národního parku.

2. Větrný pochod na start výstupu

Na improvizovaném parkovišti jsme zastavili a vystoupili na čerstvý vzduch. Když nás okamžitě do tváří nás udeřil prudký a hodně studený vítr, všichni jsme velmi rychle pochopili, proč otec tak trval na tom, abychom si s sebou vzali i mikiny a jiné teplé věci. A já jsem poprvé doplatil na svoji tvrdohlavost, když jsem ve dvou na sobě navlečených tenkých tričkách slušně "klepal kosu".

Proto jsme co nejrychleji posbírali vše důležité a vydali se vzhůru. I když poslední slovo není vlastně zatím až tolik pravdivé, neboť prvních více než 5 kilometrů vedlo po prašné vozové cestě, která stoupala jen mírně. Vzdálenosti jsme zde mohli pouze odhadovat, protože turistické rozcestníky a kvalitní značení, na což jsme u nás běžně zvyklí a právem pyšní, byste tu hledali opravdu marně. Jediné vodítko, které místní podmínky nabízí jsou malé tabulky s číslem trasy, které jsou však často v obrovské vzdálenosti od sebe a dají se snadno přehlédnout. Nezbývá tedy než jít po čuchu a doufat, že někde špatně nezabočíte, i když objektivně řečeno, takřka nemáte kam.

My jsme v tomto ohledu měli ještě jednu výhodu, neboť dva z nás již na vrcholu v minulosti byli a trasu si víceméně pamatovali. Tedy alespoň „horský vůdce“ naší výpravy, můj otec, Miroslav Panský st. (46), který má navíc hromadu zkušeností z bezpočtu vyšších a nesrovnatelně těžších výstupů v Alpách, Pyrenejích, Andách i mnoha dalších pohořích. S ním tehdy na Pico de Teide vystoupil překvapivě i nejmladší člen naší výpravy, můj bratr Tomáš (14). Naopak dnes poprvé se o vrchol pokouší sestra Markéta (21), která za sebou má již také několik úspěšných výstupů v Alpách či Vysokých Tatrách. Posledním členem výpravy jsem pochopitelně já, Miroslav Panský ml. (23). Pro mě je výstup však o to větší výzva, že od narození trpím těžkou formou dětské mozkové obrny (DMO) a vrchol zdolávám o dvou francouzských holích. S sebou si však nesu nezlomnou touhu vítězit nad osudem a neustále posouvat hranici nemožného. Dávno jsem si zvykl na mnoho lidí, kteří nad mým počínáním nechápavě a nevěřícně kroutí hlavou, a mým cílem je i ukázat podobně handicapovaným lidem, že mohou dokázat ledacos a ne jen sedět doma a litovat se. A nemyslím jen ve vysokohorské turistice, ale v čemkoliv, co rozhodnou podnikat. Já bych dnes rád navázal na úspěšný výstup na Kriváň (2494 m) ve Vysokých Tatrách, od kterého právě letos uplynulo 5 let.

Ale zpět k dnešnímu výstupu. Startovali jsme v sedm hodin ráno z nadmořské výšky 2 346 m a čekalo nás tak skoro 1 400 metrů převýšení. Hned ze začátku jsem nasadil opravdu vysoké tempo, i když se mi tento zlozvyk v minulosti už párkrát šeredně vymstil. Kupředu mě hnal hlavně ostrý a studený vítr, ve kterém se opravdu nevyplácelo často zastavovat, protože člověku v tu chvíli začala být opravdu zima, a také nutnost ujít co největší vzdálenost v chládku, než začne prát ostré kanárské slunce. Ostatní členy výpravy jsem tak teď nechal pěkný kus za sebou a dokonce se mi podařilo předejít i dva německé turisty, kteří byli jedinými, kdo se kromě nás ještě vydal nahoru pěšky.

Asi po třech kilometrech začala cesta stoupat a po chvíli se dokonce stočila do několika dlouhých serpentin. Nebýt nehostinné krajiny, připomínal by zatím však výstup spíš pohodovou odpolední procházku po zvlněné domovské vysočině. Litoval jsem, že kvůli stále dunícímu větru ani nemohu vyfotit místní raritu, obrovské balvany tmavé lávy známé jako Huevos del Teide, Teidská vejce. O něco později, s východem slunce, vítr náhle ustal a zimu začal pomalu střídat opačný nepříjemný extrém – velké vedro. Teď byl však ještě příjemný chládek a toho bylo nutné využít.

Krátce po osmé hodině jsem došel na malé improvizované parkoviště jeepů správy národního parku a na místo, kde široká vozová cesta odbočovala jižním směrem k nedalekému plochému vrcholku Montana Blanca. Tady jsem počkal na zbytek výpravy a dál jsme již pokračovali společně.

3. Boj s majestátní sopkou

Teprve odsud, z náhorní plošiny ve výšce asi 2 720 m začala cesta prudce stoupat. Stylem cik-cak se v nekonečných krátkých serpentinách ostře zařezávala do hrany svahu. Nešlo se mi nejlépe, protože malé kameny společně s pískem a sopečným prachem často podkluzovaly . Člověk udělal tři kroky a o jeden se hned svezl zpátky. Pořád to ale bylo celkem dobré a navíc jsem dobře viděl, že nyní velice rychle nabíráme nadmořskou výšku. Markéta šla o kus vepředu a monitorovala terén, Tomáš vzadu fotografoval a táta byl těsně za mnou, aby mohl rychle zasáhnout, pokud by se vyskytl jakýkoliv problém. Po necelých dvou hodinách monotónního výstupu jsme si udělali krátkou přestávku u dvou majestátních kamenů, kde si část výpravy vyzkoušela svoji obratnost a lezecké dovednosti . Všichni jsme pak odložili mikiny a další oblečení do batohů, protože teplota vzduchu od rána už hodně stoupla a také neustálé stoupání nás už stačilo zahřát.

Za čtvrt hodiny jsme byli opět na cestě, která stoupala stále strměji. Občas jsme se doslova ztráceli ve zdánlivě nekonečném moři červeného kamení . Pod námi se postupně otevíral úchvatný pohled na centrální část kráteru Las Canadas. Jeho nehostinné panorama mi hodně připomínalo fotografie z povrchu Měsíce. V tvrdém kontrastu s ním byly osamělé trsy keřů nebo dokonce květin, které se občas jako fata morgana objevovaly u cesty . Že by důkaz přítomnosti podzemních zásob vody? … No, možná.

Uběhla možná půlhodina, když jsme dočkali nečekaného zpestření. Zčistajasna se proti nám objevil osamocený, asi desetiletý místní klučík, který na dlouhém provazu vedl dolů mulu naloženou nejrůznějšími věcmi . S odstupem asi deseti minut za nimi kráčelo už bez dozoru ještě několik dalších mul, z nichž jedna měla na sobě přikurtované dokonce stavební kolečko!

Uhnuli jsme stranou, aby mohly nerušeně projít, pořídili pár pěkných fotografií a pokračovali ve výstupu. Ten se zdál být už nekonečný. Cesta se strmě vinula v bludišti balvanů a ostré kanárské slunce se do nás už hodně nepříjemně opíralo. Vrchol hřebínku, na který jsme lezli už bezmála tři hodiny, se zdál být čím dál blíž, a přesto stále tak daleko …

Teprve krátce před půl jedenáctou se něco změnilo. V dáli, pod vrcholem stoupání, jsem spatřil podivně vypadající kámen. Barevně se ztrácel mezi ostatními, a přesto byl nějak jiný. Asi po sto metrech chůze se terén náhle zlomil a my jsme uviděli chatu stojící na malé plošince. Ten podivný kámen, co jsem viděl odspodu byl její komín! Díky své oranžové fasádě, splývající s okolním terénem, ji člověk spatří opravdu na poslední chvíli, i když je docela velká. Její název je Refugio Altavista a leží v nadmořské výšce přibližně 3 260 m. Mnoho turistů je využívá k přespání, pokud jdou na vrchol Teide pozorovat východ slunce, který zde prý paří k nejhezčím na světě.

My jsme však měli poněkud jiné starosti. Především nás už docela tlačil čas, neboť podle výstupového povolení jsme za pouhé dvě hodiny měli být z vrcholu zpět na horní stanici lanovky. O tom, že to nebudeme stíhat, jsme věděli už dopředu, přestože jsem ráno vyrazili tak brzy, jak jen to viditelnost dovolila. Je ale holý nesmysl, abych celý výstup zvládnul o berlích za pouhé čtyři hodiny. S tím by měl hodně co dělat i naprosto zdravý člověk. Povolení ke vstupu do vrcholové chráněné části jsme měli od jedenácti do jedné hodiny odpoledne. Nyní bylo už půl jedenácté a my byli, i přesto, že jsem se snažil jít tak rychle, jak jen to terén umožňoval, teprve u chaty. Všichni jsme však věřili, že kontroloři permitů a strážci národního parku budou rozumní horalé a nenechají mě po dlouhém výstupu necelých 350 výškových metrů pod vrcholem.

U chaty jsme si dali tak jen krátkou přestávku s malou svačinou a rychle jsme pokračovali ve výstupu. Čekal nás přitom jeho asi nejnáročnější úsek. Při pohledu odspodu se původně zdálo, že výstup na hřebínek a tím pádem největší stoupání končí právě někde tady. Nyní už však bylo jasné, že na jeho vrchol ještě musíme vystoupat skoro stejnou výšku jako už máme za sebou. Opticky nás hora i dál úspěšně klamala, když se vzdálenosti zdály mnohem kratší než byly ve skutečnosti. Cesta navíc postupně znovu měnila svůj charakter. Bludiště oranžových kamenů postupně mizelo dole pod námi a nahradila ho zdánlivě neprůchodná pole ztuhlé lávy.

Monotónně jsme stoupal mezi nevábnými černými bloky a musel jsem neustále dávat dobrý pozor kam pokládám berle a jak se o ně opírám. Cestu na první pohled tvořily zdánlivě upravené velké balvany, ale bohužel mezi nimi bylo množství mezer a děr, kde mi mohly moje kovové nohy lehce uvíznout. Bylo docela vyčerpávající dávat pozor na každý jednotlivý krok . Na několika místech jsem dokonce berle podal tátovi a sám se jistil držením za skalní výčnělky, protože to paradoxně bylo rychlejší a pohodlnější.

Na pohledy kolem a dolů nezbývalo mnoho času, ale z této výšky už se rozhodně bylo na co dívat. Chata Altavista zmizela stejně rychle jako se objevila, protože opět naprosto splynula s okolním terénem. I když jsme od ní ještě nebyli nijak daleko, už jsme ji v moři kamení nenašli. Za to se otevřely jiné úchvatné pohledy . Především kráter Las Canadas tvořící střed ostrova Tenerife nabíral na své mohutnosti a plastičnosti a přes jeho okraje bylo už možné v dáli zahlédnout mořské pobřeží. Na severu se znovu začala objevovat hradba Ricos de la Fortaleza, kterou však zčásti zahalovala peřina oblačnosti.

Asi po hodině docela náročného stoupání se cesta najednou narovnala a náš pochod pokračoval už po vrstevnici směrem k horní stanici lanovky. Přímo před námi se tyčil Pan de Azúcar, vrcholový kužel Teide s výškou asi 350 metrů, který nám ještě zbývalo zdolat . Nejprve jsme se však k němu museli dostat z jiné strany, což nebylo úplně jednoduché. Cestu nám tady totiž začala trochu znepříjemňovat další věc, a to obrovské množství lidí, kteří se hrnuli přesně opačným směre, než my, na skalní výhlídku na konci hřebenu.

Tito falešní turisté se až do výšky 3 450 m nechali pohodlně vyvézt lanovkou, chtěli se jen pokochat výhledem na panorama kráteru a zase jet zpátky dolů. Podle toho také vypadalo jejich vybavení, dobrým příkladem byla slečna v lodičkách. Do lávové suti opravdu pohodlná a použitelná obuv. Tohle nám však ani trochu nevadilo. Horší to bylo s chováním takových lidí.

Naprosto nikdo tu totiž nerespektoval jinde obecně platná pravidla. Protijdoucí si pro sebe zabrali cestou šířku cesty a my čtyři, co jsme šli jako jediní pěšky vzhůru, jsme občas měli hodně co dělat, abychom neskončily v lávovém poli. Pod nohami a berlami mi co chvíli ze strany na stranu pobíhali malé děti, jejichž rodiče se raději než hlídání věnovali okolním panoramatům. Jednou, dvakrát, bych to i pochopil, ale permanentně, to už bylo přeci trochu moc. Mnoho lidí si myslelo, že budu uhýbat já s berlemi místo nich, a přitom jsem nepotřebovat o nic větší prostor než zdravý člověk. Zkouškou mé trpělivosti se pak stala jakási mladá paní, která své děti nechala plést se mi pod nohy tak, až jsem opravdu neměl kam uhnout, a navíc je přitom vesele natáčela na příruční videokameru. Ač jsem docela klidný člověk, měl jsem v tu chvíli chuť, ji to té kamerky jakoby omylem praštit. Je tak bohužel smutnou pravdou a trochu paradoxem, že právě takové situace mi vzaly nejvíc fyzických i psychických sil.

Nicméně i takovéhle těžkosti jsme nakonec úspěšně překonali a ve tři čtvrtě na jednu odpoledne jsme došli k řetězu natěženému přes cestu, u něhož stáli strážci národního parku. Povolení k výstupu na vrchol, resp. k návratu z něho právě sem, nám končilo za pouhých 15 minut. Strážci se však skutečně ukázali jako rozumní lidé a pustili nás dál. Táta s Markétou ještě rychle seběhly na blízkou stanici lanovky zjistit cenu jízdenky, protože zpátky dolů už se trochu nesportovně povezu a se mnou i Tomáš, kterému se kvůli méně kvalitním botám udělali puchýře a zkoušel jako pes.

Původně jsem chtěl jít i dolů pěšky, avšak po krátké úvaze jsem uznal, že by to nebyl nejlepší nápad. Už při výstupu mi na nezpevněné cestě mnohokrát klouzaly boty a musel jsem několikrát použít i pár naučených triků, abych neupadl. Celý sestup by však v tomto byl mnohokrát náročnější a objektivní nebezpečí pádu by zde bylo opravdu vysoké. Musel bych dávat maximální pozor na každý jednotlivý krok a jít hodně pomalu a opatrně. I tak by to bylo na hranici rizika a ani z časových důvodů nebylo dost dobře možné tento nápad realizovat. Proto v tomto rozhodování celkem rychle zvítězil rozum nad nesmyslně přemrštěnými ambicemi, a rozhodně jsem to nepovažoval za prohru nebo nějaké znehodnocení výstupu.

Strážcům bylo divné, proč jde táta na lanovku, neboť si mysleli, že jsme přijeli odspodu a máme tak zpáteční lístek. Vyvedl jsem je tedy z pochopitelného omylu a řekl jim, že jsme šli nahoru pěšky. Po chvilce upřímného údivu mi začali gratulovat a začali mě oslavovat jako místního hrdinu. Pak mi řekli, že jen málo obyčejných chodí nahoru pěšky a něco podobného tu ještě neviděli. Obdiv mě pochopitelně potěšil, ale hlavně mi dodal trochu sil na zbytek cesty.

4. Vzhůru na vrchol

Nyní nám na nejvyšší vrchol Španělska chybělo vystoupat asi 350 výškových metrů a ujít něco kolem 1,5 kilometru. V porovnáním s tím, co jsme měli už za sebou, se jednalo o směšná čísla, avšak nebylo to úplně jednoduché. S bratrem jsme nicméně směle vyrazili napřed a Markéta s tátou nás došli později.

Hned za strážní branou upravená cesta přešla do nekonečných schodů. Pustil jsem se do jejich zdolávání s patřičnou vervou, ale po chvíli mi začala postupně docházet energie. Ničilo mě ostré kanárské slunce, měl jsme velkou žízeň a začala se pomalu ozývat únava. Potřeboval jsem si odpočinout a doplnit energii. Šel jsem nyní v kuse už víc než dvě a půl hodiny, a tak se nebylo čemu divit.

Na prvním příhodném místě jsem si na chvíli sednul na kámen, doplnil tekutiny a konečně se také pokochal úžasným výhledem. Horní stanice lanovky byla hluboko pod námi, nemluvě o centrálním kráteru z něhož jsme ráno vycházeli, a na severu a východě jsme už viděli širé moře i se sousedními ostrovy. Pořídil jsem si několik fotografií a posílený jsem vyrazil s ostatními členy výpravy opět na cestu.

Stoupali jsme skoro hodinu, většinou po do skály vytesaných schodech, a mně se zdálo, že snad na vrchol nikdy nevylezeme . Pohled vzhůru však prozrazoval, že už není příliš kam stoupat. Při tomhle zjištění se mi málem podlomila kolena a možná poprvé jsem si opravdu uvědomil, jak blízko jsem splnění dalšího velkého snu. Na pár desítek sekund mě zaplavil nával nejrůznějších emocí. Nepřevažovala překvapivě radost, naopak se mi spíš chtělo brečet. Na chvilku jsem se cítil naprosto vyčerpaný a myslel jsem si, že další krok už neudělám. Pak jako mávnutím kouzelného proutku emoce zase zmizely a já znovu vnímal jen monotónní zvedání nohou a nerovný povrch cesty.

Schody zůstaly hluboko pod námi a šli jsme opět mezi nezpevněnými kameny. Cesta stoupala hodně strmě a já se musel občas přidržovat okolních skal. Znovu na mě začala trochu padat únava, ale chtěl jsem zuby nehty před dalším odpočinkem dokončit výstup na vrchol, na který jsme zrovna teď lezli. Všude kolem začínal být cítit syrný zápach, a pokud člověk nechal ruku na skále trochu déle, měl ji docela horkou. Bylo to zvláštní a připadal jsem si trochu jako před branami pekla. Realita k tomu neměla příliš daleko, když se nám zčista jasna na levé straně otevřel pohled přímo do sopečného kráteru a my stoupali vzhůru po jeho úbočí. Nepříjemný zápach narůstal kolem cesty jsme čím dál častěji objevovali kameny s vysráženými krystaly síry.

Terén se stával stále neschůdnějším, a tak jsem berle odevzdal tátovi a rukama jsem jistil za pomocí kamenů a skal. Občas jsem se podíval vedle do horoucích pekel a vytrvale jsem stoupal stále výš. Najednou se však chyty ztratily a já stanul na nevelké plošině. Chvíli jsem se rozhlížel, kudy dál a potom mi to došlo – už není kam stoupat … Ano, stojím na nejvyšší hoře Španělska Pico de Teide ve výšce 3 718 metrů. nad mořem. Bylo 4. července 2007 a hodinky ukazovaly přesně 14:00 h.

Vrcholový kříž nebo něco podobného nebylo nikde poblíž vidět. Chvilku jsem přemýšlel, kam složím své tělo, když mi do oka padla malá kupka kamenů přímo na hraně kráteru. S trochou opatrnosti jsem se vydrápal na její vrchol a usadil se tam jako král. Kromě nás čtyř, na vrcholu byli už jen dva turisté, kteří fotili opodál. To bylo docela překvapivé, když člověka předtím směrem vzhůru předcházelo tolik lidí. V tu chvíli mi ani v nejmenším nedocházelo, co jsem právě dokázal. Byl jsem rád, že chvilku sedím a můžu si trochu odpočinout.

Teprve po chvíli jsem vytáhl vlajku Klubu sběratelů turistických suvenýrů, jehož jsem členem a na níž je i malá česká vlajka, a nechal jsem si udělat několik památečních snímků . Pak jsem na oplátku vyfotil ostatní členy úspěšné výpravy a udělali jsme i hromadný snímek . Všechno mi připadalo až příliš neskutečné. Sedím vysoko nad Sněžkou, tatranskými vrcholy, pyrenejskými velikány, a přesto to nebyl nijak moc náročný výstup. Ve srovnání se slovenským Kriváněm bych to označil jen za trochu náročnější procházku. Skoro mi připadalo, že jsem něco ošidil. Ale realitu mi připomínal nádherný výhled. Nevím, kde jinde bych se mohl z takové výšky dívat na moře všude kolem. Teprve tady jsem uvědomil, že ostrov je vlastně jen nepatrný kousek pevniny. Všechno ostatní se zdálo být blízko, ale i hrozně hluboko. I oblačnost, která se líně válela nad pobřežím byla o takový kus dole. Připadal jsem si skutečně jako na vrcholu světa. Kolem dokola takřka nebyl žádný jiný vysoký kopec a právě v tom byl obrovský rozdíl oproti mým ostatním výstupům. Bylo to celé takové divně jiné a přesto úžasné.

5. Sestup a návrat domů

Vrcholových pocitů a rozhledů jsme si do sytosti užívali asi 20 minut. Pak už začaly být syrné výpary docela nepříjemné, a tak nastal zmobilizovat zbytky ke sestupu dolů. Ještě rychle jsem dodělal pár fotek , sebral si památku malý kámen z vrcholu a opatrně jsem vykročil zpátky mezi kamení.

Sestup také nebyl úplně jednoduchý. Musel jsem hodně opatrně slézat mezi skalami a později pomalu sestoupat bezpočet schodů . O slovo se také hlásila mírná únava a hlavně jakási otupělost pozornosti. Cíl výpravy byl sice dosažen, ale ještě jsme se museli všichni v pořádku dostat zpátky na dno kráteru Las Canadas, o skoro 1 400 metrů níž.

Cesta monotónně ubíhala v četných serpentinách a horní stanice lanovky se pomalu přibližovala. Občas jsem před sebe na příhodném místě pustil kordon sestupujících zdravých turistů, kteří šli přeci jen o dost rychleji než já o berlích. Až teď, cestou dolů, mi pomalu začínalo docházet, na jak vysoký vrchol jsem vlastně předtím vystoupal. Byl to hezký pocit.

Hodinky ukazovaly tři hodiny odpoledne, když jsme došli zpátky ke strážcům národního parku. Opět mě nadšeně zdravili a ochotně se se mnou také vyfotografovali . Pak už následovalo poslední rozloučení s horou a krátký sestup ke stanici lanovky. Na její terase jsme si dali vydatnou svačinu, pokochali se výhledem na gigantický kráter Las Canadas a observatoř na Montana El Cabezon a po půl hodině se naše výprava rozdělila. Zatímco Markéta s tátou se vydali na pěší sestup, já a Tomáš jsme zamířili dolů jednou z posledních dnešních jízd kabinové lanovky . Byl to trochu divný pocit, když člověk za pouhých 8 minut sklesal to, co dopoledne dobrodružně lezl mnoho hodin.

Při výstupu z lanovkové kabinky mě kdosi poklepal na rameno a řekl: "You are the best, you are hero. Good bye." Nemohl jsem se v davu vystupujících lidí hned otočit, ale pak jsem přeci jen ještě stihnul zahlédnout jak mě zdraví jeden ze strážců národního parku, se kterým se nahoře fotografoval. Potěšilo mě to a znovu jsem si uvědomil , že pěšky se Teide asi opravdu moc lidí nechodí.

Dole v kráteru i ve čtyři hodiny odpoledne hodně pralo slunce, a tak jsme se s bratrem uchýlili do stínu budovy a odpočívali jsme . Občas jsem si vzpomněl na tátu a sestru, jak se jim asi jde dolů. Ani jsem jim ten sestup nezáviděl, protože tam nahoře se před vedrem nebylo kam schovat a cesta bylo víc než dlouhá.

V šest hodin večer jsme se opět všichni sešli na malém odpočívadle asi kilometr pod dolní stanicí lanovky. Ještě jsme zamířili k Roques de Garcia, populární skalní skupině se slavným "Božím prstem". Odtud je totiž nádherně vidět celý majestátní masiv Pico de Teide, a tak je právě toto místo jako stvořené pro pořízení památečních záběrů . Pak už nás čekala jen dlouhá cesta plná serpentin až dolů na mořské pobřeží.

Na závěr ještě pár fotografií bez komentáře....

text + foto: Mountainer