Žirafka na Lanzarote

Ani jsme nemrkli a náš pobyt se překulil do své druhé půlky. V pondělí ráno jsme se měli potápět, ale ráno přijel Jim z potápěcího centra a řekl nám, že po nočních deštích je moře hodně rozbouřené, jsou tam silné proudy, velké vlny a naplavený nějaký bordel. Takže by bylo riziko nás brát do moře. Domluvili jsme se tedy, ze potápění přesuneme na středu. Jim nás ještě hodil do letoviska Puerto del Carmen a prozatím jsme se rozloučili. Většinu dne jsme strávili chůzi po Avenida de Las Playas. Po jedné straně je většinou pláž a moře, po druhé straně spousta obchůdku s nejrůznějšími věcmi. Od suvenýrů přes parfémy, hodinky, hračky, fotoaparáty, kamery, květiny, oblečeni, butiky atd. Prostě spousta líčidel na peníze, jak říká táta. Samozřejmé jsme taky utratili spoustu peněz.. Občas pršelo, občas svítilo sluníčko, prostě bylo proměnlivě. Kochali jsme se vyhlídkou na moře (obr 01) a já jsem se na pláži seznámila s jedním milým malamutem (obr 02). Po návratu jsme se krásně  zahřáli ve vířivé  vaně, kterou tu máme v koupelně. Samozřejmé i tam jsem vzorně reprezentovala náš klub (obr 03). Večer jsme zase měli večírek se spoustou jídla (masové kuličky, kuřecí kousky, smažený sýr, hranolky, kanárské brambory, šafránovou ryži, těstoviny s tuňákem a spoustu zeleniny) (obr 04) a

 zpíval nám jakýsi imitátor Elvise Presleyho (obr 05). V úterý jsme měli zapůjčené auto - Opel Corsa. Naši v pondělí naplánovali trasu a kolem desáté jsme vyrazili. Jenom jsme museli předtím auto trochu poklidit, protože na zadních sedadlech byly střepy. Já jsem se o ně zvládla i pořezat... První naší zastávkou byla kaktusová zahrada Jardin de Cactus (obr 06). Jinak jsou všude po ostrově zahrady s opunciemi. Na nich žije a klade vajíčka brouk nopálovec karmínový, který je zdrojem karmínového barviva. Před kaktusovou zahradou byl "karmínový dědeček", který občas vzal pár vajíček do ruky, rozdrtil je a ruce se mu obarvily tmavě červenou barvou. Také mi ochotně (za peníze) zapózoval s vlajkou (obr 07). Dále jsme přejeli k Jameos del Agua. To jsou jeskyně vzniklé po ustupujícím proudu horké lávy. Propadl se jim ale strop a proto se jim říká Jameos. Populární architekt a umělec Cesar Manrique (1919 - 1992), který toho tady na ostrove napáchal skutečně hodně (mj. stanovil i doporučení pro stavbu nových domů tak, aby byl respektován ráz ostrova a navrhl spoustu krásných staveb, skulptur a podobně), tyto jeskyně krásně upravil pro návštěvníky, nahoře je malý bazének, všude spousta palem a vegetace, prostě pohádka pro smysly (obr 08). Ve spojnici dvou propadlých jeskyní

 je obdélníkové jezírko (obr 09), který se vyznačuje tím, že v něm žiji malí bílí slepí raci, kteří normálně žiji hodně hluboko v mořích. Zatím se ještě neví, proč jsou tady, tak daleko od svého přirozeného prostředí. V jiné jeskyni je potom koncertní síň (obr 10) pro 600 osob a koncerty tam prý jsou velmi působivé. Nahoře je potom ještě expozice o vulkánech a vzniku Kanárských ostrovů, které vlastně vznikly sopečnou činnosti. Bylo velmi těžké vybrat pár obrázků, které by atmosféru vystihly nejlépe. Takže to berte jenom jako malou ochutnávku, další vystavím časem. Dále jsme se zastavili u Cueva de los Verdes, což je podzemní jeskyně dlouhá více než 7 kilometrů, která vznikla po ústupu lávového proudu. Dovnitř jsme nešli, ale zato jsme měli možnost pokochat se lanzarotskou přírodou. Vzhledem k deštivému období se totiž jindy hnědý a pustý ostrov krásně zazelenal (obr 11). Dokonce i kameny na lávových polích obrostly spoustou druhů lišejníků. Potom jsme kolem vulkánu La Corona dojeli na vyhlídku Mirador del Rio. Ta vznikla z bývalé pevnosti, která měla ostrov chránit před útočníky z moře. Za vstup do restaurace s nějakými opičárnami se platilo téměř 5 Euro, takže jsme fotili ze silnice, která vedla nad útesy. Viděli jsme ostrovy Graciosa a Montana Clara, ale byly v mlžném

 oparu (obr 12). Přes malebnou vesničku Haria se soškou místní mutace věstonické Venuše (obr 13) a údolí tisíce palem (obr 14) jsme se dostali k národnímu parku

 Timanfaya (obr 15). A za nim jsme ještě chytli odcházející velbloudy (obr 16), kteří přes den vozí turisty. A už se blížil večer a my jsme přijeli k Salinas de Janubio. To jsou ohromná pole, kde se získává sůl tradiční metodou odpařování (obr 17). Za rok se zde vytěží cca 2000 tun ročně. Zapadající slunce nad šachovnici salin bylo vskutku nádherné. Další zastávkou byly útesy Los Hervideros. Tady jsme mohli jen němě zírat na sílu moře, které v útesech vyhlodává jeskyně a další bizarní útvary (obr 18). Padal soumrak a my dojeli k opravdu poslední úterní zástavce - zátoce El Golfo. Laskavý čtenář se už o ní dočetl v reportáži ze

soboty, takže teď zmíním, že jsme k ní přijeli z druhé strany a mohli dojít až ke smaragdovému jezírku. Nejprve jsme ovšem obdivovali součinnost ohně a větru. Láva vytvořila krásnou skálu a vítr ji dobrousil k dokonalosti (obr 19). Pak jsme se ještě došli vyfotit k úžasné ceduli, kterou tady mají (obr 20). Často se totiž projíždí kolem krásných věcí a člověk nemá kde zastavit, aby mohl udělat fotku. V tuto chvíli přicházejí ke slovu značky na obrázku, které řidice naviguji k místu, kde mohou zastavit a odkud se dají dělat krásné obrázky. Cestou do našeho letoviska jsme se ještě projeli nočními ulicemi Puerto delCarmen, kde bylo skutečné velmi živo. Ve středu ráno přisel náš druhý pokus na potápění. Tentokrát nám počasí přálo. Svítilo sluníčko a my se brzy octli v potápěčském centru Manta. Nejprve jsme na sebe navlekli neopreny. Já jsem v něm byla strašně sešněrovaná, ale neopren na vyšší postavu by mi byl moc dlouhej. Připadala jsem si jak malej tučňák. Absolvovali jsme úvodní instruktáž (obr21) , pak jsme došli k moři, kde jsme vyfasovali závaží, kyslíkové lahve a dýchací přístroje. Všechno to bylo hrozne těžké,

 ale tak moc jsme se tasili, ze jsme se ještě zvládli tvářit reprezentativně na fotky (obr22) . A pak už jsme šli do moře (obr 23). Poslední zamáváni mamince a jde se do toho. Co nás tam asi čeká? Na mělčině jsme si ještě procvičili některé znalosti a už jsme se potopili. Závaží nás držela u dna, takže jsme se místo elegantního vznášeni spíše jen tak odráželi rukama a ploutvema ode dna. V moři to bylo nádherné. Plavalo kolem nás spousta rybiček, my jsme je krmili chlebem a mohli si je i pohladit. Také jsme dostali do ruky hvězdici a zvláštního kraba, co mel nohy jako pavouk sekáč, viděli jsme rybí školku, malého mořského úhoře, nějaké koraly a spoustu dalších potvůrek. Potápěli jsme se asi do 10 metru a byl to úžasný zážitek. Po půl hodině jsme se vynořili a vylezli na pláž. Přežili jsme!!! (obr 24) Na dalším

 obrázku (obr 25) vidíte náš potápěcí tým - brácha Tomáš, instruktor Jim, moje maličkost, další instruktor a táta. Ještě jedna fotka s logem centra Manta (obr 26) a jelo se zpátky do střediska Coral Beach. Po obědě jsme se šli na chvíli natáhnout k moři a pak už jsme jenom relaxovali a připravovali se na odjezd. Ted je středa večer, my za chvíli půjdeme do kavárny poslat mail s fotkami a pak se budeme balit. Zítra máme v plánu ještě nějakou procházku, oběd v pizzerii a večer odlet do ČR. Přiletět bychom měli v pátek v jednu ráno.

Závěrem bych chtěla poděkovat brachovi (obr 27), jehož digitální fotky doprovázely mé reportáže. Bez těch fotek by to totiž vůbec nebylo ono. Diky, Tome.

Srdečně zdraví Žirafka

16.2.2005